Srpen 1968: Svět zpovzdálí sledoval české drama

20.08. 18:48 | Autor: Dina Podzimková

Vzrušené události po celém světě v roce 1968 na Západě částečně zatlačily do pozadí smutné ukončení Pražského jara 21. srpna sovětskou okupací. I přesto svět o situaci v ČSSR věděl a zajímal se o ni.

K TÉMATU: Historici mapují srpen '68, žádají veřejnost o pomoc

Je-li svět jevištěm a lidé pouze herci, pak rok 1968 předvedl drama k pohledání. Francii, Německo, Mexiko i další státy zachvátily studentské nepokoje, Spojené státy žily válkou ve Vietnamu a protesty proti ní, Latinskou Amerikou zase jednou zmítala vlna státních převratů. A do "malé středoevropské země zanedbatelného významu" vstoupily v noci z 20. na 21. srpna armády pěti "spřátelených" států pod taktovkou sovětského vůdce Leonida Brežněva.

Fandíme vám, ale...

Reakce Rady bezpečnosti na invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byla blesková, k žádnému závěru však nevedla.

Depeše J. Mužíka o svolání Rady bezpečnosti k československé otázce dne 21. srpna 1968.

1968, 21. srpen, 23.10 hod., New York.

Blesk. Ihned předat!

Pro Pleskota.

1. V 15.10 hod. sdělil U Thant, že v 17 nebo v 17.30 se sejde Rada bezpečnosti k problémům ČSSR. Sdělil, že bude navrženo a zřejmě přijato, aby byla přizvána čs. delegace. Osobně doporučil, abychom se jednání po přijetí takové výzvy zúčastnili a přednesli zprávy z MZV, s kterými jsem ho dopoledne seznámil.

2. Žádám počtvrté o instrukci. Pokud nepřijde do 18.00 hod. zdejšího času, provedu podle rady U Thanta.

Mužík

Událost nezůstala bez povšimnutí, v realitě studené války tomu ostatně ani nemohlo být jinak. Sympatie velké většiny Západu, ale i části "mlčícího davu" východoevropských zemí stály na straně napadeného národa. "Znásilnění svobodné Prahy", pojmenoval situaci britský The Evening Standard. Britský deník Times již 22. srpna informoval o pouličních bojích v českém hlavním městě. "Rozzuření Češi na ulicích zapalují ruské tanky," popisuje čtenářům listu pražský dopisovatel Clive Farnsworth. "Viděl jsem, jak byli zabiti čtyři mladí Češi, jednomu z nich ustřelili hlavu," pokračuje. "Lidé plakali na ulicích... Z jednoho z tanků zbyl jen hořící vrak, dva další poblíž budovy rozhlasu na Vinohradské třídě v centru Prahy se v plamenech musely stáhnout."

Okupaci odmítla téměř jednotně i západoevropská politická reprezentace bez ohledu na konkrétní příslušnost. Invazi zavrhly vedle pravicově laděných stran například i komunistické strany Itálie, Francie a Finska. Jediným západoevropským politikem, který intervenci podpořil, se tak stal portugalský komunista, generální sekretář Álvaro Cunhal a učinila to i lucemburská komunistická strana.

Přes sympatie politiků se jen málokdo odvážil otevřeně mluvit o možnosti zasáhnout proti invazním vojskům. V živé paměti západní veřejnosti stále zůstávala tzv. Karibská krize z roku 1962, která před oči Západu v plné šíři předestřela hrůzu možnosti jaderné války s Východem. Západní činitelé, kterým navíc vyčerpávající rozbroje mezi jednotlivými členy socialistického bloku v podstatě vyhovovaly, proto raději zvolili taktiku nevměšování se do "záležitostí Sovětského svazu". Maximum, co byly západní státy ochotny Čechoslovákům nabídnout, bylo poskytnutí azylu. A nebylo to málo. Jen do Rakouska odešlo bezprostředně po okupaci zhruba 160 tisíc občanů ČSSR.

"Ztratili jsme své nejlepší přátele"

Transparent skupinky Proti přítomnosti sovětských tanků v ČSSR se vyslovily i dva socialistické státy. Jak Ceausescovo Rumunsko, tak Titova Jugoslávie ovšem měly v rámci sovětského bloku specifické postavení. I ve státech, které se na intervenci podílely, se ale našly ojedinělé hlasy odsuzující okupaci. "Sedm statečných", tak byla nazvána skupinka žen a mužů, kteří se odhodlali k protestu přímo v centru "agresorské" země, na Rudém náměstí. "Ztratili jsme své nejlepší přátele", "Ať žije svobodné a nezávislé Československo", stálo na transparentech, které svým nositelům vynesly několikaleté tresty vězení.

Málo známý je případ Poláka Ryszarda Siwiece, který se na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa upálil 8. září 1968 před zraky vedení polské komunistické strany, řady diplomatů a stovek tisíc diváků na varšavském Stadionu desetiletí. Jeho smrt o čtyři dny později v důsledku popálenin byla oficiálními místy ututlána, uznání se dočkal až posmrtně. V roce 2001 mu tehdejší český prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně.

"Nerozborná solidarita" socialistických států

Sovětský tank v obležení na Václavském náměstí Oficiální reakci Sovětského svazu a "spřátelených států" vyjadřuje stanovisko uveřejněné státní Tiskovou agenturou Sovětského svazu v deníku Pravda. "Další zostření situace v Československu se dotýká životních zájmů Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, zájmů bezpečnosti států socialistické soustavy. Nebezpečí socialistickému zřízení v Československu je současně nebezpečím pro základy evropského míru," píše se v dokumentu. Intervenční armády měly být podle Pravdy "ihned odveleny, jakmile bude zlikvidováno vzniklé nebezpečí pro socialistické vymoženosti v Československu, nebezpečí pro bezpečnost zemí socialistického společenství a zákonná vláda uzná, že tam další pobyt těchto vojenských jednotek není nutný".

Závěrečný odstavec dokumentu pak nenechá nikoho na pochybách, jak si Sovětský svaz představoval úlohu svých satelitů. "Uskutečněné kroky nejsou zaměřeny proti jakémukoliv státu a nikterak nepoškozují státní zájmy kohokoliv. Slouží míru a jsou vyvolány starostí o jeho upevnění. Bratrské země pevně a odhodlaně stavějí proti libovolnému vnějšímu nebezpečí svou nerozbornou solidaritu. Nikdy nikomu nebude dovoleno vytrhnout jediný článek ze spojenectví socialistických států..."

Foto: ČTK

Autor: Dina Podzimková