Terapeut: Vztah není pastva, že se půjdeme nažrat a bude to super

V rámci letošního ročníku týdne manželství upozorňují iniciátoři projektu na takzvané "zabijáky manželství". Současně radí, jak se jim bránit a vypořádat se s nimi. Podle experta na partnerské vztahy Pavla Rataje bychom měli opustit neustálé pachtění za štěstím a harmonií a připustit si, že vztah bude někdy bolet. V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ Rataj také upozornil, že střety a hádky jsou ve vztahu zcela normální. 

Co považujete za největší zabijáky manželství a vztahů obecně?

Rozděluji to na dvě skupiny. Do jedné patří povrchní problémy, o kterých víme a často se o nich mluví. Patří tam komunikace, pod kterou jsou však mnohem hlubší problémy. Partneři často říkají, že jsou odlišní nebo dokonce nekompatibilní. Mezi ty hlubší potíže patří neschopnost zacházet s emocemi, frustracemi, zraněními a zklamáním. Pokud se tyhle věci nedohojí, tak ovlivňují to, jak vidíme sami sebe a zároveň jak vidíme partnera. Hodně lidí ovšem neumí pojmenovat, co potřebuje, co chce.

Lidé často neumějí pracovat s tím, že do vztahu patří zklamání a frustrace. Neznamená to ale, že se s tím máme smířit. Často slýcháme: smiř se s tím, on jiný nebude. To ale není práce na vzájemné odlišnosti, to je rezignace. V každém vztahu se po letech projeví podstata partnerů a odlišnost. To probouzí mnoho tlaků a pocitů nepochopení, protože ten druhý tu moji odlišnost nepřijímá. Nikdo nás navíc nenaučil pracovat s odlišností, v rodinách se o tom nemluvilo, jediným učitelem jsou dlouhodobé vztahy.

Na jaké základní otázky by si měl člověk dokázat odpovědět, když hodlá vstoupit do manželství?

Když vstupujeme do manželství nebo dlouhodobého vztahu, tak bychom si měli být vědomí toho, že to někdy bude bolet, že to někdy bude nepříjemné. Sedmdesát procent partnerů se rozchází zbytečně, protože zatím ještě nemáme ty dovednosti, bojíme se vyhledat pomoc, nevidím partnerskou krizi jako příležitost k růstu, ale spíše jako tragédii. Přispívá k tomu bohužel i spousta mých kolegů, kteří prohlašují, že nevěra a rozvody jsou normální. To je alibismus a nechuť se tím zabývat trochu víc a partnerské vztahy podporovat.

Podle vás není nevěra normální?

Já myslím, že není normální. Statisticky normální asi je, protože to číslo je významné. Jde ale o symptom něčeho, co se v tom vztahu děje nebo co se děje v nás. Lidi, kteří jsou něčím frustrovaní a neumějí o tom mluvit, tak jsou samozřejmě lehce oslovitelní někým jiným. Často nejsou v kontaktu sami se sebou, nevědí, co potřebují a co je pro ně důležité. Potom vstupují do různých symptomů, jako jsou nevěry, vyhrožování a odchody.

V Česku v posledních letech přibývá svateb. Loni do konce září jich bylo více než za celý rok v letech 2010 až 2014. Čím si to vysvětlujete? Je to pouze módní záležitost?

Já si myslím, že ne. Mně z toho vyplývá jedna radostná věc. Lidi se dřív brali, protože to byla společenská norma a povinnost. Posledních dvacet let se ale rozšířil trend života v nesezdaném páru a také singl život. Už tedy necítíme tlak a povinnost, spíše jde o svobodnou volbu, čímž manželství dostává zajímavou kvalitu. Nastala změna i pro vazební rituál, lidé se berou v přírodě a umějí si určit, koho tam chtějí. To se dřív nemohlo, všechno organizovali rodiče. Já bych to nazval jako zralý proces. Dnes jde skutečně o vědomější a hodnotnější rozhodnutí.

Jaké jsou nejčastější problémy manželských párů, které vás kontaktují?

Pociťují, že jim partner nerozumí, odcizují se, proto vidí problém v komunikaci a moc si neuvědomují, že je pod tím zranění, frustrace nebo starší emoce. Neumějí často ani pojmenovat, že se v tom vztahu vyvíjejí a potřebují něco nového. Neexistuje žádný objektivní svět, v partnerství jsou pouze dva plnohodnotné subjektivní světy. To ale vyžaduje jiný druh komunikace, než se běžně učíme. Destrukcí kvalitních vztahů je také neustálé pachtění za štěstím a harmonií. To je nereálné, lidi to svádí z kvalitní cesty. Je v pořádku zažít ve vztahu odlišnost, střety a hádky.

Co byste doporučil novomanželům? Na co se mají připravit a dát si pozor?

Já bych jim nic neradil, řekl bych jim, ať si to hlavně užívají a čekají na první příležitost, kdy se konečně mohou potkat ve svých odlišnostech. Hlavně ať nezavírají oči, neuhýbají, nedávají hlavu do písku a ať mají odvahu se s tím potkat, až to přijde. A ono to přijde. Vztah není pastva, že se půjdeme nažrat a bude to super.

Čtěte dále

další zprávy