Smutné výročí: největší hromadná vražda československých občanů

08.03. 19:43 | Autor: Pavel Baroch

Vstupní brána do koncentračního táboru v Osvětimi.

Během jedné noci zemřely téměř čtyři tisíce mužů, žen a dětí. Šlo o největší jednorázovou vraždu československých občanů za druhé světové války. Přesto o události z 8. na 9. března 1944 v německém vyhlazovacím táboře v Osvětimi-Březince značná část české veřejnosti neví a ve školách se takřka neučí.

Dvaasedmdesát let starou tragédii, při níž za několik hodin zahynulo v plynových komorách 3 791 mužů, žen a dětí nyní připomíná Židovské muzeum v Praze a Terezínská iniciativa.
Nacisté Židy nejprve umístili v takzvaném terezínském rodinném táboře, který byl zvláštní sekcí vyhlazovacího koncentráku v Osvětimi-Březince. V letech 1943 a 1944 tam bylo deportováno na 17,5 tisíc vězňů.

"Na rozdíl od ostatních transportů, jež přijížděly na rampu osvětimského tábora, nebyli tito lidé při příjezdu podrobeni selekci a nebyli okamžitě posláni na smrt. Mohli si ponechat své civilnější šaty z Terezína, nebyli podrobeni ponižujícímu vyholení hlavy, a především byli členové rodin ponecháni ve stejné sekci tábora - proto označení ´rodinný´," vysvětluje Kateřina Honskusová z Židovského muzea.

Dodala, že díky jednomu z vězňů - Fredovi Hirschovi - dokonce vznikl speciální dětský blok, kde nejmenším vězňům mohli aspoň částečně ulehčit od válečného osudu. I přesto se v rodinném táboře umíralo po stovkách.

Přesně po půl roce bylo všem doposud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni do pracovního tábora Heydebreck. Místo toho však nákladní vozy zamířily k osvětimským plynovým komorám, kde byli všichni v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni. "Podle několika svědectví zpívali někteří před svou smrtí jako znak vzdoru československou hymnu, zněla i Hatikva (židovská hymna, která se později stala hymnou Státu Izrael) a Internacionála," sdělila Kateřina Honskusová.

Historici podle ní dodnes diskutují o důvodech, proč bylo s vězni terezínského rodinného tábora zacházeno právě tímto způsobem. Shodují se, že svou úlohu sehrála role Terezína jakožto propagandistického tábora. Navíc se sem plánovala návštěva Mezinárodního výboru Červeného kříže a ghetto mělo vyhlížet jako město, kde mohou Židé spokojeně žít a odkud není nikdo posílán na smrt.

Vraždy v Březince

I proto museli vězňové rodinného tábora v Osvětimi-Březince do Terezína napsat postdatované korespondenční lístky z údajného pracovního tábora Birkenau. V okamžiku, kdy je adresáti v Terezíně dostali do rukou, byli jejich pisatelé již mrtví.

Většina ostatních vězňů z tábora byla poté v Osvětimi-Březince zavražděna mezi 10. a 12. červencem 1944. Z 17,5 tisíce vězňů rodinného tábora jich přežilo pouhých 1 294. Jen o měsíc později byli na stejném místě vyvražděni vězňové jediného dalšího "rodinného tábora", v němž byli vězněni Romové, včetně těch deportovaných z českých zemí.

"Dějiny terezínského rodinného tábora dosud zůstávají na okraji historického povědomí české společnosti a v českých školách se o nich téměř neučí," připomíná Kateřina Honskusová z Židovského muzea v Praze. Dodala, že tato událost snese srovnání s masakrem obyvatel Lidic a Ležáků.

Židovské muzeum v Praze připravilo ve spolupráci s Terezínskou iniciativou k 72. výročí této tragédie události speciální připomínkový program.