Soudci už nechtějí prověřovat lidi v kómatu

29.06. 06:46 | Autor: Eva Hamáčková

Ilustrační foto: Traumatologie Na nemocniční traumatologická oddělení putují soudní úředníci několikrát do týdne. Proč? Musejí rozhodnout, zda člověk, který leží na nemocničním lůžku v bezvědomí, není hospitalizován proti své vůli. Soudci tuto praxi kritizují a žádají novelu zákona.

Do pražské nemocnice Na Františku v minulém roce přivezli třicet pacientů, kteří kvůli náhlému onemocnění nebo úrazu nebyli při vědomí a do 24 hodin se jejich stav nepodařilo změnit. Nemocnice, přestože má povinnost takového pacienta ošetřit, o něm musí do čtyřiadvaceti hodin uvědomit v tomto případě Obvodní soud pro Prahu 1 a nechat přezkoumat, zda pacienta nemocnice nedrží proti jeho vůli. „Ano, pokaždé odesíláme fax. Poté se dostaví zaměstnanec soudu a podle lékařské diagnózy stanoví, zda není pacient držen proti své vůli,“ popsal primář interního oddělení Na Františku Rudolf Špaček. Soud musí následně rozhodnout do sedmi dnů, zda umístění pacienta není proti jeho vůli. „My se tím vlastně také chráníme. Abychom se vyhnuli případným napadnutím, že jsme provedli pacientovi nechtěný zákrok nebo vyšetření,“ vysvětlil běžnou praxi mluvčí nemocnice Na Františku Vladimír Juřina.

Hospitalizace bez souhlasu je totiž podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která v Česku platí od roku 2001, klasifikována jako velký zásah do lidské svobody.

Soudci si však stěžují, že taková povinnost rozhodnout o člověku v bezvědomí je naprosto absurdní. „Je to paradoxní, jako bychom mohli rozhodnout jinak, než že je potřeba pacientovi nadále poskytovat péči. Připadá nám jednoduše zbytečné, aby soudce ohledával každého hospitalizovaného v kómatu,“ řekl předseda Soudcovské unie Jaromír Jirsa. Ve skutečnosti totiž soudci nebo jeho zástupci obvykle nezbývá, než se opřít o lékařskou diagnózu. „Je také otázkou, zda vůbec můžeme suplovat v tomto rozhodnutí lékaře,“ dodal soudce.

Zákon, který zahrnovala česká legislativa již v meziválečných letech, se totiž původně vztahoval pouze na psychiatrické léčebny. Soudci proto jezdili zkoumat případy do lokálních ústavů v Bohnicích, Kosmonosech, Dobřanech apod., zda tam není jedinec držen proti své vůli. Od roku 1989 občanský soudní řád prošel novelizací a zákon se od té doby vztahuje na všechna zdravotnická zařízení. Tento postup však nastartovala až Úmluva o lidských právech a biomedicíně, která byla od 4. dubna 1997 otevřena k podpisu ve španělském Oviedu, podepsalo ji tehdy 22 států Evropské unie a 1. prosince 1999 vstoupila v platnost. Česko ji ratifikovalo o dva roky později. „Teprve v posledním roce začaly tento zákon nemocnice důsledně uplatňovat. Momentálně těchto rozhodnutí řešíme stovky ročně,“ dodal Jirsa. Podle něj by se mělo znění zákona ošetřit novelou, aby se jejich rozhodnutí o tom, že pacient v bezvědomí skutečně péči potřebuje, zbytečně nepřekrývala s rozhodnutími lékařů.

Ministerstvo spravedlnosti přiznává, že tato agenda může zatěžovat soudce. Má však svůj význam právě proto, aby byla chráněna práva na osobní svobodu lidí a nemohlo docházet ke zneužívání zmíněného předpisu. Ministerstvo se však podle ní nebrání diskusi na toto téma, která by mohla nastartovat případnou úpravu současného ustanovení o omezování osobní svobody.

Výklad ministerstva spravedlnosti současné úpravy občanského soudního řádu a znění zákona o péči o zdraví lidu

Platná právní úprava týkající se řízení v těchto situacích dopadá na všechny případy, kdy je nemocný bez svého souhlasu umístěn do zdravotnického zařízení (nejen do psychiatrické léčebny). Podle § 191a občanského soudního řádu ústav vykonávající zdravotnickou péči (dále jen "ústav") je povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu. Toto oznámení ústavem je podnětem pro zahájení soudního řízení. Soud se musí ve velmi krátké době vyslovit k tomu, zda osobní svoboda nemocného byla omezena v souladu se zákonem (v souladu s § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu). Soud musí rozhodnout usnesením, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, a to ve lhůtě do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení svobody. Z tohoto vyplývá, že v podnětu ústavu musí být uvedeno, zda vůbec přichází v úvahu výslech nemocného a kdo je jeho ošetřujícím lékařem, který má být vyslechnut. Postup soudu musí být rychlý a neformální.

Foto: Jan Šilpoch

Autor: Eva Hamáčková