Po stopách Ladova betlému

Vystřihovací Český betlém namaloval Josef Lada (1887-1957) v roce 1920 a kromě jesliček v něm zpodobnil i kostel sv. Václava z rodných Hrusic. V dnešních Hrusicích jsme hledali stopy betlému, ladovskou zimu i kořeny umělcova života.

Křesťanský kostel jako součást betlému, to je z hlediska katolické věrouky protimluv. Hotový nesmysl, neboť v době Ježíšova narození neměl v Jeruzalémě o křesťanství nikdo ani tuchu. "Místo biblického Betlému nakreslil jsem prostou vesničku s kostelíkem. To byla nemožnost," byl si malíř Josef Lada vědom svého prohřešku, jak dokazuje citát z jeho vzpomínek, které sepsal pod názvem Kronika mého života. "Nedovedl jsem si ale představit vesničku bez kostela, a zvláště vesničku betlémskou," vysvětloval Lada svůj záměrný přehmat.

Rvačky vs. vymetená náves

V roce 1920 měla hrusická farnost stálého duchovního a denně se tam odehrávala mše svatá, na faře se navíc v roce 1900 Lada učil prvním základům kresby u kněze Josefa Růžičky. Teď jsou kostel i fara zamčené. Bohoslužba se koná jen v neděli a faráře tu vítá hrstka věřících, mnohem víc domorodců sedává ve dvou hospodách u vrat kostela, přičemž hostinec U Sojků tu stál už za Lady. "Po muzice se to v hospodě pralo ještě v neděli v pravé poledne," vzpomínal Lada.

Důležitější než krčma, je teď pro nás příbytek Páně, protože ho hrusický rodák zpodobnil na desítkách obrazů a kreseb. "Takto jsem si betlémskou vesničku představoval už jako malé dítě, a když jsem v kostele o půlnoční slyšel zpívat: ´Narodil se Kristus Pán...´, věřil jsem pevně, že se vskutku tu chvíli před půlnocí Ježíšek narodil. V té představě, kterou jsem si třicet let podržel, nakreslil jsem celý Český betlém," napsal umělec o svém betlému, který se pořád dobře prodává.

Na hrusické návsi je v úterý v poledne vymeteno. U Sojků otevírají až před klekáním, krám v obci nemají, na radnici dnes není úřední den. Naději upínáme ke školce v budově bývalé školy, pávě děti jsou důležitou součástí Českého betlému a jako první chtějí vidět Ježíška ve stáji. "Všudypřítomní páni kluci horempádem běží, aby tam byli, jako vždy, první, a tak předbíhají jiné hodné děti, jež už nesou dary Ježíškovi," popsal dílo přímo Lada.
Vítá nás ředitelka školky Lenka Rajdlová, jsme však zklamáni, že v budově nenajdeme Český betlém. "Bohužel, ten nemáme, ale celá jídelna je vyzdobena Ladovými reprodukcemi," snaží se ředitelka vylepšit dojem a vede nás mezi děti, které právě obědvají. Nad hlavami se jim skutečně houpají obrazy s typickou ladovskou zimou, zatímco venku je sedm nad nulou. "Líbí se vám ty obrázky?" ptáme se. "Je tam sníh," spontánně ukazuje malá Sofinka na jeden z obrazů. A všichni znají kocoura Mikeše. "A co umí Mikeš?" Zeptá se paní ředitelka. "Mluví," křičí děti.

Řezaly nás jak voly

Když byl Josef Lada ve věku capartů, musel se chovat jako dospělý. Narodil se v rodině ševce a už jako předškolák nosil boty zákazníkům nebo chodil na pastvu. Malíř vzpomínal, že ještě dětsky šišlal, když stavěl první hráze na potocích. Rodiče tehdy o ratolesti neměli žádný strach. "Dneska je všechno jinak. Většina rodičů nepustí děti samotné ani na hřiště, natož aby se samy toulaly po vesnici nebo někde po polích a v lesích," porovnává ředitelka Rajdlová.

V Ladově dětství učitelé i tatíci děti neustále řezali, dnes by s takovým přístupem skončili v kriminále. "Kantor začal řezat. Bez rozvahy a počítání, až z kalhot odlepovaly záplaty," líčil Lada, jak se vyplácelo v hrusické škole, obyčejně pětadvacet ran rákoskou. "Vydrželi jsme výprasky, jež by někdy porazily i vola," dodal.

Otec zase mlátil malého Pepíka potěhem, tedy tlustým koženým ševcovským řemenem. "Že jsme my děti musily vzorně poslouchat, je samozřejmé. Ještě tak před matkou jsem si směl trochu pofňukat nad nějakým uloženým úkolem, ale s otcem v tom ohledu nebyly žerty, To hned sahal po potěhu a býval jsem rád, když už jej zase odložil."

Jen slupky z párku

Ševcovina nevynášela ani tolik, aby Ladův otec stačil splácet staré dluhy. Děti ve vystřihovacím Českém betlému nesou Ježíškovi pecen chleba, konev s mlékem i dort, dospělí pak pytel mouky. Na obraze z roku 1925, který je Ladovou parafrází vystřihovánky, děti dokonce nesou kapra i vánočky, dospělí pak sud piva a celou zabíjačku i s tlačenkou a jitrnicemi. Malíř si hladové dětství kompenzoval na plátně doslova vánočním obžerstvím. Doma totiž maso dostával výjimečně, a jak vzpomínal, jen jednou směl okusit zbytky párku na slupce, kterou mu hodil tatínek.

"Ráno káva, v poledne buď nějaká polévka, nebo knedlíky, škubánky, hrách. Večer buď zase polévka, nebo brambory a mléko. Chléb nebyl k volnému užívání, dostával jsem jenom odpoledne kousek na pastvu, ale dopoledne ve škole jsem to musil vydržet bez svačiny," líčil Lada svůj dětský jídelníček. Hladověl, nicméně netrpěl, protože ze všech stran slýchával, že za starých časů bylo ještě hůře. "Když jsem byla malá, tak jsem někdy hlady sotva chodila a jedli jsme i spařenou lebedu," slýchával od maminky. I později na učení v Praze se Josef Lada živ stravoval jen cikorkou a suchým chlebem. Bylo mu třináct a půl roku, když se se musel v hlavním městě začít sám živit, rodiče z Hrusic mu přitom nikdy neposlali ani vindru.

V hrusické školce dnes podávají pečeného králíka. To je paradoxně druh masa, které Lada přece občas ochutnal, protože snad všichni muži z Hrusic pytlačili, takže jednou za čas se doma podával pečený zajíc. A divoký ušák je i jedním z dárků, který hrusičtí nesou malému Ježíškovi. Ve školce zajíce uvařila Edita Matuškovičová, která má Ladovu kroniku dobře načtenou. A její praprapraděda Sahula patřil ke slavným hrusickým postavičkám, na které malíř zavzpomínal. "Silák Sahula, ten prý dokázal neuvěřitelné věci," vypráví kuchařka o předkovi. A posílá nás za babičkou, která prý bude vědět více.

V chalupě u Sahuly

Český betlém je také jednou velkou vzpomínkou na rázovité figurky z obce, neboť když v roce 1942 začal Lada psát vzpomínky, připadali mu sousedé jako nudní patroni: "Pozoruji-li nyní sousedy své rodně vesnice, mám dojem, že se charaktery změnily, jakoby zregulovaly. Život na venkově je skoro mechanický. Neříkám, že je věčná škoda pitek, karbanu, rvaček a podobných neřestí, mně je jen líto, že mizí ony jadrné typy lidí, jichž byla dříve plná obec."
A to měl Lada štěstí, že zemřel už v roce 1957, protože jadrnosti dál ubývalo a dnes už Hrusice vlastně ani nejsou vesnicí. Venkovský ráz života úplně ustal a v bývalých statcích se dnes žije stejný život jako na pražských sídlištích nebo v satelitních čtvrtích.

Míříme do čísla popisného 57 za strýcem a babičkou kuchařky z hrusické školky. Musíme za strouhu směrem k Jedličkově louži, na níž se Lada jako kluk klouzal, rybníček ale dávno vyschl. Chceme vědět víc o silákovi, o němž malíř napsal: "Sahula. Bylo mu hračkou zdvihnout dva chasníky za límce do výšky a pohrozit ji, že jim otluče hlavy o sebe. Míval zvlášť zhotovený trakař, na který naložil skoro tolik, kolik chalupník na kravský potah."
Otvírá Stanislav Svoboda.

"Jo, tady u nás se silák Sahula opravdu narodil. Měl dvě dcery, jedna si vzala Svobodu za kostelem, no a jedna zůstala tady na baráku, teta Sahulová. Ta ještě vychovávala mého tátu," vzpomíná majitel usedlosti. "Náš silák měl hodně přes dva metry," říká téměř stodevadesáticentimetrový Svoboda a vede nás za sedmaosmdesátiletou maminkou. Ta ještě v Hrusicích potkávala stárnoucího Ladu, jenž do vsi jezdil na víkendy či prázdniny do vily, kterou v obci začal stavět v roce 1936. Dnes je ve vile Ladův památník a průvodkyní je Svobodova manželka.

Ani Svobodova maminka ale nikdy nevlastnila Český betlém. "Jako dítě jsem netušila, že je to slavný malíř a spisovatel," přiznává. Od roku 1932 přitom vycházely v dětském časopise Radosti slavné Ladovy příběhy o mluvícím kocouru Mikešovi, v roce 1936 poprvé i knižně. Tahle pamětnice se sice narodila v roce 1930, jenže od raného dětství musela stejně jako kdysi Lada pást husy nebo dobytek. Ke čtení se nedostala, doma ani nebyly knihy. Mikeše ctili ve třicátých letech hlavně děti z měst, tehdy se také rodila i ladovská turistika do Hrusic, neboť pražské děti chtěli Mikešovu obec vidět na vlastní oči. "Několik dětí přijelo s dospělými do Hrusic, aby se podívaly, kde se Mikeš narodil, kde se klouzal a kudy šel do světa," napsal Lada ve vzpomínkách.

Středověké podmínky

Mikeš a Český betlém jsou tahákem Hrusic podnes, byť Mikeš je v ateistickém Česku populárnější než Ježíšek. Obešli jsme v Hrusicích deset stavení, o Mikešovi se každý rád rozpovídal, nejeden kocour nesl i jeho jméno, jenže vystřihovací Český betlém jsme nenašli v žádné z navštívených rodin. Stále tak platí okřídlené, že doma není nikdo prorokem. "Mnozí zdejší lidé o Ladovi, jeho díle a životu opravdu téměř nic nevědí," potvrzuje ředitelka školky Lenka Rajdlová.

V místě rodného Ladova domku, které je opatřeno pamětní deskou, opět otvíráme Kroniku mého života. Část chalup v Českém betlému, které se krčí pod hrusickým kostelem, totiž tvoří roubenky se zasněženými doškovými (slaměnými) střechami. V přesně takové se v roce 1887 narodil Lada, dnešníma očima vlastně ve středověkých podmínkách.

V poloroubence jen s několika kamennými stěnami a jedinou obytnou místností s hliněnou podlahou, v níž spali rodiče, děti a často i zákazník otce, přičemž světnice sloužila i za ševcovskou dílnu. V zimě se pak kamenná zeď ve světnici tak potila, že z ní tekly potůčky vody. "Ve světnici jsme měli jen udusanou maznou hlínu. Proto jsem mohl udělat lžící ve zvlhlé hlíně malé stružky, kterými jsem sváděl vodu ze stěn do malého rybníčku, Tím rybníčkem ve světnici jsem se potom rád chlubíval před ostatními kluky," líčil Lada.

Vánoce bez dárečků

Ladovi kamarádi, kteří neměli na boty, si dokázali užívat i zimních radovánek jen naboso v dřevákách. Ševcův synek měl sice boty dobré, zas mu ale scházel zimní kabát. Stejně jako dárky pod stromečkem. "Netěšíval jsem se na Štědrý den pro nějaké dárky, nikdy jsem nic pod stromeček nedostával, ale těšil jsem se na Vánoce pro tu obecnou krásnou náladu," vzpomínal Lada na svátky. Ke štědrovečerní večeři se jedla černá omáčka z perníku a sušených švestek a kuba, tedy houby s kroupami. Nic více.

"To by dnes v Hrusicích nikomu nechutnalo," myslí si Helena Vávrová, která kousek do kostela provozuje zahradnictví a nabízí vánoční hvězdy. Tato původně americká rostlina je přitom ve východní Evropě symbolem Vánoc až od počátku devadesátých let 20. století, Lada by se téhle módě asi notně podivil. Tradici vánočního stromu nicméně na sklonku 19. století ctily celé Hrusice. "Stromeček mívali jsme jen malý a chudě vyzdobený, ale měl jsem z něho vždy větší radost než děti, které měly stromy až do stropu," napsal Lada.

Po dvoře u Vávrů běhá několik koček, žádná ale není černá a nejmenuje se Mikeš, Ladu ale v rodině odjakživa ctí. Václav Vávra si dobře pamatuje i Mistra. I to, jak po roce 1948 hrusičtí komunisti dělali všechno proto, aby mohli zkonfiskovat malířovu vilu.

Kamarády Josefa Lady z dětství už pochopitelně v Hrusicích nenajdeme. Se jmény jeho vrstevníků se ale setkáme u pomníku obětem I. světové války, jenž stojí hned u kostela. A jak už řečeno, Lada se narodil v prosinci 1887 a pomník připomíná třeba Stanislava Medřického (1887-1916), Aloise Kroupu (1886-1918) nebo Miroslava Havlíčka (1888-1918). Lada se kvůli zdravotnímu stavu tehdejší velké válce vyhnul. A dost možná i díky zásahu "vyšší moci", aby středočeské Hrusice mohl svými obrazy i literární tvorbou nesmrtelně proslavit.

"Gloria in excelsis Deo," vepsal Lada do obrazu s hrusickým betlémem z roku 1925. Sláva na výsostech Bohu! A pěkné Vánoce z Ladova rodiště.

Čtěte dále

další zprávy