Co řekl Mirek Topolánek

06.12. 13:55 | Autor: ČTK

Profil výroků ze zprávy předsedy ODS Mirka Topolánka, kterou přednesl v úvodu druhého dne volebního kongresu ODS:

Analýza prohry:

Když jste mě poprvé zvolili předsedou ODS, přinesl jsem koncept "tvrdé jádro, měkký obal". Od konce roku 2002 se veškerá naše politická činnost, programová, personální i marketingová, řídila tímto jednotícím heslem. Výsledkem bylo, že jsme otočili desetiletý trend klesajících preferencí a po vítězstvích ve dvojích senátních, v krajských, v komunálních a evropských volbách jsme získali historické vítězství ve volbách do Poslanecké sněmovny. Následně pak ještě v dalších komunálních a v dalších senátních volbách. A také ve dvojích prezidentských, abych - hlava děravá - nezapomněl.

Byli jsme tým. Měli jsme srozumitelný pravicový program pro všechny společenské skupiny. Měli jsme program, který se řídil heslem "tvrdé jádro, měkký obal". Dokázali jsme tak oslovit i ty, kteří nás nikdy předtím nevolili. Dali jsme jim novou naději. Dostali jsme novou šanci. A konečně jsme měli osobnosti, které po zkorumpované, prázdné a promarněné socialistické osmiletce věrohodně prezentovaly pozitivní změnu.

V Evropě je na vzestupu stávkové hnutí, šíří se nechuť k reformám a obavy z budoucnosti. Finanční krize vyvolala recesi a ztrátu důvěry, evropští politici se uchylují k populismu, nalévají do ekonomik miliardy euro, pod rouškou problémů se už začalo ve velkém rozdávat. Zdražily potraviny, energie, ropa, plyn. Nejsme opuštěným ostrovem pozitivní deviace, jsme naopak závislí na exportu, na poptávce, funkčním evropském trhu. Všechny tyto trendy nás nutně musely ovlivnit.

Přišli jsme o opoziční bonus právě v době, kdy končila konjunktura a ochota k reformám padala na bod mrazu. Podle sociologických dat se preference začaly lámat již v polovině roku 2007. Tedy v době, kdy lidé neměli o skutečném obsahu reforem ponětí. Pouze věděli, že jsme je navrhli, a už pouhý strach ze změny znásobený mediálním šířením poplašných zpráv vykonal své. K tomu se přidaly obavy ze zdražování a z dopadů finanční krize, která k nám přišla právě v době začínající kampaně.

Ze střednědobého hlediska jsme špatně vyhodnotili naše vítězství z roku 2006 a 2004. Šlo o netypické výsledky v zemi, kde má levice historicky trvalou převahu. Platilo to i na počátku 90. let. Ale tehdy nám umožnila vítězit polistopadová euforie, nadšení ze znovu nabyté svobody a silná společenská poptávka po pravicových, či spíše liberálních řešeních, která po čtyřicetileté komunistické vládě vedla i jinak hodnotově levicové voliče k favorizování ODS. Postupná ztráta hlasů mezi lety 1992 a 2002 byla primárně způsobena vyrovnáváním hodnotových a voličských preferencí. A rovněž za jejich sbližováním v kampani v roce 2006 stál pro nás nepříjemný fakt, že ČSSD může čerpat ze širšího potenciálu.

Přecenili jsme robustnost základů našeho vítězství, a proto podcenili potřebu naše kroky vysvětlovat a vůbec pro ně připravit půdu. Promeškali jsme dobu na počátku naší vlády, kdy jsme měli občany daleko razantněji seznámit s reálným stavem země, který jsme zdědili. My jsme sice zveřejnili data, která ukazovala na hrozící zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče, na destabilizaci sociálního systému a ohrožení výplat penzí. Nevystrašili jsme je ale stavem veřejných financí, neděsili jsme je jako dnes lživě naši soupeři. A nevedli jsme navíc žádnou skutečnou kampaň.

Lidé nabyli dojmu, že jsme stejní jako oranžoví. Že je kryjeme, aby oni v budoucnu na oplátku kryli zase nás. Stát pod naším vedením tak bohužel zatím není ani tak malý a efektivní, ani tak silný a spravedlivý, jak jsme slibovali.

Neuměli jsme ani dostatečně obhájit naše reformy. Na tomto selhání se společně podílely jak vláda, tak ODS. Naši ministři i já jsme věnovali více než 90 procent svého času práci a méně než 10 procent její propagaci. Což je v demokratických podmínkách zcela nedostatečné.

Zvolili jsme špatný model kampaně. Přenechali jsme ČSSD monopol na výběr a komunikaci celostátních témat, jimž naše krajská témata a decentralizovaná kampaň nemohly konkurovat. Ruku na srdce. Nové silnice a školy nejsou ani modré, ani oranžové. Já se obávám, že ani rudé. Slibují je všichni. "Náš kraj, náš domov" je sice milé konstatování, ale s politikou mnoho nesouvisí. Nepřinesli jsme do kampaně vlastní témata, v lepším případě jsme se jen bránili razantní negativní kampani ČSSD, v horším jsme mlčeli. A nakonec jsme si zavinili řadu afér na centrální i místní úrovni, a ztratili tak věrohodnost.

Na všech těchto chybách, tedy až na tu vířivku, přijímám svůj osobní podíl. Přijímám vinu za to, že jsme dostatečně a masivně nevysvětlovali naše reformy a budoucí záměry a nepropagovali naše úspěchy. Za to, že jsme neuměli navázat na naši kampaň ODS plus a předvést jednotlivým voličským skupinám srozumitelné zkratky, ikony, cosi jako "vláda ODS plus". Přijímám svůj díl viny za špatně zvolený styl kampaně. A konečně i za své vlastní chování. Neměl jsem ustoupit krajským reprezentacím a přenechat jim kompletní režii kampaně. Byl jsem nedůsledný! Nedostatečně jsem odděloval soukromé problémy od pracovních vztahů s novináři, často jsem hovořil a jednal jen jako člověk, nikoliv jako politik a předseda. Byl jsem nedisciplinovaný!

A možná teď udělám ještě jednu chybu, kterou politik standardně dělat nemá: Omlouvám se za svoje chyby! Přestože odmítám personifikaci naší prohry, k případné výhře jsem nepochybně přispěl méně než dřív, méně, než jsem mohl.

Změny pro vítězství:

Musíme se vrátit k důslednému uplatňování politiky "tvrdé jádro, měkký obal". Cokoliv jiného by znamenalo zahodit po první porážce šest úspěšných let. Ano, potřebujeme tedy změnit styl i obsah politiky. A to v tom smyslu, že se musíme vrátit ke kořenům našich úspěchů z let 2002 až 2006. Změny se musejí týkat jak vlády, tak ODS.
Krátkodobý program změn bych tedy nazval spíše "zpět k voličům" než "zpátky ke kořenům".

Příprava na volby už běží. Za půl roku se konají volby do Evropského parlamentu a kampaň do sněmovních voleb rovněž prakticky začala. Na vládě je, aby do této kampaně dodala argumenty.

Musíme si sednout s našimi koaličními partnery a znovu si ujasnit naše priority do konce volebního období. Lidovci a zelení prohráli volby daleko fatálněji než my. I oni si stejně jako ODS musejí uvědomit, že šance na příští volební úspěch všech tří stran je spojena s úspěchem této vlády. Na úspěchu je možné se i přiživit. Od neúspěchu je možné se pouze distancovat, ale nelze z něj pro sebe nic získat. Kde nic není, ani čert nebere.

Jedna věc je dohoda v kabinetu, druhá odpovědnost a disciplína jednotlivých poslanců. Když nebudeme mít elementární loajalitu, nemůžeme počítat s žádným dalším úspěchem. Ptám se vás, pánové Tlustý, Schwippele, Raninče, jaký prospěch z vašeho jednání bude mít ODS? Jaký prospěch z něj budou mít občané? Jak vy sami hodnotíte cenu neúspěchu? Rebelové bez příčiny bývají populární pouze na stříbrném plátně!

I kdyby nyní opravdu nastal onen černý scénář a sněmovna se stala neprůchodnou pro další reformní návrhy, tak již v této chvíli jsme provedli nejvýznamnější reformy za posledních deset let. Navázali jsme tak na naši práci z počátku 90. let. Poprvé od liberalizace cen jsme přišli s reformami, které mění chování lidí, které je vracejí ke starým dobrým konzervativním hodnotám. Na základě námi prosazených reforem je možné úspěšně exekutivně dovládnout.

Není divu, že ČSSD se do vlády nechce a že pokud by na to přišlo, uvítala by jakýsi "kabinet odborníků", který by řídila ze zákulisí. A pak předčasné volby ještě v době, kdy by frustraci lidí ze světové krize mohla směrovat na ODS. Popřípadě by nechala u moci menšinový kabinet ODS až do konce volebního období. Víme ale za jakých podmínek? Na takových scénářích se chceme podílet? Nejednotní? Rozhádaní? Nechci se podílet na scénářích, které by likvidovaly nejen šance ODS na dlouhá léta, ale i naděje občanů na minimalizaci dopadů krize. Případná dohoda na dílčích řešeních s opozicí musí být součástí mandátu jakéhokoli nového vedení ODS.

Zahraniční politika:

Zahraniční politika patří k významným úspěchům této vlády. I když nemá velký význam pro domácí volby, má o to větší význam coby záruka naší svobody, bezpečí a prosperity. Odmítám zahraniční politiku chápat jako vyzobávaní rozinek, akcentovat jen to, co se právě hodí, a měnit názor podle situace. Koláč se také jí celý a není možné po vyjedených rozinkách nechat ostatním okoralé těsto.

Česká zahraniční politika se pevně opírá o tři nohy: euroatlantickou, evropskou a sousedskou. Jak známo, tři body tvoří rovinu, a tak také klopýtnutí kterékoli z oněch tří noh nás dostává na šikmou plochu. Zejména nás vystavuje velmocenskému tlaku Ruska. Ať již geopolitickému, geostrategickému či ekonomickému a energetickému, tedy zahraničně-politickému.

Jsme jedinou českou politickou stranou, pro kterou je prosazení protiraketové obrany zásadní. Lidovci proti ní nic nemají, ale neberou ji jako osudové téma. Zelení k ní mají stejné výhrady jako my k lisabonské smlouvě. Socialisté jsou proti od té doby, kdy to vyšlo v průzkumech, a budou proti do té doby, dokud budou v opozici. Komunisté odmítají americké vojenské zařízení ze zásady. Fakt, že jsme v menšině, nijak neoslabuje naše přesvědčení, že jde o správnou věc, a i nadále uděláme vše pro to, aby radar prošel.

Ratifikací lisabonské smlouvy přicházíme v některých otázkách o právo veta a zároveň se od roku 2017 posiluje hlasovací váha velkých zemí. To je nepříjemné. Ale nikoli zásadní. Právo veta se fakticky neuplatňuje ani dnes. Vždy je potřeba mít na své straně spojence. Země, která by zůstala se svým názorem zcela osamocena, se ocitá pod obrovským tlakem. Je potřeba mít jakousi blokační minoritu. My však především potřebujeme mít reformní většinu. Potřebujeme mít sílu aktivně prosadit změny, které chceme, ne pouze pasivně bránit těm, které odmítáme.

Negace nestačí už proto, že my daleko více než staré země potřebujeme v politice EU prosadit změny. Už její dnešní podoba nám vyhovuje daleko méně než Francii či Německu. Lisabonská smlouva neřeší skutečné problémy EU: reformu rozpočtu a společných politik, další rozšiřování, dokončení plné liberalizace vnitřního trhu, posilování konkurenceschopnosti. Ale do jejího přijetí nebyla v EU vůle cokoli reformovat. Jsme tedy na začátku debaty, ne na jejím konci.

Tato debata je klíčová pro budoucnost EU. Lisabonská smlouva už představuje minulost. Jak jsem řekl, mou prioritou je aktivní přístup. Nechci alibisticky tvrdit, že stejně nikdy nic nedosáhneme, ani trucovat. Chci hledat spojence. Chci hledat způsoby, ne důvody. Proto vám tu oznamuji, že po volbách do Evropského parlamentu jsem připraven usilovat o vznik nové frakce se skutečně pravicovým, liberálním programem. Potřebujeme i v Evropě své síly spojit, ne je štěpit. Potřebujeme i v Evropě zvýšit svůj koaliční potenciál, ne se dostávat do izolace. Potřebujeme i v Evropě realismus, ne doktrinářství. Potřebujeme hájení národních zájmů, ne národovectví.

Nepřeceňuji význam předsednictví Radě EU. Jde spíše o starost navíc. Spíše si můžeme udělat pořádnou ostudu, když ho nezvládneme, než že bychom něco výrazného získali. V domácí politice jde o jednoznačnou nevýhodu. Ale tím více jde o odpovědný úkol, který nesmíme ani podcenit. Ostatně předsednictví je příležitost v praxi prokázat, že evropskou politiku chápeme jako nástroj k prosazování našich národních zájmů.

Naším prvořadým zájmem je další rozšiřování unie. Kromě toho, že během předsednictví bychom měli akcelerovat jednání vedoucí k přijetí Chorvatska, očekává se, že přihlášku podají další balkánské země. Přijímání nových členů EU je pro nás splátka dluhu těm, kteří dosud stojí "za branami", je pro nás plněním základní civilizační mise unie, jíž je šířit prostor svobody, bezpečí a prosperity. Poškodili bychom vlastní politiku, kdybychom předsednictví nebrali se vší vážností. A my je vážně bereme.

Autor: ČTK