Psychiatr varuje: Syndrom zavrženého rodiče se prudce šíří

08.08. 06:25 | Autor: - vok -

Dětí se syndromem zavrženého rodiče přibývá (ilustrační foto).

Rodiče se rozcházejí, hádají se o děti a jeden na druhého hází špínu. Rodinný konflikt může přerůst až do fáze, kdy dítě jednoho z rodičů začne nenávidět a odmítat s ním jakýkoli kontakt. O syndromu zavrženého rodiče se mluví čím dál častěji. A odborníci potvrzují, že případů přibývá.

Desítky dětí kvůli takzvanému syndromu zavrženého rodiče končí v psychiatrických léčebnách, kde se mají naučit zavrhovaného rodiče "milovat". A to přesto, že syndrom nepatří mezi lékařské diagnózy. Nejde o nemoc.

Jak tedy nenávist k jednomu z rodičů "vyléčit"? "To je dlouhá cesta s nejistým výsledkem. Jak léčit apendix, to každý chirurg ví a dokáže to, ale jak zvládnout tyto situace, je problém," říká Jiří Koutek, primář dětské psychiatrické kliniky v pražské nemocnici Motol, kde se několik dětí s tímto syndromem ocitlo z rozhodnutí soudu.

O syndromu zavrženého rodiče se mluví čím dál víc, přitom stále není uznán jako diagnóza. Jak to?
Diagnóza to opravdu není, a to ani v mezinárodní klasifikaci nemocí. A myslím, že se to tam ani v dohledné době nedostane. Je totiž otázka, jestli by to měla být medicínská diagnóza. Je to nemoc? To je sporné. Koncept, který rozvíjeli američtí psychologové a psychiatři, vymezuje pouze jeden specifický typ zavržení rodiče, který je trochu černobílý, totiž že dítě je v péči "špatného" rodiče, jenž ho programuje proti "dobrému" rodiči, kterého dítě odmítá. Ale těch příčin zavržení může být mnohem více.

Jaké například?
Dítě třeba zavrhuje otce proto, že mlátil matku. Anebo zavrhuje matku, protože kdykoli přišla domů, křičela a házela po otci talíře. Navíc děti samozřejmě vnímají napětí a konflikty mezi rodiči a různě na ně reagují. Zažil jsem případy, kdy se děti snažily o přísnou neutralitu, ale i případy, kdy se dítě přirozeně přimklo k jednomu z rodičů. Je to výsledek tlaku z obou stran, aby se dítě k té situaci nějak vyjádřilo, vypořádalo se s ní.

Jak by se tedy situace, kdy dítě jednoho rodiče kvůli manipulaci druhého rodiče odmítá, měly řešit?
To je otázka. Ale měly by tu být instituce, které by se za asistence psychologů, psychiatrů a sociálních pracovníků zabývaly výhradně tímto problémem. Zařízení by zároveň mělo poskytovat možnosti na rozvíjení vztahu, například aby si dítě mohlo s tatínkem hrát. Už dnes podobná zařízení, která se zabývají takzvaným asistovaným stykem dítěte s rodičem, existují, třeba Krizové centrum nebo Dům tří přání,

Skutečně je víc dětí, které trpí syndromem zavrženého rodiče, nebo se o tom jen víc mluví?
Pravda je obojí. Případů je více i se o nich více píše.

Čím si to vysvětlujete?
Přibývá konfliktů při rozchodech, navíc jsou mnohdy tvrdší, vyhrocenější. Naše společnost teď hodně podporuje individuální práva, takže když se oba rodiče snaží svá individuální práva na dítě naplnit, dítě nesmírně trpí.

Může tedy v takové situaci pobyt na psychiatrii pomoci?
Myslím, že moc ne. Sem by se měly dostávat až děti, které už skutečně mají nějakou psychiatrickou diagnózu, která třeba souvisí s tím rodinným konfliktem. Ale aby sem soudy posílaly zdravé děti, aby se naučily milovat svého tatínka nebo maminku… Když pan soudce určí, že dítě má místo prázdnin být zavřené na psychiatrii, tak se zkusme vcítit do situace toho dítěte. To je jako kdybychom nařídili, že když se tedy rodiče nemají rádi a dítě má přitom vyrůstat v milující se rodině, tak rodiče šoupneme místo dovolené do léčebny, kde na tom budou pracovat.

Měl by se zavrhovaný rodič neustále snažit se s dítětem sblížit nebo raději nechat věcem volný průběh a počkat, až dítě dospěje, a pak se o navázání kontaktu pokusit znovu?
Úplně rezignovat dobré není. V těchto věcech působím i jako soudní znalec, a i v okamžiku, kdy seznáme, že ten kontakt nejde - například když rodič každý týden ve smluvenou dobu pro dítě přijede a nikdo mu neotvírá - tak doporučujeme: Snažte se o kontakt, pište, posílejte dárky, aby dítě vědělo, že na ně myslíte.

Jaký to může mít dopad na život dítěte v budoucnosti, když bude vyrůstat jen s jedním, manipulujícím rodičem?
Docela podstatný. Je důležité, aby dítě mělo dobrý vztah s oběma rodiči. A tady dochází k polarizaci, jednoho z nich nenávidí a druhého miluje. To pak dělá problémy i v jeho vztazích, až dospěje a bude mít rodinu, ale i ve vztahu k sobě samému. Vždyť každý jsme z půlky náš tatínek a z půlky maminka. A když je v mých očích jeden z nich takový zločinec, tak jaký pak mohu mít postoj sám k sobě? To taky musí vyvolávat určité pochybnosti o tom, co jsem já zač, když je můj otec tak strašný.

Co byste označil za největší problém při řešení těchto situací?
Nejdůležitější je, aby spolu rodiče spolupracovali, což v těchto případech bývá docela složité. A velký problém vidím v tom, že soudní řízení trvají strašně dlouho. A soud není instituce, kde by se lidé udobřovali. Právníci pochopitelně dělají svoji práci, snaží se prosadit zájem svého klienta, což často znamená vytáhnout co nejvíc špíny na toho druhého. Takže ti lidé, i když spolu třeba ještě před týdnem obývali jeden byt a nějak spolu vyšli, tak se to pak v průběhu soudního řízení ještě dále zamotává a vyhrocuje.

Foto: Profimedia , archiv

Autor: - vok -