Teror v léčebnách? Obrana neexistuje

11.09. 06:31 | Autor:

„Byla jsem mnohokrát svědkem toho, že personál na pacienty křičel, slyšela jsem, jak pacientům personál tykal, jak nahlas projevoval nevoli nad tím, že musí pacienta ‚přebalit‘." S podobnými situacemi se v léčebnách dlouhodobě nemocných neboli „eldéenkách" setkávají tisíce lidí. Neexistují přitom páky, které by personál donutily k ohleduplnosti.

„Ze zkušeností České alzheimerovské společnosti vím - a to zcela konkrétně -, že zařízení velmi nekvalitní mohou v systému fungovat, a například pokud jsou soukromá, neexistuje mechanismus, který by je donutil poskytovat péči kvalitnější," popisuje situaci Iva Holmerová, předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti.

Protože je zároveň ředitelkou Gerontologického centra v Praze 8, které poskytuje seniorům lůžkové i ambulantní služby, zná problematiku dobře i z praxe. „Pobyty v takzvané následné péči jsou zdarma. Pokud zůstávají pacienti na zdravotnickém lůžku, rodiny si docházejí pro důchody a nyní také pro příspěvky na péči (zavedené od 1. 1. 2007, pozn. red.). Pokud jsou pacienti přesunuti na lůžko sociální, musí platit," vysvětluje Holmerová, proč si blízcí pacientů mnohdy stěžovat ani nechtějí.

Zkušenost Jitky Gabašové s nejmenovanou léčebnou (kráceno)

V této nejmenované nemocnici zřejmě nikdo nic o standardech chování při styku s pacienty neslyšel. Byla jsem mnohokrát svědkem toho, že personál na pacienty křičel, slyšela jsem, jak svým pacientům personál tykal, jak nahlas projevoval nevoli nad tím, že musí pacienta „přebalit". Gramofony se používaly běžně, což je vzhledem ke stavu pacientů ještě pochopitelné, ale proč u toho musí být otevřeny dveře na chodbu? Jednou jsem moji maminku objevila v cizí noční košili - patřila sousedce z vedlejšího pokoje - s omluvou jsem ji vypranou vracela. Respektování osobního majetku se taky moc nenosilo - hlavně aby byl pořádek!!! Maminka byla zcela odkázána na pomoc okolí - třesou se jí ruce, špatně vidí a v nemocnici přestala i chodit. Na prosbu, zda by jí sestra nepodala z regálu noční košili, se dočkala odpovědi: „Nebuďte líná, paní!" Pacient má právo odmítnout lék - moje maminka se marně bránila prášku na spaní. Ve spánku jí pak proti její vůli byly nasazeny i plenkové kalhotky, přestože není inkontinentní a jejich užívání pro ni představovalo trauma.
Společným znakem převážné většiny pacientů byla apatie a obavy: hlavně nezvonit! Zdálo se mi, že i personál usiloval o takovýto cílový stav, jímž byl pokud možno klidný, rozuměj neobtěžující pacient. Každý pacientův „prohřešek" se trestal pokáráním, v horším případě důkladným, hlasitým vyčiněním. „Co mi to tu vyvádíte. Víte, že se to nesmí..." (...) Moje maminka byla z domova zvyklá na jiné zacházení, často se bouřila a dožadovala se naplnění svých základních potřeb. Vysloužila si za to přívlastek potížistka.

Poznatky jsou alarmující

Paní Jitka Gabašová se už několik let stará o maminku, během jara a léta ji ale musela na nějakou dobu dát do nejmenovaného nemocničního zařízení následné péče. Zkušenosti s tímto pracovištěm jí natolik otřásly, že se je rozhodla zveřejnit (viz box).

Určité problémy v léčebnách zjistili i pracovníci kanceláře ombudsmana, kteří loni navštívili pět léčeben (viz box pod textem). Podle jejich zjištění měly léčebny nedostatky především v ochraně soukromí pacientů. Ve dvou zařízeních proto letos provedli pracovníci tzv. následné návštěvy. Jejich kompletní výsledky zatím nejsou k dispozici, podle Ivy Hrazdilíkové z ombudsmanova úřadu ale prý byly pozitivní. „Řada nedostatků byla odstraněna, tam, kde nešlo něco změnit, bylo jasně zdůvodněno, proč tomu tak nejde. Rozhodně došlo ke kvalitativnímu posunu," říká.

I kritici kvality péče v LDN ale připouštějí, že příčin neutěšeného stavu léčeben je víc. „Při svých každodenních návštěvách jsem si přes všechny nedostatky uvědomovala, jak těžkou službu sestry a ošetřovatelé - pokud vůbec existují - mají, jak snadné je při tak náročné práci otupět," komentuje Gabašová svoje zkušenosti. Říká ale také, že je nutné, aby zdravotníci byli důkladněji vzděláváni.

O to se zasazuje i Česká gerontologická a geriatrická společnost, která publikuje různá dílčí doporučení. „Opakovaně se setkáváme s informacemi, že ošetřující personál aplikuje pomůcky pro inkontinenci (pleny, vložky apod., pozn. red.) v případech, kdy není ochoten pomoci pacientům s normální mikcí například v nočních hodinách. Na některých odděleních jsou tyto situace řešeny dokonce zavedením permanentních katetrů (cévek, pozn. red.)," poznamenává společnost v dalším dokumentu, kde důrazně doporučuje, aby se inkontinenční pomůcky používaly jen výjimečně.

Léčebny mají navíc nedostatek zaměstnanců, což potvrzuje i ombudsmanova zpráva. „Ošetřovatelského personálu je v LDN obecně nedostatek v porovnání s požadavky, jaké jsou na něj kladeny. Jeho počet nelze vůbec posuzovat podle limitů, které pro kvalitu péče stanovují předpisy zdravotních pojišťoven (takto nízké stavy nebyly v žádné navštívené léčebně)," píše se ve zprávě.

Náprava? Prakticky nemožná

Možnosti kontrolovat léčebny dlouhodobě nemocných jsou poměrně omezené. Na dodržování lidských práv může dohlížet ombudsman, po loňských kontrolách se ale letos jeho lidé do žádné nové léčebny nechystají.

Posuzovat kvalitu péče mohou také zdravotní pojišťovny, ani tento tlak ale v praxi nefunguje. Dokonalou ukázkou absurdity systému je úryvek z dopisu, který VZP poslala ředitelce Holmerové po žádosti o navýšení lůžkové kapacity: „Není možné žádosti o navýšení počtu lůžek vyhovět zejména proto, že je nemožné přesměrovat platby od méně efektivních a méně kvalitních poskytovatelů zdravotní péče k poskytovatelům efektivnějším a kvalitnějším," cituje Holmerová.

Zdravotní pojišťovny totiž mohou kontrolovat jen to, zda má léčebna dostatek personálu a zda například nenutí pacienta k tomu, aby si nosil vlastní léky či inkontinenční pomůcky, ačkoli je pojišťovna proplácí. „Sledování subjektivní spokojenosti klientů a jejich rodin s konkrétním zařízením nelze dost dobře vtělit do smlouvy jako objektivní ukazatel, a nelze ji tak považovat za rozhodující pro posouzení kvality poskytované zdravotní péče," říká k tomu mluvčí VZP Tereza Květoňová.

Důkazem kvality péče by měla být akreditace, kterou nemocnicím udělují některé mezinárodní organizace nebo Spojená akreditační komise ČR. Hlavním úskalím akreditací je ale to, že jsou poměrně nákladné a že jsou dobrovolné. „Žádají o ně zpravidla zařízení kvalitní, na nekvalitní zařízení tyto mechanismy nedosáhnou," potvrzuje bezzubost tohoto nástroje Iva Holmerová.

Kontrolní pravomoc v tomto ohledu nemá ani ministerstvo zdravotnictví. Hodnocení kvality péče se věnuje tím, že připravuje potřebné změny zákonů, vydává metodické pokyny a podobně. V budoucnu by o kvalitě měly vypovídat především výsledky nemocnic. „Připravuje se možnost komplexního vzájemného porovnávání úrovně výkonu jednotlivých zdravotnických zařízení podle validních ukazatelů, která souvisí s reformními kroky připravovanými nyní ministerstvem zdravotnictví," napsal na dotaz serveru TÝDEN.CZ mluvčí resortu Tomáš Cikrt. Mezi sledované faktory by pochopitelně patřila i spokojenost pacientů.

Systémový problém

Péče o seniory je komplexní problém na pomezí zdravotnické a sociální problematiky, proto by bylo vhodné ho řešit v souvislosti s dalšími problémy, které se dotýkají geriatrické péče. Geriatrickým pacientem je přitom člověk, kterému je obvykle přes 70 let, trpí několika onemocněními komplikujícími léčebný proces a jemuž hrozí ztráta soběstačnosti, imobilita nebo další komplikace.

„Tento pacient potřebuje specifický přístup, tak jako děti potřebují specializovanou pediatrickou péči," vysvětluje Iva Holmerová. Zatímco speciální dětská péče je v Česku velmi propracovaná, speciální ambulance, systém domácí péče nebo nemocniční oddělení pro náročnější starší pacienty tu chybí.

Co také zjistil ombudsman (zjednodušeno, kráceno)

- Příjmy pacientů probíhají na vyšetřovnách nebo přímo na lůžku pokoje.
- Je možné, že někteří pacienti nejsou při nástupu do léčebny obeznámeni se svým zdravotním stavem, charakterem onemocnění a účelem a povahou následujícího léčebného a ošetřovatelského postupu.
- Lékařská dokumentace není dostatečně chráněna, protože dveře do místností, kde je uložena, bývají otevřené a při převozu zůstává na chodbách ve vozících bez dozoru.
- Pacienti mají obvykle fakticky omezenou možnost pohybu: jejich oděv jim znemožňuje vzdálit se z areálu léčebny, kvůli zdravotnímu stavu a snížené schopnosti orientace mají někteří pacienti problém i s pohybem po areálu. V jednom zařízení například pracovníci Kanceláře zjistili, že pohyblivý, nicméně špatně orientovaný pacient nebyl za rok hospitalizace venku ani jednou. V jiném případě byli nechodící pacienti fakticky závislí na pomoci personálu, neboť výtahy v budově bylo možné ovládat pouze pomocí klíčů.
- Jedna navštívená LDN nepovažovala tlumicí léky a postranice na postelích za prostředky omezující pohyb, navíc je ukládala celodenně, a nikoli jen v okamžicích aktuální potřeby.
- Na pokojích léčeben se ve většině případů nachází neuzamykatelné noční
stolky. Pacienti obecně nemají možnost uzamknout si cennosti, popř. hotovost do
stolků.
- V jedné LDN bylo dokonce zjištěno, že při nástupu do léčebny všichni pacienti povinně odevzdávají občanský průkaz a průkaz pojištěnce. Úschova těchto dokumentů personálem je možná, nesmí ale být povinná.
- Při návštěvách bylo zjištěno, že kliky na dveřích koupelen či WC nebývají opatřeny štítkem či signalizací pro jednoduché označení, zdali je volno nebo obsazeno.
- Z rozhovorů vyplynulo, že konání potřeby na toaletním křesle probíhá i za přítomnosti ostatních pacientů na pokoji, v některých případech v léčebně více pacientů téhož pokoje používá jedno společné toaletní křeslo, což způsobuje zásadní problém, pokud potřebují jít na stranu současně. Výměny plen u inkontinentních pacientů probíhají také za přítomnosti ostatních spolubydlících. Tento postup je pro svůj zásah do lidské důstojnosti nepřípustný, personál musí klienta při konání potřeby či při výměně plen přinejmenším oddělit od ostatních zástěnou, a to automaticky.

Foto: Karel Šanda