Ruml: Havel byl náš kompas, končí s ním jedna epocha

18.12. 18:29 | Autor: Lucie Nekvasilová

S odchodem Václava Havla skončila pro český národ jedna celá dějinná epocha, míní jeho někdejší přítel z dob disentu a spolupracovník při zakládání Občanského fóra Jan Ruml. Bývalý prezident zemřel v neděli ráno na své chalupě na Hrádečku. Bylo mu 75 let. "Jeho hodnoty jako pravda a slušnost bychom ale měli nést dál," říká Ruml v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.

Jak vzpomínáte na Václava Havla?

Už jsem si poplakal. Je to jedna z těch zpráv, která člověka drtí. A zároveň v něm vyvolává potřebu po Havlově epoše, která tím skončila, dát si nějaký závazek do budoucna. Předsevzetí, že budeme pokračovat v ideálech, které ztělesňoval. Že se budeme snažit být lepšími lidmi, pokusíme se dál nést hodnoty, pro které byl pro nás kompasem - jako je pravda a slušnost, nejen v politice, ale i v životě.

Co pro vás jeho odchod znamená?

Je to zdrcující zpráva pro naši společnost, pro český národ i pro celý svět právě proto, že byl ukazatelem hodnotové orientace v tom velmi komplikovaném a dneska globalizovaném světě. A já si myslím, že skutečně skončila dlouhá etapa v dějinách tohoto národa. A začíná etapa jiná, aniž víme, do čeho vlastně jdeme. Už ten kompas mít v kapse prostě nebudeme.

Politici o něm teď používají vzletná slova. No, víte, jak to bylo. Havel nebyl doma nikdy prorokem. Také proto, že trošku zrcadlil naše selhání. Nastavoval nám velmi nekompromisní zrcadlo tím, jaký byl, aniž nás za cokoliv káral. Doufám, že se nám podaří tohle posthavlovské období zvládnout a že se snad všichni na chvilku zastavíme, zamyslíme a uvědomíme si, co pro nás vlastně znamenal. Ale jak říkám, nemůže to být jen vzpomínka. Mělo by to být i velké povzbuzení do budoucna, abychom se postavili na vlastní nohy a začali o světě přemýšlet podobným způsobem, jako přemýšlel on.

Nesl Václav Havel těžce, že byl v zahraničí oblíbenější než doma, kde naopak často vzbuzoval rozporuplné reakce?

Nevím, jak to těžce nesl. On si své povzdechy a bolesti nechával hodně pro sebe. Byl v tomhle směru hodně uzavřený a plachý. Já jsem s ním naposledy mluvil před pár týdny na narozeninách ženy jeho bratra Dáši v Lucerně. Už byl velmi zchátralý a měl v sobě pořád takový plachý chlapecký úsměv. Za ním se skrývá pobavení i výčitka i všechno možné. Ale že by si nějak explicitně stěžoval na nevděk naší společnosti, to jsem nikdy nezaslechl. Ale vím, že cokoliv se událo u nás i ve světě, tak se člověk mohl spolehnout na to, že na to řekne svůj vlastní názor, za kterým stojí celá jeho osobní integrita a člověk se na něj může spolehnout. A to si myslím, že si vše uvědomoval, přestože skutečně doma nebyl prorokem.

Mluvil o svém zdravotním stavu, když jste se naposledy potkali, nebo se do poslední chvíle snažil tvářit, že je vše více méně v pořádku?

Myslím, že věděl dobře, že už to směřuje k nějakému konci, že ta jeho tělesná schránka ho zradí, opustí. Jenom si přál, aby to umírání bylo snesitelné.

Máte nějaký zážitek s Václavem Havlem, na který rád a s úsměvem vzpomínáte?

Vzpomínám na jednu takovou legrační příhodu, to jsme se viděli někdy v únoru v Jerichu, kdy se vzpomínalo na jeho ženu Olgu. Mluvili jsme o politice, o moci a o tom, jak se lidé mění s politikou. A on k tomu tehdy řekl, že si pamatuje na případy, že když někoho jmenoval ministrem, tak si ho potom začal víc vážit. Taková to byla legrace. Že jsou lidé, kteří s funkcemi rostou, padají, zneužívají je, nebo si s nimi nevědí rady. Ale byla to taková vtipná poznámka, jak v jeho očích vždycky vyrostl i ten člověk, kterého sám jmenoval do nějaké vysoké funkce. Tak na to si vzpomínám, to jsme se tomu s Karlem Schwarzenbergem vřele zasmáli.

Foto: Profimedia/idnes.cz

Autor: Lucie Nekvasilová