"Toho spratka tu nechceme!" Strasti inkluze se synem s ADHD

10.03. 06:11 | Autor: Pavel Baroch

Porucha pozornosti s hyperaktivitou známá pod zkratkou ADHD patří mezi neurovývojové poruchy. V České republice se odhaduje, že ADHD má až dvacet tisíc dětí.

Co si to vůbec dovolujete dávat sem takového spratka nevychovaného! Učitelka mateřské školy křičela na matku šestiletého Tomáše s takovou silou, až ji rozplakala, a utěšovat ji musel její malý syn. Pak jí vyprávěl, jak ho učitelka před jejím příchodem vzala ve třídě pod krkem, když ten den už poněkolikáté zlobil.

O osobních zkušenostech s inkluzí se synem s ADHD píše Pavel Baroch.

Ta historka je stará tři roky a odehrála se ve školce na pomezí mezi Středočeským krajem a Prahou. Byla to má (a mé manželky) jedna z prvních zkušeností s inkluzí, tedy začleňování dětí s méně závažnými poruchami do běžného dětského kolektivu, jak o tom tak ráda vykládá ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD). Našemu synovi Tomášovi diagnostikovali ADHD - poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou. Školka to věděla. Měla od nás lékařské zprávy. I tak se odehrála zmiňovaná scéna. Ale školka v tom není sama, s podobnými problémy jsme se setkali i teď, když náš syn dospěl do školního věku. Inkluze na papíře je jedna věc, realita druhá.

To, že je Tomík jiný, jsme začali pozorovat už v době, kdy začal chodit. Byl živé dítě, často dostával záchvaty vzteku, těžko se smiřoval se změnami ve svém denním programu a trval na rituálech - třeba rozložení jídla na talíři. Hrál si spíše vedle dětí než s nimi. Je přecitlivělý, občas depresivní, podceňuje se, i když je podle posudků nadprůměrně inteligentní. Jeho slovní zásoba a znalosti odpovídaly tak o tři roky starším dětem. Byli jsme s ním u psychologů, psychiatrů, na neurologii. Původně jsme měli podezření, že je autista, ale nakonec z toho bylo "jen" ADHD. Kdo však jeho diagnózu nezná, myslí si, že je nevychovaný a zlobí. Jenže on je nemocný, jeho mozek je jiný. Těžko se soustředí, je roztěkaný, nevydrží na jednom místě.

Nakonec jsme Tomíka dali na speciální základní školu pro žáky se specifickou poruchou chování. Ve třídě je jen osm kluků, které vzdělávají dvě učitelky a vypomáhá jim ještě asistentka. V tomto směru si nemůžeme na nic stěžovat. Navíc Tomík s učením očividně nemá potíže. A jeho chování se zlepšuje. Ani nemusí brát léky jako mnozí jeho spolužáci. Řekli jsme si, že bychom se mohli pokusit ho zařadit mezi "normální" žáky. Chtěli jsme, aby ve speciální škole "nezakrněl", aby se dostal do větší konkurence, měl více pozitivních vzorů. Jenže jsme narazili na zeď odmítání.

Navštívili jsme několik škol v šestém pražském obvodu, kam náš Tomáš administrativně patří, pak jsme volali i do jiných městských částí, a dokonce jsme oslovili i několik menších škol za hranicí Prahy. Pokaždé jsme ale jen slyšeli důvody, proč právě k nim Tomík nemůže nastoupit a proč ho máme raději nechat ve speciální škole. Nikde nám neřekli, že nám rádi pomohou. Nezabralo ani to, že má nárok na asistenta, který by s ním byl v hodinách.

V jedné škole jsme se ale i tak dopracovali k tomu, že tam náš syn přišel na zkušební hodiny. Hned po prvním dni nám to učitelka začala rozmlouvat, že by byl problém ho začlenit do zajetého kolektivu. Jako příklad, jak vyrušuje, uvedla, že při názorné ukázce sýrů začal vykřikovat, že smrdí. A přidala i další překážky. Samozřejmě jsme mohli trvat na tom, že podle zákona máme právo, aby syn chodil do školy podle místa trvalého bydliště. Ale dali byste sedmileté dítě někam, kde ho očividně nechtějí? Znám zkušenosti rodičů, kteří své dítě s poruchou za jeden školní rok stěhovali ze školy do školy několikrát. Jak se proti nim postavili nejen pedagogové, ale i jiní rodiče. Vím, jak se ředitelé vzájemně informují o "problémových" dětech. Jaký to rozdíl s naší starší dcerou, která "nezlobí", takže si školy může vybírat a nyní studuje na víceletém gymnáziu!

Nutno podotknout, že pro inkluzi, jak o ní mluví ministryně Valachová, je snad ta nejhorší doba. Do škol přicházejí silné populační ročníky, třídy jsou přecpané, učitelé přetížení a kvalitních asistentů, kteří by takovým dětem při hodinách pomáhali, je naprostý nedostatek.

Tomíkovi je osm a půl. Našeho přání zařadit ho mezi "normální" jsme se nevzdali. Chtěli bychom, aby se mu splnil i jeho sen stát se vědcem, který vymyslí lék na rakovinu. Ministerským slibům o inkluzi, ať už bude v úřadu kdokoli, ale moc nevěříme. Vždycky je to především o přístupu lidí, a ten žádná vyhláška nebo koncepce nezmění.

Foto: ČTK , Wavebreak Media LTD

Autor: Pavel Baroch