Valachová: Nedělám to špatně, na kritiku nekoukám

08.05. 19:04 | Autor: Petr Kolář, Vladimír Barák

Ministryně školství Kateřina Valachová do polštáře kvůli kritice nebrečí.

Ve funkci ministryně školství je teprve deset měsíců. Přesto se Kateřina Valachová stala zřejmě nejkritizovanější členkou vlády. Bulvár ji dokonce překřtil na "ministryni chaosu". Valachová ale tvrdí, že média nesleduje a na rezignaci za celou dobu ani nepomyslela.

Opravdu jste nikdy nepřemýšlela o rezignaci?
To se přiznám, že ne.

Opravdu ne? Kdybychom byli na vašem místě a sledovali téměř každý den v nejčtenějším bulvárním deníku texty, jak jste špatná, asi by nás to napadlo. Blesk vám dokonce věnoval zvláštní razítko s přezdívkou "ministryně chaosu".

Já se tam moc nekoukám, mám spoustu jiné práce. S ohledem na okamžik vstupu do funkce jsem měla logicky kratší čas, abychom splnili, co jsme si předsevzali. Takže sledování denního tisku opravdu není mojí hlavní disciplínou.

Tu přezdívku ale znáte, ne?

Samozřejmě. Ale kdyby se měl každý ministr rozbrečet do polštáře kvůli tomu, že se jeden z deníků - byť je samozřejmě velmi čtený - rozhodl informovat o jednom z témat, které navíc nepokládám v oblasti školství za nejdůležitější, tak bychom se neposunuli nikam. Daleko důležitější jsou pro mě reakce učitelů, speciálních pedagogů a rodičů. Nemám z nich pocit, že věci, které jsme za deset měsíců stihli, jsou špatně.

Z lidského hlediska přece musí být velmi náročné, když si denně otevřete nejčtenější bulvární deník a čtete tam: Valachová je špatná, je špatná, je špatná. Jak to řešíte? Dáváte si třeba panáka, nebo něco sladkého na nervy?

Budete se divit, ale já to neřeším vůbec. Naopak. Mám i zpětnou vazbu od řady jiných odborníků, kteří mají na věc opačný názor než ti asi tři, kteří se tady za odborníky vydávají, a periodicky nás zásobí svými negativními pocity. Pravidelně se setkávám s rodičovskými sdruženími, s nevládními organizacemi, s tripartitou, školskými asociacemi a nemám pocit, že by to bylo tak negativní.

Bavíme se o inkluzi, tedy začleňování dětí s mírným postižením do běžných kolektivů. Náš redakční kolega Pavel Baroch má syna se syndromem ADHD - poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou. Kolegovy zkušenosti jsou takové, že když se syna snažili "začlenit", naráželi na odmítání několika pražských škol. Dokonce o tom napsal komentář s titulkem: Toho spratka tady nechceme! Takže situace asi není tak fajn, jak líčíte, ne?

Neřekla jsem, že to je fajn. Tento konkrétní článek jsem nečetla. Ale komunikuji s rodičovskými sdruženími, s učiteli, zajímám se o jejich názory. Nikdo nezpochybňuje, že rodiče dětí, které mají speciální vzdělávací potřeby - ať jsou to děti s ADHD, s Aspergerovým syndromem, s poruchou autistického spektra, ale také děti s výchovnými problémy, vývojovými vadami, nebo děti cizinců, které nezvládají jazyk - narážejí na odmítání ze strany škol nebo na odmítavé reakce ostatních dětí ve třídě. Ale problém je, že deset let nikdo nerespektoval daná pravidla a ti rodiče v tom byli sami. A stejně tak v tom byli sami i učitelé, kteří se pak měli vypořádat s problémy všech dětí, které se zrovna sešly ve třídě. My teď přinášíme jasná pravidla, aby v tom učitelé sami nebyli, aby bylo jasné, kolik třeba takových dětí má být ve třídě, jak mají reagovat školská poradenská zařízení. Že nejde o cár papíru, přičemž krajský úřad stejně zamítne podporu bez náhrady a rodiče si to platí ze své kapsy. A protože jsme první, kdo se tím zabývá, tak se všichni zlobí a kritizují to, co tu bylo deset let.

Kolega Baroch dal nakonec syna na speciální školu pro děti se specifickou poruchou chování. Ve třídě je osm kluků a starají se o ně dvě učitelky, a navíc ještě asistentka. Není to pro podobné děti lepší než celá inkluze?

My neměníme zákon ve smyslu, že by rodiče neměli právo si říct, do jaké školy bude jejich dítě chodit. Jestli někdo říká, že je dítě s jiným chováním "spratek" a že ho tam nechtějí? To je otázka změny uvažování, věc na dlouhou dobu. Ale my přece nemůžeme přistoupit na metodu, že si učitelé budou vybírat, koho budou vzdělávat, a koho ne. Vy mluvíte o konkrétním případu, který ale svědčí jen o tom, že jedna konkrétní škola selhala a nezvládla vzdělávat dítě s ADHD. Jediné, co jde přiznat, je, že s největší mírou pravděpodobnosti - byť ten konkrétní případ neznám - ona škola neměla dostatečnou podporu odbornou ani finanční. My od 1. září neměníme pravidla hry. Jen to, že když se učitelé setkají s takovým případem poprvé, budou mít reálnou podporu přes školská poradenská zařízení. A že to nebude jen na nich, ale finanční prostředky ministerstva a kraje zajistí, aby mohli mít třeba nižší počet žáků ve třídě nebo aby mohli děti s podobnými problémy vzdělávat ve speciální třídě.

Čtěte TÝDEN. * Má podle ministryně učitel právo říct, že se na vzdělání žáka s poruchou necítí, že by to nezvládl?

* S jakou částkou ministryně pro příští rok počítá?

* Proč má být povinná maturita zrovna z matematiky, a nikoli z dějepisu?

CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PŘEČÍST V NOVÉM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 9. KVĚTNA.

Foto: Radek Cihla

Autor: Petr Kolář, Vladimír Barák