Přibáň: Uprchlíci? Češi se bojí kvůli malému rozhledu

22.03. 20:05 | Autor: Marek Táborský

Působí jako motorová myš s nekonečným pohonem. Cestovatel Dan Přibáň uvedl do kin svůj čtvrtý film o cestách s bakelitovým vozem z NDR Trabantem do posledního dechu. Posledním ale rozhodně nebyl. V rozhovoru pro časopis INSTINKT prozradil své další plány i svou tezi, proč se Češi bojí uprchlíků.

Přijde mi, jako by už bylo těžké hledat cestu, kterou by Trabant nezvládl. Je to tak?

Každá cesta je problém! Vypadá to, jak vše zvládáme a přitom je to hrozný utrpení. Trabant dokáže zapadnout víceméně kdekoliv. Jeho výhoda je, že cestování s ním je až na krev, na dřeň. V běžném terénu, kde ostatní jedou bez potíží, my permanentně bojujeme. Nejtěžší je to lidem ukázat nově. Když vidím Rychle a zběsile 7, říkám si, jaký masakr to musí být vyrobit.

A co potom Bondovky...

Ty mám hrozně rád. Dochází v ní navíc k úžasné vlnovce, kdy s nástupem nové řady se většinou vše hodně zjednoduší. Strašně moc to bylo vidět v Casino Royal s Danielem Craigem. To je hrozně jednoduchoučký. Každý díl je ale pak monumentálnější, až se zase vrátí k původnímu Bondovi se všema vychytávkama. Pro podobně dlouhé série musí být hrozně těžké psát scénáře, aby to lidi pořád bavilo. Jsme duševně připravení na to, že i nám budou říkat: ten předchozí byl lepší. Už teď se to děje. Některým se nejvíce líbí i první o Hedvábné stezce.

Kdy budete mít chuť znovu usednout do této bakelitové, žluté ponorky?

Jak se vrátím z cesty, hned vymýšlím další a klidně bych jel. Už jsem si zvykl na to, že se auto sype. Nejhorší je, že musíme auta zase připravit a nachystat, z čehož mám největší obavy. Jsou na tom už dost špatně, rádi bychom ale jeli s nimi. Musíme je pořádně zrenovovat.

Proč tedy nejezdíte s trabantem i po České republice?

Nechce se mi s ním kamkoliv jezdit, což lidé na přednáškách a srazech moc nechápou. Pro mě není svátkem do něj sednout a někam vyrazit. Cesta samotná je něco úplně jiného. Poznávat nové věci člověka láká moc. Ale sednout do trabanta a jet do Benešova, to mě fakt neláká. Je pro mě prostředkem pro poznávání nových lidí a krajů, samotná jízda tak super zážitek není. Až na ten boj s prostředím.

Podepsala se tato cesta i na vztazích v expedici? Řekl jste si: tak toho už s sebou brát nebudu?

To vykrystalizuje vždycky. Už na cestě člověk vidí, jak členové na které věci reagují. Třeba když Polák v Marcin v půlce cesty odjede pryč. Mám ho rád, ale je to kokot a měl nám to říct. Projel si s námi Austrálii a najednou z něj vypadne, že slíbil manželce, že po třetím měsíci si dají v Indonésii dovču. To mě vytáčí. Z nových lidí byl naopak úplně úžasný fotograf Vojta. Ukázal se jako neuvěřitelně užitečný člověk a je ve filmu hrozně vidět. Skvělý kauf. Doufám, že z Bangkoku domů pojede s námi taky.

Trabanty cestu přežily. V plánu už je poslední cesta z Bangkoku domů.

Ještě před premiérou jste stihl několik přednášek o vaší cestě. Všechny byly našlapané.

To jsou také jediné peníze, které z toho mám. Film a seriál bohužel nic nevydělají. Jsem rád, že zaplatíme všechny filmové profíky. Prachy to negeneruje. Je to škoda. Bylo by super pustit film do kin a dát si dovolenou, protože mi na účet přijde milion. Tak to bohužel nefunguje. Přednášky, vyprávění a to divadlo kolem mě naštěstí baví. Jsou z toho peníze, za které se dá vyžít.

Jak jste stíhal mezi přednáškami dávat dohromady ještě film?

Horší bylo, když se mi stalo, že jsem měl jeden den přednášku ve Frýdku Místku, druhý den v Olomouci a na ten druhý den byla naplánována projekce filmu. Tak jezdím tam a zpátky a říkám si, co tady vlastně dělám? Je to tak dlouhý proces, že je to zároveň hrozná sranda a ve své podstatě i děsně na palici.

Recenze na váš snímek jsou veskrze pozitivní, jste spokojený s výsledkem?

Zrovna jsem na YouTube našel pirátskou verzi našeho prvního filmu, co jsem od té doby neviděl. Představoval jsem si to mnohem horší. Aktuální film je završení dvouleté intenzivní práce, která právě jde do světa. Nevíme, co to udělá, ale jsme tam, kde jsme chtěli být.

Co bude dál? Víte už, čemu se na poslední expedici vyvarujete?

Už od Afriky říkám, že nikam nebudu brát ženskou. A vždy ji vezmu nakonec s sebou. Nechceme projekt natahovat do nekonečna. Stejně ty filmy peníze nevydělají! Uděláme to tak, aby to mělo nějakou logiku. Máme plán na pět let dopředu. Pětiletku nezvládali pořádně ani komunisti, natož my. Zbytek je tak daleko... Víme, že uděláme tento film a seriál. A asi v roce 2018 vyrazíme z Bangkoku domů. Může se stát, že až vše spočítáme, nebudeme schopní ji udělat na jeden zátah. Už teď mi přijde strašně epická a náročná.

Peníze na cestu jste získávali i z crowdfundingového projektu. Získali jste téměř tři miliony, pětinásobně jste překonali požadovanou částku. Kolik vám zbývá? Vyjde i na poslední cestu?

Něco zbylo, ale méně, než jsme čekali. Pořád ale ještě poměrně dost peněz. Všechno nemáme ještě pořádně spočítané, ale víme, že přípravu na další cestu nebudeme dělat na dluh jako v minulosti. Zvažujeme, že už příští rok v létě začneme auta chystat. Mám subjektivní pocit, že příprava aut v zimě způsobuje větší množství problémů. Lidi jsou roztržitější, je brzy tma a dochází k většímu počtu chyb. Ale třeba to byla jenom smůla. Dodnes nemáme vysvětlení, proč na různých autech připravovaných na různých koutech republiky, bylo tolik poruch a všechno se společně sypalo.

Lisování plechovek ve Východním Timoru.

Po dlouhé cestě jste našel sílu pomáhat uprchlíkům na srbsko-chorvatských hranicích. Umíte vůbec odpočívat?

To je problém, to neumím. Po cestě jsme řešili, kdo kolik zhubnul. Já třeba třináct kilo, holky zase vůbec, Kika dokonce přibrala. Já nikdy na dovolené nezhubnul. Ta se pozná právě podle toho, že člověk ztloustne! Nějak jsem se k tomu ještě nedostal.

Vaše upozorňování na problémy uprchlíků spousta lidí popudilo. Vy jste se zase nebál do odpůrců kriticky opřít. Přišel jste kvůli svým názorům o fanoušky?

Lidi, kteří mají možnost srovnávat, mají úplně jiné názory než ti, co ji nemají. Moje vychází z osobní zkušenosti. Rozhodně to spoustu lidí irituje. Až na jedinou zkušenost, kdy jsme s dalšími členy týmu byli na hraničním přechodu v srbském Berkasovu pomáhat uprchlíkům, jsem na stránky Trabantů žádné politické věci nedával.

Strhla se u toho poměrně ostrá diskuse.

Migrační krize je problém. Daleko víc mi ale vadí, co se děje tady. Spoustě lidem vadí, že moje názory jsou víc namířené proti našim lidem, než abych řešil migranty. Chovají se hnusně a neuvědomují si, jak se mají dobře. Nejvíc mě vytočilo, když u človíčka z Východního Timoru začal někdo plácat řeči o migrantech. Ten kdyby k nám chtěl imigrovat, má z toho expedici na celý život. Češi mají strach z neznámého kvůli malému rozhledu.

Lze je takto paušalizovat?

Určitě ne. Jsem strašně rád, že se mi pořád potvrzuje, že většina lidí jsou hodní. Bylo to vidět ve Slezsku, kde hrozně protestovali proti čtrnácti uprchlíkům. Když přijeli, tak už je normálně přivítali. Jsme schopní dělat hrozně moc hezkých věcí, jenom je neumíme dávat najevo. Lidi, kteří mají potřebu šířit zášť a strach, jiný program neumí. Jejich smyslem života je šířit blbou náladu a spruzelost. Ve chvíli, kdy mají někomu pomoct, jenom stojí a čumí. Zatímco lidé, co jsou ochotni pomáhat, nemají potřebu se ke všemu vyjadřovat, a reagují až ve chvíli, kdy se něco děje. Myslím, a doufám, že je jich mnohem víc.

Vy reagujete poměrně často.

Jsem na svém osobním profilu aktivní, protože cítím, že ti uřvánci potřebují protiváhu. Je ubíjející a smutný, jak pořád opakují ty samé nesmysly. Říkám si, jestli by nám nebylo líp, když jsme nevěděli, že tady tihle lidé jsou. Jako dyslektik jsem měl vždy s pravopisem problém a děkuji soudružce učitelce Kladívkové, že mě ho donutila naučit. Stejně jako paní korektorce Buriánkové. Je to vtipný, dyslektik novinář. Ony mne donutily se naučit dobře česky. Pak vidím lidi, kteří nejsou ani schopní psát svou rodnou řečí bez chyb a jsou hrozní vlastenci. Něco je asi špatně. Je mi z toho smutno, těch lidí je mi spíš líto.

Co vás ještě mrzí?

Jako fandu historie třeba to, jak se furt opakují dokola stejné kroky. Lidi nejsou schopní vidět, že se chovají stejně extremisticky jako ti, proti kterým bojují a myslí si, že před nimi všechno chrání. Oni, i magoři z ISIS, si nemyslí, že šíří zlo a nenávist, ale že šíří pravdu. Myslím si, že pokud má člověk alespoň malý vliv na lidi a má pocit, že dělá dobrou věc, neměl by řešit, že mu to sebere fanoušky na Trabantech. Vždycky jsem dělal to, co jsem chtěl, a ostatní mi to rozmlouvali. Říkali mi to, když jsme vyjížděli s trabanty a teď mě plácají po ramenou. A říkají mi to teď, ať do ničeho neryju, že to spoustu lidí irituje. Ale to není můj problém.

Dan Přibáň *7. ledna 1976 v Praze

- novinář, cestovatel a režisér, který vykonal s trabanty několik cest po světě, během nichž vznikla série čtyř dokumentů: Trabantem Hedvábnou stezkou, Trabantem napříč Afrikou, Trabantem až na konec světa a Trabantem do posledního dechu, který šel do kin 17. března.

Foto: Vojtěch Duchoslav / Facebook TransTrabant

Autor: Marek Táborský