Pastoři ve věznicích. Kdo jsou a proč dělají, co dělají?

16.12. 05:01 | Autor: Jan Gebert

Slovo boží mohou začít hlásat, až když projdou detektorem, Vánoce tráví s kriminálníky v šedých mundúrech. Profesionální vězeňští kaplani každý den vyrážejí mezi podvodníky, zloděje a vrahy. A pokoušejí se je napravit se zpěvníkem a biblí.

V křupajícím sněhovém poprašku před ruzyňskou věznicí se před sedmou ranní objevují první stopy. U kovových dveří postává hlouček lidí, přešlapují v zimním pološeru a mluví mezi sebou šeptem jako v čekárně u doktora.

Z nástěnky u dveří na ně zírá neuměle nakreslená tvář mladé ženy, vedle visí na pokrouceném papíře zátiší s nádobím, obojí tvorba vězeňského uměleckého kroužku. "Další, můžete," ozve se z reproduktoru strohý ženský hlas a bzučák vpustí dovnitř nápravného zařízení novou várku návštěv.

Každé ráno už po třináct let prochází branou věznice evangelický farář Daniel Pfann. Vejde do místnosti ozářené zářivkou, pozdraví se s ostrahou v modrých uniformách, nechá zkontrolovat, zda u sebe nemá mobil nebo jiné nežádoucí zařízení. Pokračuje do tmavého ruzyňského dvora sevřeného pěti patry šedé budovy. Od snídaně se to tady hemží pracovními skupinami vězňů se smetáky a přepravkami. Připomínají obyvatele podivného města, kde všichni nosí šedivé oblečení a moc nemluví. Když kolem kráčí kaplan, zvednou hlavy a uctivě pozdraví.

"Myslím, že už za tu dobu všichni vědí, kdo jsem," říká Daniel Pfann, zachrastí svazkem klíčů a odemkne další zamřížovaná vrata. "Už vědí, že to s nima myslím vážně dobře."

* Jaké to je, pracovat s kriminálníky?