Romové milují děti. Matka z Ostravy už má jedenácté

30.01. 19:00 | Autor: Ivan Motýl

V ostravské romské rodině Kroščenů se od poslední návštěvy reportéra TÝDNE dost změnilo. Matce Simoně se narodilo jedenácté dítě. A zároveň pomáhá s péčí už o páté vnouče. Přibylo hladu i zimy a otec Milan závidí, jak se Evropa stará o uprchlíky. Už počtvrté jsme zavítali do ghetta v Ostravě-Hrušově.

Život v romské rodině Kroščenů mapuje časopis TÝDEN už od roku 2013 a reportáž z ghetta v Ostravě-Hrušově vzniká vždy na přelomu ledna a února (viz tato vydání časopisu TÝDEN: č. 6/13, 10/14 a 8/15). O početnou rodinu se zajímáme z různých důvodů: ještě před sto a více lety totiž deset nebo i dvanáct dětí běžně vychovávali i Češi. Dnes je to výjimka, zato Romové považují velkou rodinu za normální. Zajímá nás, proč je cikánská populace v tomto smyslu životaschopnější než ta majoritní. Současně ovšem zjišťujeme, že výchova dětí v romských rodinách je i dost problematická a nevzdělaní rodiče bez práce nedokážou dětem vštípit téměř nic, s čím lze obstát mezi bílými. Když jsme ke Kroščenům začali chodit, byly jejich děti ještě dětmi. Nyní už tři z potomků vychovávají dohromady pět vlastních ratolestí. V Ostravě žije 25 až 35 tisíc Romů a jejich populace roste o poznání rychleji než u majority, soužití je ale prachbídné. A spíše pořád horší.

Adéla s dětmi. Do ghetta v ostravském Hrušově se po dvanácti měsících vydávám v obavách. Najdu ještě vůbec ten zchátralý činžák, v němž žijí Kroščenové? Když jsem tudy šel před čtyřmi lety poprvé, dům obývalo dvanáct rodin. Dokonce i jeden bílý nájemník, který na dvoře choval slepice a králíky a Romové s ním měnili zbytky jídla za vajíčka. Loni na sklonku ledna už ale v baráku žily jen dvě cikánské famílie. Projdu pod hrušovským mostem a za zatáčkou přece spatřím kontury baráku zahaleného do smogu. Podle vymlácených oken pochopím, že obydlený už zůstává pouze poslední byt, ten s početnou rodinou Kroščenů. Před rokem se mi desetinásobná matka Simona svěřila, že je po jedenácté těhotná. "Děcko nechám v kojeňáku, už na to nemám," říkala unaveně. "Tebe dám do kojeňáku. Zvládli jsme deset děcek, zvládneme jedenácté," okřikl ji tehdy manžel Milan, jenž příchod dalšího potomka přijímal se stoickým klidem. Jak asi dopadl tenhle příběh?

Dobře. "Tohle je Nikolka," strká mi třiačtyřicetiletá Simona do náruče sedmiměsíčního kojence. Dítě je krev a mléko, ničeho se nebojí. Prstíky mě pevně chytá za palce a nemíní je pustit! Pořád se směje, úplná mrkací panenka. Takže jedenácté dítě neskončilo v ústavu, zaplaťpánbůh. Na pohovce si hoví dvacetiletá Adéla. Rok se sešel s rokem a i ona už chová v náručí mimino, půlročního Briana. A devatenáctiletá Maruška mi hrdě ukazuje dalšího kojence, jenž je na světě teprve 25 dnů, přičemž u nohou se jí motá ještě Samuel, čtrnáctiměsíční prvorozený syn, kterého už jsem poznal před rokem. "Samík", jak mu říká, se mi dlouze dívá do očí. Vyděšeně, dokud se nerozeřve.