Šéf URNA o zásahu v bance: Klidně bychom stříleli

17.12. 20:06 | Autor: Ondřej Pořízek

Libor Lochman, šéf Útvaru rychlého nasazení, byl jedním z těch, kteří řídili středeční akci, při které se podařilo osvobodit rukojmí z banky. V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ říká, co všechno při zásahu rozhodovalo.

Když jste dorazili na místo, jaké měl únosce požadavky? Mluvilo se o třech milionech korun.
On seděl v kanceláři a ty tři miliony už měl na stole, jen nestačil z banky odejít. Jeho hlavním požadavkem tak bylo auto, které jsme mu později přistavili. Nás v tu chvíli zajímalo hlavně to, jak osvobodit ženy, které tam držel.

Byl tam zásahový tým, ale také odstřelovač, kterého jsme viděli na střeše. Právě on měl být nejdříve tím, kdo rukojmí osvobodí?
Tahle varianta samozřejmě byla připravena, ale jen v tom nejkrajnějším případě. Neměli jsme na něj přímý výhled, byly tam žaluzie, takže viděl jen pohyb. Střelba přes sklo je navíc složitější, kulka by se mohla odklonit, střepy můžou zabít někoho, kdo stojí vedle. Nejlepší variantou byl právě zásah.

ČTĚTE TAKÉ: Rukojmí z banky mají do konce roku placené volno
Lupič držel rukojmí. Béčkový akční film se ale nekonal

Jaké byly ještě další možnosti? Leckdo si určitě vybavil akční scény z amerických filmů: slaňování, rozbití oken a zastřelení útočníka...
Tohle skutečně byla jedna z variant, ale po konzultaci jsme ji vyškrtli. Nakonec zbyly jen dvě: buď zásah, nebo využití odstřelovače. Existovala i varianta další, že ho necháme odjet autem, které požadoval, ale to bych nikdy nepřipustil.

Nakonec jste se rozhodl pustit tam komando. Vše se však prý povedlo hlavně díky vyjednavačům a volavce, díky níž jste ho vylákali. Jak to probíhalo?
Jeden čas nám vyjednavač říkal, že muž upadá do deprese a že to je špatné varování, protože člověk je pak nevypočitatelný. Nejdříve něco slíbil, pak to zase nesplnil. On sám ovšem v jednu chvíli navrhl, že by rukojmí vyměnil za vyjednavačku. Já jsem věděl, že k tomu nemůže dojít. Ale nabídla se tu možnost, jak celou situaci vyřešit. Tak jsme řekli: „Dobrý, pojďme to udělat." Jakmile vyšel za vyjednavačkou a byl dost daleko od rukojmí, tak jsme provedli celou akci, protože to byla ta nejvhodnější chvíle.

Ještě k té ženě, která odlákala jeho pozornost: došla až k bance a něco na únosce gestikulovala. Byla to skutečně vyjednavačka, nebo policistka, která byla připravena útočníka klidně i zastřelit?
Ano, byla to členka vyjednávacího týmu. Zbraň u sebe však neměla, to se nedělá.

Únosce tedy vyšel a chtěl vyměnit vyjednavačku za rukojmí. V tu chvíli proběhla celá akce. Jak jste se do banky dostali?
Prostě jsme tam byli a provedli zákrok.

Slyšeli jsme dutou ránu. To byla oslepující rozbuška?
Bylo to o tom, jak odpoutat pozornost pachatele a dostat ho do šoku. Použili jsme proto ohlušující rozbušku. Když to bouchne vedle vás, tak to je opravdu rachot. V podstatě vás to dezorientuje.

Jak dlouho od výbuchu rozbušky trvalo, než jste se k němu dostali?
Já to odhaduji na jednu až dvě vteřiny.

A stihl během toho nějak zareagovat?
Nestihl nic. Pistoli měl sice u sebe, ale v kapse. V jedné ruce pak držel kufr s penězi a druhou měl schovanou. Zbraň namířenou však neměl.

Kdyby ano, zastřelili by ho?
Ano. Pro nás ten člověk měl zbraň a byl nebezpečný. V těchto vypjatých situacích, pokud se jedná o zlomky sekund, tak měli plné právo ji použít. Vím, že to zní hrozně, ale to si člověk musí rozmyslet, než jde vykrást banku.

Nakonec jste zbraně použít nemuseli. Všichni jsou v pořádku, i únosce.
Byla to ukázková akce. Měli jsme i štěstí, že se nám ho podařilo dostat do situace, do které jsme ho dostali.

Držet rukojmí v bance, to není v Česku úplně běžné. Byli jste na to připraveni?
Poslední známý případ s rukojmím byl v roce 1990 Leopoldov. Pak to byla jen taková pseudodržení. Ale naši lidé cvičí na takové situace, máme zkušenosti ze zahraničí, komunikujeme se zahraničními jednotkami, ale reálný zásah to pro nás byl první.

Foto: ČTK, Lucie Pařízková, Robert Sedmík, Jan Zatorsky

Autor: Ondřej Pořízek