Srb v Česku: Na lítost není čas. Utíkáte, protože jde o život

07.09. 06:10 | Autor: David Jareš

Česko zachvátila panika z uprchlíků ze Sýrie. Před dvaceti lety se však dokázalo vyrovnat s početnou vlnou utečenců před válkou v Jugoslávii. Našli zde útočiště i Srbové. Také na ně se tehdy hledělo skrz prsty.

Balkán je blíž než Sýrie, ale hrůzy a strach dokázal vyvolat také. "Utekli jsme před válkou z Chorvatska z Vukovaru. Bylo mi čtrnáct a pamatuji se, že se mi vůbec nechtělo," vzpomíná Slaviša Ilinčić. Když začátkem května 1991 vypukly ve městě boje, viděl a slyšel střelbu pár set metrů od domova. "Máma mi řekla, ať rychle nakoupím potraviny, ať přežijeme ukryti v domě. Odešli jsme za příbuznými do Srbska. Chodil jsem tam do školy a na vysokou. Uprchlík jsem byl už tam," dodává. Když jde o život, není už o čem přemýšlet. Kvůli srbsko-chorvatskému konfliktu odešla do Česka i rodina jeho manželky.

Nechtěl jsem do války

Za Slavišu Ilinčiće rozhodla matka, jeho krajan Dragan Stjepanović stál před otázkou, jestli bude bojovat v občanské válce. "Pamatuji si jako dnes, když jsme s bratrem přišli domů z večírku a táta nám povídá, že je válka. Bylo to v předvečer 1. máje 1994. Přes noc jsme museli odejít. To nemůžete pochopit, když to nezažijete. I pro mě je to jako zlý sen. Že se najednou máme střílet. Do té doby jsem žil spokojený život mladého kluka," líčí dny, kdy občanská válka dosáhla bosenského Brčka, odkud pochází. Nejprve odjel s bratrem do asi čtyřicet kilometrů vzdáleného města a po týdnu se přesunuli do Srbska. Žili v Bělehradě, ale stále hrozilo nebezpečí, že je odvedou do armády.

Slaviša Ilinčić. "Přestože vypukla válka mezi Srby, Chorvaty a Muslimy, nám například pomohl známý, který byl Muslim," vzpomíná na tehdejší události. "Věděl jsem, že nechci jít válčit," vysvětluje, proč nakonec odešel do Česka, kam se mezitím přesunula jeho sestra s rodinou. "Do Prahy jsme přijeli 13. ledna 1995 a dostali půlroční vízum. Na nic jsme nečekali a začali pracovat v Jablonci v bižuterii, potom přijel i bratr-dvojče. V začátcích jsme si hodně navzájem pomáhali," říká Stjepanović.

Těžké bylo opouštět rodiče. "Doufali jsme, že to není na dlouho, ale také jsme je nemuseli už nikdy vidět. Nikdy nevíte, co vás čeká. Rozhodnout se musíte hned. Na lítost a sentiment není místo ani čas. Utíkáte, protože vám jde o existenci," přibližuje rozhodování o odchodu ze země.

* Jaké jsou zkušenosti oslovených Srbů s xenofobií či rasismem u nás?

* Jakou práci si uprchlíci po příchodu do Česka našli?

* Kde se dnes tito lidé cítí doma?