ANALÝZA. Triumvirát krizi ČSSD neřeší. Spíš naopak

14.06. 15:01 | Autor: Petr Kolář

Milan Chovanec (vlevo), Bohuslav Sobotka (uprostřed), Lubomír Zaorálek.

Ve starověkém Římě nedopadly vlády triumvirátů příliš dobře. Jejich aktéři spolu sice byli dočasně silnější, záhy je ale "sežraly" vzájemné spory a války. Ze známého francouzského triumvirátu zase vzešel jediný vládce - "první konzul" Napoleon Bonaparte. Vláda triumvirátu sociální demokracie může dopadnout dost podobně. Od svých historických předobrazů se přesto v jednom liší. Zatímco v Římě i ve Francii tvořily triumviráty velmi silné osobnosti, u dnešních socialistů je to značně diskutabilní.

Anketa:

Vítáte, že se Bohuslav Sobotka rozhodl odejít z čela ČSSD?

Ano, už tam dávno nemá co dělat. 57 %
Ne, účty se mají skládat až po volbách. 26 %
Nevím, politika mě nezajímá. 17 %

Bohuslav Sobotka jako dosluhující premiér. Milan Chovanec, jenž si z postu druhého muže ČSSD vezme pod palec vnitřní chod strany. No a konečně Lubomír Zaorálek, jenž má být volebním lídrem, tedy hlavním tahákem pro voliče. Přesně od takového uspořádání si socialisté slibují pozvednutí volebních preferencí, které se dnes pohybují okolo bídných deseti procent. Jenže fakticky se oproti dosavadnímu uspořádání v ČSSD příliš neřeší. Navíc může přibýt sporů už z podstaty toho, že strana nebude mít jednoznačného šéfa.

Sobotka měl skončit dávno

O tom, že se měl Bohuslav Sobotka v zájmu sociální demokracie z čela strany poroučet nejpozději po podzimních prohraných krajských a senátních volbách, nemůže být žádného sporu. Namísto toho ho ale jeho spolustraníci nechali předvádět další a další stěží pochopitelné "komedie". Vzpomeňme jen, kterak Sobotka po volebním debaklu horoval, že se musí zaměřit na mladé liberální lidi ve městech, a zaútočit tak na voliče Zelených a Pirátů, aby strana pár dní poté začala cílit na tradiční levicové voliče. Anebo jak si přichystal tiskovou konferenci se záměrem odvolat ministra financí a šéfa ANO Andreje Babiše, což se v jeho hlavě na poslední chvíli přetvořilo v demisi celé vlády, kterou bral o několik desítek hodin poté zpět.

Jenže myslet si, že když teď bude Sobotka upozaděn, tak "bude líp", je spíš jen zbožné přání, než že by to mělo nějaké reálné základy. Předně proto, že jak Milan Chovanec, tak Lubomír Zaorálek patřili v posledních letech alespoň navenek k Sobotkovým nejloajálnějším spolupracovníkům. Všechny jeho kroky veřejně schvalovali, při hlasováních ho oddaně podporovali a poskytovali mu podporu (i hlasy ve vnitrostranických rozhodováních), aby dosavadní předseda ČSSD mohl dělat všechny ty skopičiny, kterých se dopustil. Že se mu přitom především Chovanec - ale obzvlášť v posledních týdnech i Zaorálek - snažili nenápadně mydlit schody, je věc druhá.

Sociálním demokratům už minimálně dvakrát sázka na změnu vyšla. Když Miloš Zeman nechal na konci své premiérské éry vystoupat na stranický předsednický post Vladimíra Špidlu, znamenalo to nečekané vítězství ve volbách do sněmovny v roce 2002, sestavení nové vlády a porážku ODS, jež tehdy byla pod vedením Václava Klause favoritem. Po odstoupení Stanislava Grosse z čela strany i vlády v roce 2005 zase stranu téměř zázračně vytáhl do té doby nepříliš známý regionální politik Jiří Paroubek. Není až tak podstatné, že z dlouhodobějšího hlediska nakonec ani jeden z výše jmenovaných neuspěl, jak si asi on i socialisté přáli. Krátkodobý efekt to v obou případech přineslo. A právě ten dnes potřebuje i ČSSD, pokud pro ni nemají podzimní volby skončit naprostým debaklem. Jde však o to, že v obou případech střídala silnou osobnost jiná, která se však od svého předchůdce naprosto dramaticky lišila.

Teď si zkuste odpovědět na otázku, v čem se od sebe na základě jejich vystupování v posledních letech liší Sobotka, Chovanec a Zaorálek. Moc toho nenajdete a ani nemůžete. Všichni v tom "jeli" spolu, vystupovali jako největší spojenci a mluvili - až na drobné výjimky - takřka stejnou řečí.

Tři šéfové a žádný skutečný lídr

Další věcí je, že skutečným lídrem není ani jeden ze zmíněného tria, jakkoli chce každý z nich být šéfem. Zaorálek měl v březnu šanci stát se předsedou anebo alespoň druhým mužem ČSSD na úkor Chovance. Netroufl si. Ministr vnitra dokolečka vykládal, jak "po Slávkovi nikdy nepůjde". A Sobotka byl tím, jenž straně tak nějak zbyl, protože se bála přepřahat.

Společnými silami pak likvidovali odpůrce tohoto statu quo. O tom, že se na jejich propojení příliš nezmění ani v triumvirátu, svědčí polovičatost celého řešení daná osobními ambicemi hlavních aktérů. Milan Chovanec chce být šéf, ale bojí se být volebním lídrem, neb je přesvědčen, že zrovna on by masy utáhnout nedokázal. Což je mimochodem vcelku rozumný úsudek. Zaorálek by byl také rád šéfem, ale nemá na to dostatečně ostré lokty. V posledních týdnech byl sice všude chválen za jeden projev na březnovém sjezdu, to by ale nemělo zakrýt, že je ve vrcholných funkcích v ČSSD už dvacet let a za tu dobu se z něho rozklepala kolena jen málokomu. Prostě takový solidní Zaorálek, který zaskočí, kde je potřeba. Stejně jako každý druhý. Sobotka má zase podle plánu ustoupit do pozadí, ve skutečnosti je k tomu ale spíš dotlačen, než že by se mu chtělo. Premiérský post mu zaručuje dostatečné zázemí, aby mohl do věci pořád mluvit. A vsaďme se, že si to nenechá ujít.

Kdo tedy bude chtít znát názor lídra sociální demokracie, bude muset vyslechnout všechny tři. Bude stačit byť drobná odchylka ve vyjádření libovolné dvojice z nich, a už se bude spekulovat o tom, že strana není jednotná a mezi jejími lídry jsou rozpory. Což není úplně to, co ČSSD v dnešní situaci potřebuje. Nehledě na to, že se spekuluje i o konci šéfa volební kampaně Jana Birkeho a jeho týmu. Pokud to socialisté udělají, budou na avizovaném začátku kampaně stavět vše na zelené louce. Když ne, budou beztak pokračovat ve strategii vytyčené už za šéfování Bohuslava Sobotky.

Jistě, sociální demokraté "něco" udělat museli. Jenže aby to mělo naději na úspěch, měli s tím přijít mnohem dřív. Teď už to působí jako zmatečná snaha zachránit na poslední chvíli to, o čem jim řada lidí dlouho vykládá, že nefunguje. O tom, že by to mohlo z jejich pohledu něco významně změnit, lze s úspěchem pochybovat. Ve skutečnosti se tak hraje spíš o to, na koho se bude moci případný volební průšvih hodit víc a kdo ze zmíněného triumvirátu nakonec své kolegy vyžene či nechá zavraždit, jako se to dělo ve starověkém Římě.

Autor: Petr Kolář