Proč bych nemohl být prezidentem já? věří si Drahoš

V březnu po osmi letech skončil v čele Akademie věd. Hned poté, jak se očekávalo, oznámil kandidaturu na prezidenta. Jiří Drahoš si dost věří. "Myslím, že kandidatura lidí z akademické sféry má do jisté míry logiku. Máme docela slušný rozhled," říká o sobě. V listopadovém rozhovoru pro časopis TÝDEN mluvil i o seriálu Teorie velkého třesku, největších objevech tuzemských vědců či o vědeckých trendech ve světě.

Máte rád mágy z Neviditelné univerzity v knihách o Zeměploše od Terryho Pratchetta nebo postavy z televizního seriálu Teorie velkého třesku?

Musím se přiznat, že ty knihy příliš neznám, ale seriál Teorie velkého třesku mám dokonce doma na DVD, to sledujeme.

V obou dílech jsou vědci vylíčeni jako nepříliš praktičtí samolibí autisté. Jak se vám na takový obrázek kouká?

Mě to baví. Je to asi stejné, jako kdyby někdo vylíčil novináře coby skupinu nějakých potrhlých šílenců, kteří běhají od redakce k redakci.

No, to by měl pravdu. Ptáme se ale, jak se vám kouká na obrázek vědců...

V každém oboru, i ve vědě, se najde nějaký člověk, který je úplně atypický. Ale jak znám drtivou většinu vědců - mezi které se počítám -, žádní šílenci to nejsou. Já jsem těmahle rukama postavil s rodiči barák, dostavěl jsem i chatu. Možná i díky tomu, že jsem do osmnácti let vyrůstal ve slezském Jablunkově, se umím postavit k práci, třeba i k vidlím. Takže ta nálepka je značně nespravedlivá. Je asi dána tím, že ve filmech vždy máte nějakého šíleného vědce. Třeba ve filmu Tajemství hradu v Karpatech ho hrál Rudolf Hrušínský. Je to prostě takové klišé, stejně jako třeba to, že každý politik je zloděj a hrabe jen pod sebe. Také to není pravda.

Další klišé zní: každý akademik by měl kandidovat na prezidenta. Jak se to přihodilo vám?

Nevím, já to jako klišé neberu. Akademikem byl třeba Tomáš Garrigue Masaryk a je fakt, že v posledních několika volbách se vždy objevovali kandidáti z akademické sféry. Ale myslím, že to má do jisté míry logiku.

Jakou? My ji právě moc nechápeme...

Kdybych mluvil za sebe, tak jsem člověk, který sice není politikem a není v žádné straně, ale v politice se osm let pohybuje. Musím jednat s premiéry - už jsem jich zažil pět, s ministry financí, s vládami. Během mého mandátu v čele Akademie věd padly čtyři. Mám tedy manažerské zkušenosti, koneckonců stojím v čele osmiapůltisícové firmy. Byl jsem čtyři roky i prezidentem Evropské federace chemického inženýrství, což je prestižní instituce, která reprezentuje asi dvě stě tisíc chemických inženýrů po celé Evropě. Mám také nějakou představu, jak by se měl prezident republiky prezentovat směrem do naší země i do zahraničí, aby byl respektován. Souhlasím, že doma by měl hodně naslouchat lidem, ale přitom by neměl jitřit emoce a měl by se snažit společnost spojovat, ne cíleně rozdělovat...

Neměl by mít kandidát na prezidenta nějakou větší politickou zkušenost? Co byste třeba říkal, kdyby někdo přišel do Fyzikálního ústavu s tím, že si přečetl pár knih a rád by si tam tedy zabádal?

Právě jsem to řekl, určitou politickou zkušenost mám - samozřejmě ne zkušenost se stranickým politikařením, to jsem naštěstí nikdy nepěstoval. Nevidím důvod, proč by se o pozici prezidenta republiky nemohl ucházet člověk jako já.

Jak jste se k tomu dostal? Jednoho dne jste si při pohledu do zrcadla řekl, že by vám to na Hradě slušelo?

Ale no tak, pánové... Už minimálně dva roky mě ve věci kandidatury oslovuje řada lidí, a teď vůbec nemluvím o těch z akademické sféry. Jde o lidi nejrůznějších profesí, včetně politiků zcela napříč politickým spektrem. Ti lidé evidentně nejsou spokojeni s tím, jaký prezident je nyní na Hradě.

Jako novinář se politice věnuji přes šestnáct let (Petr Kolář, pozn red.). Za tu dobu jsem vypozoroval, že když někdo po nějaké funkci hodně touží, málokdy to řekne natvrdo. Místo toho ho zpravidla osloví "velká spousta lidí". Mohl byste tu svou "velkou spoustu" nějak konkretizovat?

Samozřejmě ty lidi nebudu jmenovat, to by nebylo fér. Byli to lidé z exekutivy, z Poslanecké sněmovny, ze Senátu. Můžete říkat: Drahoš si vymýšlí, ale já důrazně odpovídám: ne, nic si nevymýšlím, je to tak, jak říkám!

Zaznamenali jsme, že o vás coby o možném kandidátovi na prezidenta psal lidovecký šéf Pavel Bělobrádek. Vy jste ale přece vzápětí prohlásil, že o politickou podporu nestojíte...

Pavel Bělobrádek pouze odpovídal na otázku, jestli si mě dovede jako kandidáta představit. Ale já nechci podporu jen jedné politické strany. Pokud se rozhodnu pro kandidaturu (v poslední březnové úterý kandidaturu oficiálně potvrdil, pozn. red.), logicky nebudu mít nic proti tomu, pokud budu mít průřezovou politickou podporu. Ale nebudu kandidátem žádné z nich jako takové.

To ovšem znamená platit si kampaň z vlastních prostředků. Michal Horáček chce dát ze svého padesát milionů. On si to asi dovolit může. Vy je máte na kampaň také?

Já samozřejmě žádné desítky milionů nemám. Ve vědě si je nenašetříte. Počítám s tím, že bych si k tomuto účelu zřídil transparentní účet, a myslím, že by na něj řada lidí přispěla. Kolik peněz bych tím získal, to v tuto chvíli nedokážu předjímat.

Jaká je vlastně vaše politická orientace? Jste pravičák, nebo levičák?

Život mě naučil, že pojmy pravicový a levicový v dnešní době ztrácejí smysl. Zcela vážně si myslím, že problémy jsou hlavně sociální a lidské. Nemám rád ani hry typu, že jízda na běžkách je levicová, zatímco sjezdovat je pravicové. Kdysi jsem dělal instruktora sjezdového lyžování a teď mám raději běžky, a co to o mně vlastně vypovídá?

Bývalý prezident Václav Klaus, jehož výrok připomínáte, za levicové neoznačil běžky, ale snowboard. Jezdíte i na snowboardu?

No, tak dobře. Myslím, že běžky by se do toho daly zahrnout. Ale aby to nevypadalo, že tady rozebíráme výroky Václava Klause. Znovu říkám, že takzvaná pravicovost a levicovost je věcí, na kterou jsem si nikdy nehrál. Vždy mi šlo hlavně o řešení konkrétního problému. Z vědy jsem zvyklý posuzovat věci a problémy racionálně a snažit se je řešit ad hoc. Nemám předpojatost k něčemu jen proto, že to je pravicové či levicové.

Za favorita prezidentské volby je pokládán Miloš Zeman, proti kterému jste se několikrát vymezi, stejně jako jeho další protikandidáti. Nemáte obavy, že zatímco se s Horáčkem a dalšími budete tahat o stejné voliče a rozdrobíte síly, Zeman bude mít ty své v kapse?

Mohu to otočit. Dobře, Michal Horáček má nějakou životní kariéru. Myslím, že ji mám také, každý ji může vysledovat od řadového vědce až po nejvyšší manažerskou funkci v Akademii věd. Ale mohu se ptát, co vede některé další lidi s nulovou životní kariérou, kteří už se objevují - stejně jako se objevovali v minulosti -, že do toho jdou, ačkoli mají naprosto marginální šanci? Spíše se divím jim, proč oni to tříští.

Vážně si myslíte, že máte šanci být zvolen?

Kdybych si to nemyslel, tak bych o kandidatuře rozhodně neuvažoval.

Zkoušel jste své šance nějak matematicky propočítat?

Člověk nepotřebuje žádnou vysokou matematiku na to, aby mu bylo jasné, že pokud se ve druhém kole některý z kandidátů utká s Milošem Zemanem, bude muset na svou stranu získat nějakých osm až deset procent jeho tehdejších voličů. Pokud se mu to podaří, má šanci ve volbách zvítězit.

Předpokládáme, že se za marginálního kandidáta nepovažujete. Jak byste chtěl deset procent Zemanových bývalých voličů získat?

Myslím si, že řada voličů, kteří v duelu mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem volili stávajícího prezidenta, ho už volit nechtějí. Mnozí mi to i napsali poté, co se v médiích objevilo, že kandidaturu zvažuji. Neřeknu vám žádnou statistiku, ale mám signály, že takových lidí není zrovna málo.

Za posledních osm let už jste se vzhledem ke své funkci nemohl věnovat vědě v praxi. Nechybělo vám to?

Chybělo a chybí. Jsem pořád duší chemický inženýr, vysokoškolský učitel, mám za sebou dvacet patentů, články v prestižních výzkumných časopisech. Ale v téhle pozici si člověk musí vybrat, a já jsem to také udělal.

Když jsme si zpětně pročítali články o úspěších Akademie věd pod vaším vedením, říkali jsme si, že jich tolik nebylo. Nemyslíte?

To je hypotetické tvrzení. Vždycky by jich mohlo být víc. Když jsem před rozhovorem koukal do okruhu témat a viděl tam "neviditelnost Akademie věd", docela mě to rozesmálo. Protože si naopak myslím, že je Akademie věd v současné době velmi viditelná. Samozřejmě ale záleží na tom, kdo se o to zajímá a zda je onu viditelnost schopen docenit.

Mohou úspěchy, respektive nějaké konkrétní vědecké výsledky, vidět i běžní lidé? Takoví, kteří by v případném druhém kole prezidentské volby mohli dát dohromady těch zmiňovaných deset procent bývalých voličů Miloše Zemana?

Odhaduji, že velká většina lidí ví, že existuje Akademie věd. Spousta z nich přitom vůbec netuší, kdo stojí v jejím čele, ale to je vcelku pochopitelné, my nepatříme mezi takzvané celebrity. Řada lidí se navíc o vědu tolik nezajímá, mají prostě svých starostí dost. Abychom to postupně změnili, pořádáme celou řadu akcí, které cílíme na širší veřejnost a zejména na mladé. Vydáváme populární knihy a brožury, pravidelná návštěvnost akcí jako Veletrh vědy nebo Týden vědy a techniky se blíží dvěma stům tisícům. Česká televize i díky našim aktivitám nedávno zavedla samostatnou redakci vědy a my jsme pro ni klíčovým partnerem. Už deset let trvá velmi úspěšný program Otevřená věda, kdy středoškolští studenti - ale stále častěji se mezi nimi objevují i kluci a holky ze základních škol - pracují na stážích v našich ústavech, někteří jsou dokonce i spoluautory kvalitních publikací. Pracovníci Akademie věd se také často zapojují do veřejných debat o důležitých společenských témat napříč obory. Akademie tedy svou viditelnost za dobu mého předsedování výrazně zvýšila.

Možná jsme se ptali na něco trochu jiného. Jsou třeba čeští vědci za dobu vašeho působení v čele Akademie věd blízko nějakému přelomovému objevu či vynálezu? Typu léku na AIDS nebo něčeho podobného?

Byl bych rád, aby se příběh profesora Holého opakoval. Ale jen tak se opakovat nebude. (Antonín Holý byl český chemik a jeden z nejvýznamnějších českých přírodovědců 20. století, objevitel řady antivirotik využívaných při léčbě HIV/AIDS, hepatitidy typu B či oparů, pozn. red.) Má to několik důvodů. Kdyby byl profesor Holý ve svém nejlepším vědeckém věku v dnešní době, možná by k žádným takovým objevům nedospěl. On měl štěstí - a to štěstí říkám trochu ironicky, ale tak to je -, že nemusel každý rok psát granty a dvakrát ročně hlášení s výkazy, zda plní publikace. Profesor Holý se za bývalého režimu pětadvacet let systematicky věnoval syntéze zajímavých preparátů molekul, z nichž některé se poté uplatnily jako antivirotika.

Jsou čeští vědci pod vaším vedením na stopě něčeho srovnatelného z hlediska významu?

Srovnatelného asi ne. Že by nějaký náš ústav v současné době měl v šuplíku patent, který by měl po prodeji výnosnost, jakou má projekt pana profesora Holého do Ústavu organické chemie a biochemie - kam díky němu tečou ročně dvě miliardy korun -, tak to rozhodně ne. Samozřejmě ale v řadě ústavů máme spousty špičkových lidí. Zmíním například profesora Tomáše Jungwirtha z Fyzikálního ústavu, který se zabývá spintronikou, což je i pro mě těžko uchopitelný obor. On jej chce využívat zejména k nové architektuře počítačů. Stejný princip je ale možné využít i pro čidla, která vám budou kontrolovat parkování. To čidlo je jednoduché, levné, prakticky neporuchové.

Čtěte dále

další zprávy