Babiš, Semelová, Zeman... Pro koho neplatí křesťanská pravidla

27.12. 19:54 | Autor: David Jareš

Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství, lenost. Pravidla utvářející po staletí morálku porušují politici v Česku dnes a denně. TÝDEN sestavil seznam našich mocipánů, jimž jednotlivé hříchy nejlépe sedí.

1/ Pýcha (superbia)

Prvním prohřeškem je pýcha. Přemrštěná víra v sebe sama a pocit převahy nad druhými. Sebehodnocení, jež neodpovídá vlastním schopnostem. Bez nápovědy asi každého napadne symbol ekonomické reformy, druhý český prezident a zakladatel ODS Václav Klaus. Jeho hypertrofované sebevědomí bylo legendární.

"Jít k Havlovi znamenalo příjemný rozhovor. Jít ke Klausovi znamenalo žaludeční neurózu," popsal kdysi jeden vysoký státní úředník rozdíl mezi tehdejšími titány české politiky. Klaus musel být první za každou cenu, před televizní debatou postupně diskutéry rozhodil, aby měl jistotu, že pak bude mít navrch.

Václav Klaus. Klausova sebestřednost se neomezovala pouze na českou kotlinu, ale na celý svět. Nesnášel ho už německý kancléř Helmuth Kohl, na rozdíl od Václava Havla nebyl vítaný v Bílém domě a v Evropské unii kvůli němu má dodnes Česko pověst nepříliš spolehlivého partnera. Neradno pýchu podceňovat, stačí výlet v čase a prostoru. "Stát jsem já," tvrdil Ludvík XIV. a Francie si díky němu užila slávu, války i hlad.

Ačkoli Klaus je jasným "vítězem", není pýcha vlastní jen pravici. Exemplárním příkladem budiž Jiří Paroubek, dlouhou dobu nenápadný sociální demokrat, který v křesle premiéra vystřídal Stanislava Grosse po jeho aférách. Dokázal ČSSD vrátit do hry, uspět ve dvojích volbách, ale premiérem se znovu nestal. To neunesl, z ČSSD uraženě odešel a založil vlastní partaj s vírou, že voliče sociálním demokratům přetáhne.

Chyba lávky, voliči zůstali věrni tradiční značce a Paroubek zažil několik debaklů; letos několikrát ohlásil definitivní odchod z politiky. "Pýcha předchází pád," píše se v bibli a na expředsedu ČSSD to sedí jako ulité. Podobně jako na pražského primátora Tomáše Hudečka, který na předvolebním mítinku prohlásil, že Praha je centrum a zbytek republiky nestojí za řeč. Volby nakonec prohrál a vlastní partaj se ho radši zbavila.

Prognóza: Vzhledem k personálnímu obsazení Hradu a přemnožení mesianistů všeho druhu v této oblasti rozhodně lépe nebude.

2/ Lakomství (avaritia)

Lakota je druhým smrtelným hříchem. Chorobná nenasytná touha hromadit majetek a kumulovat osobní prospěch má jako vedlejší fenomény podvody, krádeže, korupci nebo vydírání. Jejím zosobněním je dnes ministr financí Andrej Babiš.

Jedna z jeho firem Uniles před Vánocemi uspěla v tendru na dřevařské práce pro státní Lesy ČR za stamiliony korun. "V normálně fungující demokratické zemi by bylo něco takového nepředstavitelné," protestoval Zbyněk Stanjura, předseda poslanců ODS. "Proč by nemohly vyhrát soutěž firmy s nejlepší cenou? Jsou to nesmysly, nikdo není víc sledovaný než já," hájil se Babiš, jeden z miliardářů v ČR, který kromě obrovského a stále rostoucího majetku ovládá významná média a momentálně "vlastní" i nejoblíbenější politickou stranu ANO 2011. A je hlavou ministerstva financí, odkud má přehled o všech svých konkurentech.

Ministr financí Andrej Babiš. Není před ním úniku a je otázka, zda odolá pokušením takovou moc zneužít. Na jeho obranu je třeba poznamenat, že jeho fenomenální úspěch je reakcí na lakomství, které českou politiku svíralo poslední roky.

Politici bez ohledu na veřejnost umožňovali kšefty, nad jejichž smyslem i množstvím finančních prostředků zůstával rozum stát. Černé díry jako opencard v Praze, zpackané dálnice nebo milionové úniky vedly voliče k tomu, že hledali alternativu a skončili u Babiše. Na druhou stranu politiky i veřejnost nic jiného než peníze nezajímá. Pro legraci je každý, kdo zmíní duchovní stránku věcí, kritizuje konzum nebo mluví o lidských právech. Zaslepenost vůči nemateriálním věcem však ničí pocit solidarity, na níž svůj program staví především levice. Jenže poslechněme si, co odbory nebo socialisté požadují nejčastěji: prachy, prachy, prachy.

Prognóza: Chamtivost, lakota a korupce nezmizí. Babiš Nebabiš.

3/ Závist (invidia)

"Závist je hnis v kostech," říká Písmo. Třetí smrtelný hřích a nejtypičtější česká vlastnost. Stav, kdy člověk nekontrolovatelně touží po cizím majetku, vlastnostech nebo lásce jiné osoby až tak, že je schopen všeho. V českých reáliích je typická spíše pro poptávkovou stranu politiky - pro voliče. Nic je nedokáže rozvášnit více než jakákoli zmínka o poslaneckých platech, protože ty nejsou nikdy dost nízké, o využívání služebních aut politiky, protože ta nikdy nejsou horší, než jaká používá volič, nebo služebních cestách, protože takovou cestovní kancelář, jakou je vláda či parlament, by chtěl mít každý.

Povinností politiků by mělo být podobné podněty k minutám nenávisti nad novinami nezavdávat. Mezi politickou špičkou však přežívají komunisté, kteří svůj program na závisti naopak vystavěli. Nenávist k bohatým vlastníkům sice stála desítky milionů životů, podporu Čechů však mají dosud, přestože jejich čelná představitelka Marta Semelová zločiny komunismu popírá. "Pokud si někdo vydělává poctivou prací, budiž mu to přáno. Je však třeba, aby se dobře neměl jen někdo a ostatní živořili," svěřila se se svou představou spravedlivé společnosti Semelová. Tím, kdo určí, kolik se dá vydělat poctivou prací, však má být stát, nejlépe komunistický, tvrdí poslankyně, jež například zpochybnila justiční vraždu Milady Horákové.

Prognóza: Češi se závisti nezbaví, komunisté v dohledné době nevyhynou. Žít s tím i oním už umíme.

4/ Hněv (ira)

Hněv je hřích v nejvyšších politických patrech rozšířený až běda. Problémy s udržením nervů na uzdě míval premiér Mirek Topolánek. "Nečtu ty vaše sra*ky a lži nekomentuji," reagoval v SMS na novinářský dotaz ohledně rodinných financí a běsnil, že média pronásledují jeho rodinu. "Pokud se chcete štvanice zúčastnit, pozorně si odkrokujete pět metrů. Mr*ka totiž nemá pohlaví," doporučoval redaktorce Parlamentních listů, aby se mu raději vyhýbala. Fotograf, který Topolánka zblízka snímal na procházce s kočárkem, rovnou vyfasoval ránu pěstí. "Samozřejmě jsem ho bránil, protože zrovna usnul a on ho přitom oslňoval bleskem. Vzbudil ho," obhajoval se.

Ručně argumentovat umí i místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Zfackoval studenta, který na něho pokřikoval nadávky. "Jsem přesvědčen, že jsem jednal správně a v duchu těch nejlepších malostranských tradic," zdůvodnil útok.

Cholerické a prchlivé jednání není cizí ani současné vládě. Stačí si připomenout hádky mezi ministry financí a zdravotnictví. Hněv je pohonem pomsty, jejím ztělesněním by mohl být i současný prezident Miloš Zeman se svou vyhlášenou pamětí. Neodpouští a trestá - dodnes je ČSSD rozdělena od jeho panování na prozemanovské a protizemanovské frakce.

Hněv není jen cholerický projev několika viditelných osobností, ale politiku dokáže skutečně měnit. Nábojnice v obálkách a výhrůžky některým poslancům při volbě Václava Klause prezidentem vedly až ke změně volby na přímou, ač před tím odborná veřejnost téměř jednomyslně varovala.

Prognóza: Hrad se jistě bude snažit překonat výkony roku 2014, stejně tak libovolná schůze Poslanecké sněmovny či vlády.

5/ Smilstvo (luxuries)

"Kdo z vás je bez viny, hoď po ní první kamenem," obhajoval Ježíš ženu, kterou chtěli ukamenovat za cizoložství. Na smilstvo v české politice není kamenů dost, naštěstí jsou Češi vůči tomuto hříchu tolerantní a víceméně se takovými prohřešky spíše baví. Zálety prošly i prezidentu Václavu Klausovi.

"Milenky se v Poslanecké sněmovně nevyčítají, naopak: vnímají se tu spíše jako něco pozitivního," řekl v MF Dnes sexuolog a exposlanec za ODS Jaroslav Zvěřina. Podle něho se mladá přítelkyně mocných mužů bere jako něco, co k jejich funkci a moci patří. "Nevěra může člověka v očích veřejnosti zlidštit," prohlásil Miroslav Macek, bývalý místopředseda ODS. Nevěrný byl i exprimátor Jan Kasl, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, exministr zemědělství Petr Bendl, rozvedli se a znovu oženili i premiéři Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Ženám neodolal ani první český prezident Václav Havel.

Petr Nečas. Erotickým rájem byla podle vzpomínek "veverek" Kristýny Kočí a Michala Babáka Poslanecká sněmovna. Kočí měla přehled, kdo s kým chodí, Babák ve své knize dokonce popisuje sex na sněmovních toaletách. Sodoma a Gomora, ale kariéru to málokdy ohrozilo. Výjimkou byl ministr Karel Březina, za nemanželské dítě ho odvolal z vlády Miloš Zeman.

Zamilovaní sexuchtiví politici nebyli velkým rizikem, naopak. Až do doby, kdy se premiér Petr Nečas zamiloval do Jany Nagyové, šéfky své kanceláře. Nechal ji panovat nad Úřadem vlády, dával štědré odměny, protože "dřela jako kůň", a bez jejího souhlasu se k němu nikdo nedostal. Jakoukoli kritiku její osoby obvykle klidný Nečas odrážel s nevšední bojovností. Nagyová údajně zneužila i tajnou službu ke sledování tehdejší Nečasovy manželky. To spolu s podezřením z korupce vedlo k zásahu policie přímo v sídle vlády, zatčení Nagyové a následnému pádu kabinetu. ODS se ocitla jednou nohou v hrobě, ale Nečas neustoupil a Nagyovou si vzal. Jestli láska hory přenáší, se asi dokázat nedá, ale vlády zlikvidovat dokáže spolehlivě.

Prognóza: Premiér Bohuslav Sobotka si v rozhovoru pro TÝDEN pochvaloval klapající rodinný život, tak se snad svět vrátí do starých kolejí.

6/ Obžerství (gula) Obžerství vypadá na první pohled jako nevinná slabůstka. Nejde však pouze o nestřídmé přejídání, ale o neschopnost se omezit ve spotřebě čehokoli včetně alkoholu a drog. Lihoviny mají čeští politici v oblibě stejně jako sex. "Myslím si, že to extrémní přísun není," komentoval někdejší ministr zdravotnictví Martin Holcát denní dávku prezidenta Miloše Zemana: šest skleniček vína a tři panáky tvrdého alkoholu.

Prezident navíc zavdává spekulace o nekontrolované spotřebě alkoholu sám svým vystupováním na veřejnosti. "Ke koruně a žezlu mohla přibýt i šavle," posmíval se Miroslav Kalousek prezidentově vrávoravé chůzi nad vystavenými korunovačními klenoty. Sám Kalousek je proslulý zálibou v dobrém moku a levný alkohol ve sněmovně je jedna z věcí, která poškozovala pověst dolní komory. Zvláště když v přímém přenosu voliči mohli sledovat poslance, kteří po návštěvě restaurace artikulují hůře než tříleté dítě, o obsahu projevu radši nemluvit.

Poslanecká sněmovna zjevně působila natolik příšerným dojmem, že její místopředsedkyně Jaroslava Jermanová prosadila zákaz pití alkoholu během schůze, podobně se zachovala i pražská primátorka Adriana Krnáčová (obě ANO) a vyhlásila v sídle magistrátu prohibici. Přejídání a opíjení politiků jsou naštěstí zatím spíše anekdotické povahy. Obžerství v přeneseném slova smyslu však znamená i nestřídmost státu. Státní rozpočet je v deficitu, ale nikdo nemá odvahu dluhy začít splácet. "Zdroje tu jsou," je památná věta Vladimíra Špidly, který vzápětí zjistil, že nejsou.

Prognóza: Pití, kouření či přejídání se obyvatelé malostranských paláců těžko vzdají. A už vůbec se nezmění státní obžerství, alespoň rozpočet na rok 2015 to nenaznačuje.

7/ Lenost (acedia)

Poslední ze smrtelných hříchů - lenost - by s přihlédnutím k výsledkům českých politiků mohla být brána spíše jako ctnost. Nový občanský zákoník, podpora solární energie, veřejné projevy zleva doprava či libovolné další zhmotnění jejich činnosti provokuje k modlitbě, aby radši nic nedělali, neříkali ani neřešili.

Jenže to bohužel nejde, někdo vládnout musí. Navíc lenost je opakem činorodosti, nechuť něco řešit a myslet. Je to zbabělost. A to už je českým politikům mnohem bližší. Nejlegračnější příklad je přijímání zákonů na poslední chvíli, takže místo pečlivé legislativní práce se honem musejí odklepnout, "aby se to stihlo", případně aby Brusel moc nekřičel. Fascinujícím projevem politických stran je rezignace na program. Hnutí ANO nad ním začíná přemýšlet rok po volbách, TOP 09 začala uvažovat, jestli komunálky neprohrála tím, že místo myšlenek nastrčila okoukaného knížete.

Například místopředseda Senátu Zdeněk Škromach destiloval sociálnědemokratický program do proslulých Hovorů od bazénku, kde opakuje pár slibů a reaguje na nejnižší voličské pudy. "Odpolední kafíčko na zahradě. Trávník posečen, vertikulován a pohnojen. Hezký sluníčkový víkend," je jeden z originálnějších příspěvků. Mimořádně aktivní politik na sociálních sítích, myšlenkově však naprosto nudný.

Horší je lenost jako politický program - nechtít vládnout, ale bez odpovědnosti mistrovat z opozice. "Do žádné vládní koalice nepůjdeme, pouze podpoříme vládu jakékoli koalice, která podpoří náš návrh," hřímal před volbami šéf Úsvitu Tomio Okamura, který v opozici skutečně skončil, a diví se, že vláda hlasuje pro své, nikoli jeho návrhy zákonů.

Strach ušpinit se politikou je však převeliký a roste tlak prosazovat své zájmy ze strany nevolených zájmových organizací. Nejjednodušší je vytvořit jakousi třetí parlamentní komoru, nazvat ji třeba Rekonstrukce státu, vymyslet zákony, které považuji za potřebné, ale místo nabídky voličům ve volbách je nepřímo prosazovat přes poslance oslepené vidinou krátkodobého zviditelnění v novinách. Ve chvíli, kdy zákonodárce zjistí, že se upsal pro věc, kterou on ani jeho strana nechtějí, čeká ho z aktivistických pozic brutální kartáč.

Strach zákonodárců aktivisty odmítnout ve výsledku politiku ještě více poškozuje. Řešením je nakonec ukolébat lidi sliby, že stát vše zařídí, místo snahy je motivovat k nějaké činnosti. Pak se politici diví, že jimi občané pohrdají a odmítají jim házet hlasy.

Foto: ČTK , archiv

Autor: David Jareš