Pravda o husitech. Rozhovor s historikem Vondruškou

14.08. 20:00 | Autor: Petr Kolář

Socha husitského vojevůdce na pražském Vítkově.

Před časem vydal očekávanou čtvrtou část sedmidílného románu Husitská epopej. V rozhovoru pro TÝDEN historik a spisovatel Vlastimil Vondruška vypráví, kterak to mezi kališníky chodilo ve skutečnosti. Jak se od reality liší naše představy o Husovi, Žižkovi či císaři Zikmundovi. Ale i to, jak to měli husité se sexem.

Proč vlastně Čechy dodnes husitství tolik fascinuje?

Obecně je to asi tím, že husité jsou ve své podstatě neuralgickým bodem našeho vnímání vlastní historie. Snad na žádné období neexistuje tolik protichůdných názorů, možná s výjimkou posledních desetiletí. Je to dáno tím, že husité byli od nejstarších časů předmětem výrazně ideologické interpretace, a to z obou stran. Po Bílé hoře byl protestantismus ostrakizován, oficiální ideologie ho zdatně pomlouvala. Nezapomeňme, že učenci tehdy byli pouze jezuité, případně piaristé. Barokní historici logicky popisovali husity jako největší lotry, protože brali majetek katolické církvi. Národní obrozenci z nich udělali klín proti Němcům a neustále zdůrazňovali jejich vlastenectví. Jirásek zase kladl důraz na sociální rozměr hnutí. No a pak přišli komunisté, a ti z nich udělali odboráře a ateisty, vlastně takový předvoj dělnické třídy. Díky tomu se zrodila řada mýtů a představ, které mají na svědomí sympatie i antipatie. Abych tohle uvedl na pravou míru, koncipoval jsem svou Husitskou epopej trochu netradičně, aby...

... příběh vyprávěli dva bratranci - protestant a katolík. A celá epopej je historie jednoho rodu Prokopů, který byl rozdělen zrovna tak. Mají Prokopové z Písku nějaký skutečný předobraz, nebo jste si celý rod vymyslel?

Jméno Prokopové v Písku nenajdete. Ale na jménu tolik nezáleží, podstatné je, aby se románoví hrdinové chovali historicky věrohodně. K tomu opory v pramenech jsou. Z patnáctého století se dochoval unikátní soubor kronik, které se souhrnně označují jako Staré letopisy české. Jsou to rodinné zápisky a poznámky měšťanů, něco vzešlo z pera bakalářů, jsou tam i zápisky vzdělanějších sedláků. Jejich zprávy ukazují postoje prostého lidu v době onoho obrovského zápasu a také život po něm. Já se v románu pokouším, aby přesně tyhle postoje reprezentovaly mé literární postavy. A že se rodina Prokopů rozpadne na dva nepřátelské tábory? Tak to v historii chodí často.

Ve vašem románu spolu kališnická a katolická část rodu Prokopů sice bojuje, ale když jde o rodinu, spojí se často bez ohledu na vyznání. Tak to v patnáctém století opravdu chodilo?

Historik Vlastimil Vondruška. Přesně tak to fungovalo skoro vždycky. Až na pár fanatických kazatelů a příslušníků panovnických rodů byli totiž naši předkové celkem rozumní. V životě přece nerozhoduje jen víra, ale roli hrají i mocenské zájmy, touha po osobním prospěchu a někdy jen nutnost přežít. I dnes, pokud je zle, příbuzní mých přátel ideologické klapky odkládají, pokud jde o ně samotné, protože rodina by si zkrátka měla pomáhat. V minulosti byly rodinné tradice ještě silnější. Naši předkové je měli v morálních genech, příbuznost krve byla svatá.

Jednou z hlavních věcí, za kterou husité bojovali, bylo přijímání podobojí. Tedy krev i tělo Páně - červené víno a chléb. Jan Hus přitom nikdy nic takového nepožadoval, ve svých dílech o tom nepsal. Kde se to tedy vzalo?

První začal tuhle praxi u nás uplatňovat v roce 1415 Jakoubek ze Stříbra. Ne všem reformátorům se to ovšem líbilo. Dokonce se dochoval Husův dopis z Kostnice, v němž mu píše: "Milý Kubo, ještě s tím posečkej." Celá věc měla ve skutečnosti hluboký společenský rozměr. Od časů apoštolů přijímali podobojí všichni křesťané, ale ve třináctém století se to změnilo. Výrazem nadvlády kněží se stalo, že jen oni přijímali při bohoslužbě tělo i krev Páně. Když k téhle změně na IV. lateránském koncilu v roce 1215 došlo, zdůvodnilo se to tím, že laikům by mohlo víno, tedy Kristova krev, ukápnout z úst na zem, což by bylo znesvěcení. Vyloučení aktivní účasti věřících na "Kristově hostině" bylo však ještě větší. Kromě jiného směli v kostele zpívat žalmy jen kněží, laici už ne (kdysi ovšem ano). Proto husité prosazovali zpěv zbožných písní, to byla revolta.

Co ještě vzniku kališnického hnutí předcházelo?

Ve druhé polovině čtrnáctého století došlo ke zřetězení katastrof, v historii se tomu říká "první krize feudalismu". Zhoršily se klimatické podmínky a přišla řada neúrodných let, takže lidé doslova umírali hladem. Došlo také k první monetární krizi, takže najednou chyběly drahé kovy a nebylo z čeho razit kvalitní mince, což je ve výsledku srovnatelné s dnešní inflací. Naprosto zkolaboval systém bezpečnosti, protože drobní rytíři - právě kvůli té monetární krizi - zchudli a jedinou obživu skýtaly drobné domácí války a loupení. Tohle všechno v lidech vytvořilo pocit, že Bůh se na křesťany rozhněval. Ale chybu nenacházeli v sobě, protože si byli jistí, že se chovají v rámci možností dobře. Chybu viděli v církvi, která jim měla zprostředkovat onu boží milost, za to ji přece platili. Je to stejné jako dnes: politika můžete respektovat a živit jen do té doby, dokud plní vůči daňovým poplatníkům své povinnosti. Církev je tehdy zjevně neplnila. Veškerá nenávist všech vrstev se tudíž obracela vůči ní, jí se vyčítalo zhoršení životních podmínek.

Aha, já myslel, že kvůli zhýralosti kněží, jejich touze po majetku a prodávání odpustků.

Samozřejmě že zhýralý život některých prelátů k tomu přispěl, ale lidé to tehdy nevnímali tak fatálně, jak popisuje třeba Jan Hus. Prostí lidé byli tolerantní vůči pokleskům, neboť se jim sami nevyhýbali. Pokud se farář se svými farníky opil do němoty, nikdo mu nic nevyčítal. Teprve v osmnáctém století zjistili lékaři, že alkohol škodí. Do té doby to lidstvo nevědělo a bylo mu zjevně lépe. Ale vážně, tyhle drobné poklesky kněží opravdu roli v radikalizaci lidí nehrály. To, co lidi štvalo, byla podle dobového názoru horšící se komunikace s Bohem. I to dnes známe: řada analytiků a teoretiků nachází v politice Bruselu spoustu nedostatků, mají pro to své logické argumenty, ale Brusel to nerespektuje, stejně jako to ve středověku nerespektoval Řím. Papež a jeho kurie reprezentovali moc, a pokud je univerzitní učenci kritizovali, mnohé prohlásili za kacíře a to mohlo zaznamenat konec na hranici. Učenecká kritika církve se v Evropě traduje od třináctého století, ale byla to polemika elitářská, vedená v latině na univerzitních disputacích, kam se prostý lid nedostal. Jan Hus a jeho univerzitní stoupenci nedělali ostatně nic jiného. Jenže pak se začali obracet na prostý lid a kritizovat začali v národních jazycích. Tím vyrostla další generace radikálních kazatelů. Ti ovšem - až na výjimky - nebyli už členy univerzitního sboru. Často to byli zneuznaní a chudí kněží a řeholníci, někdy dokonce prostí hloubaví lidé z venkova.

CELÝ OBSÁHLÝ ROZHOVOR S HISTORIKEM VONDRUŠKOU SI MŮŽETE PŘEČÍST V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 15. SRPNA 2016.

Autor: Petr Kolář