Teroristé jsou jako esesmani

06.12. 17:00 | Autor: Pavlína Wolfová, Petr Kolář

Bývalý koncentrační tábor Auschwitz v Osvětimi.

Auschwitz není hřbitov. Je to místo, kam přiváželi živé. Je to místo vraždy, říká Piotr Cywiński, ředitel památníku Auschwitz-Birkenau v polské Osvětimi. "Neexistují školy, které by člověka připravily na práci na takovém místě," tvrdí.

Pamatujete se na svou první návštěvu bývalého koncentračního tábora Auschwitz?

Bylo to počátkem devadesátých let. Nedokázal jsem vejít dovnitř. Přijel jsem, abych tábor navštívil, a zůstal jsem venku.

Jak jste se cítil, když jste poprvé uviděl vitríny plné vlasů, brýlí, kufrů a bot, zvláště těch dětských?

To je vše, co po těch lidech zůstalo. A nemuselo zůstat ani to. Němci vynaložili mnoho úsilí na zničení vyhlazovacích táborů v Bełżci, Sobiboru, Treblince, Kulmhofu (Chełmnu) nebo v Ponarech. V Auschwitzu byla situace odlišná. Zaprvé nestihli všechno spálit, rozebrat či vyhodit do povětří. Zadruhé desetitisíce vězňů koncentračního tábora přežily a přinesly své svědectví o zločinech, které tu byly spáchány. Z Auschwitzu máme mnohem více dokumentů a svědectví než ze všech ostatních míst genocidy dohromady. Máme také originální prostor zachovaný v maximálně autentické míře. Samozřejmě že pohled na tyto předměty, za nimiž člověk cítí téměř fyzickou přítomnost často anonymní oběti, je velmi těžký, ale jsou to také vzpomínky na onu historii, díky níž můžeme plně pochopit, co doopravdy znamená tak krajní odmítnutí lidského práva na život, na rodinu, na svou kulturu, náboženství, národ. Poválečné "místo paměti" není - ač je často zvykem ho tak nazývat - hřbitov, protože na hřbitov jsou přiváženi zemřelí lidé. Tohle je však místo, kam přiváželi živé. Je to místo vraždy.

Velké aktuální téma v Evropě jsou uprchlíci. Jaký je váš názor na tuto problematiku? Někteří Židé přece utekli ještě před válkou do Spojených států, protože se obávali Hitlerova režimu. A potom jsou schopni mluvit o ekonomických uprchlících?

Každý má právo na strach z neznámého. Ale nikdo nesmí na základě tohoto strachu nechat růst nenávist. Šokuje mě fakt, že ve všech těch hlasitých diskusích jsou zvažovány téměř výhradně binární možnosti: přijímat, nebo nepřijímat. Ale to přece nejsou jediná dvě řešení. Málokdo debatuje o tom, jak přijímat, jak dalece filtrovat, jak pomoci na místě, jaké modely integrace navrhnout. Připomínám, že v mládí jsem sám byl uprchlík. A kdyby tehdy Švýcaři projevovali takovou nenávist, jaká se dnes přelévá přes Evropu, nevím, jestli bych to zvládl.

Skupina islamistických teroristů nedávno tvrdě udeřila na Paříž. Nebylo to poprvé a pravděpodobně ani naposledy. Jak se na takové věci díváte z pozice ředitele instituce, která je pro většinu lidí symbolem největší nelidskosti všech dob?

Vstupujeme do nesmírně obtížné doby, v níž ještě budou umírat nevinní, zavražděni zbabělci, kteří útočí naslepo. Terorismus je forma téže krajní nenávisti, jež charakterizovala esesmany. Jejich fanatismus je formou téhož zaslepení. Jejich činnost, jejich struktury, jejich představitelé se musejí setkat se společným, rozhodným a účinným odporem. Než bude příliš pozdě. Obávám se však, že v evropském prostoru by to vyžadovalo bližší spolupráci v oblasti vojenské politiky, bezpečnosti, a možná dokonce zahraničních věcí. Zároveň dnes postrádáme vizi rozvoje evropského společenství. Odevšad je slyšet volání po vlastních pravidlech nebo dokonce volání po vystoupení ze společenství. Zrušení "schengenu" nic nepřinese. Je to klam. Pro jednotlivé státy bude ještě těžší se sám na jedné straně ubránit před teroristy, a na druhé zachovat si tvář vůči uprchlíkům.

* Jak se stal ředitelem památníku?

Čtěte TÝDEN.
* Proč chtějí lidé i sedmdesát let po válce navštěvovat Auschwitz?

* Jak se památník staví k případům, kdy se stává terčem neonacistů? Dokáže se jim bránit?