OČIMA PACIENTŮ: Jídlo v nemocnici? Nepoživatelné

15.12. 20:00 | Autor: Marie Bezděková

Je jídlo v nemocnicích čerstvé a chutné, nebo nezdravé a nestravitelné? Čtenáři on-line deníku TÝDEN.CZ se podělili o zkušenosti z pražských i krajských nemocnic. Co jejich názory spojuje? Stále to stejné: jedí studené večeře, snídají staré pečivo a často mají hlad.

Jednou z věcí, které čtenáře-pacienty trápí nejvíc, jsou studené večeře namísto teplých. "Nemocnice by ušetřila za zbytečně nakupovaný starý chléb, nepoživatelný mazací sýr a tučnou uzeninu. Nic jiného se v karlovarské nemocnici k večeři nepodává (včetně porodnice)," napsala jedna ze čtenářek v diskuzi on-line deníku TÝDEN.CZ. Kromě toho si postěžovala i na přístup personálu. "Dietní sestra to odůvodňuje tím, že doma si lidi večeře taky nevaří."

Další nespokojený pacient se zostra přidává: "Třeba ve VFN (Všeobecná fakultní nemocnice, pozn. aut.) na Karlově náměstí je jídlo přímo odporné. To by nežralo ani prase," napsal.

ČTĚTE TAKÉ: Jídelníček věznice a nemocnice. Pacienti tratí

Jiná pacientka se zase ohradila proti systému diet: "V nemocnici jsem ležela dvakrát - na Bulovce - měla jsem slabý otřes mozku a musela jsem mít dietu - což jsem vůbec nechápala," řekla.

Umírali jsme hlady

Pacienti se však pozastavují i nad denním režimem, který se stravování dotýká: "V nemocnici mi vadilo to, že večeře byla v šest hodin večer, obvykle se skládala ze dvou krajíčků chleba a šunky nebo sýra, a snídaně byla ráno v osm - budíček samozřejmě v šest. Bylo to ještě na dětském oddělení a my už večer umírali hlady," napsal jeden ze čtenářů. A další reagoval: "To je normální. Oběd v půl dvanácté, v sáčku průsvitný chleba plus paštika jako večeře a do rána strašný hlad. Ani na požadavek, aby večer byl teplý čaj, nepřistoupili," stěžoval si.

Pacienti na tom však nejsou lépe ani v krajských nemocnicích. "KN (krajská nemocnice, pozn. aut.) v Ústí nad Labem podala i nepohyblivým, ležícím pacientům k obědu 1. ledna čočku. Prý je to česká tradice."

Rohlíky gumové a gumovější

Další čtenář si stěžoval na třebíčskou nemocnici. "Jsou tam již několik roků zásadně studené večeře," napsal. "Obědy jsou teplé a jejich kvalitu nechci hodnotit, protože nejsem vybíravý. Horší jsou snídaně a večeře, které se podávají na tácku zabalené v nedobytné folii. Rohlíky jsou potom gumové a stále gumovější," popsal svoji hospitalizaci. Kdybych byl v nemocnici o nějaký den déle, tak jsem se ztratil bez funusu," uzavřel.

Proč kuchyně v nemocnicích nefungují správně, neví ani ministerstvo. Pokud lidé věří, že se dobré stravy dočkají alespoň v soukromých nemocnicích, možná budou překvapeni. "V soukromé nemocnici v Neratovicích byl k snídani jeden kus chleba nebo jeden rohlík, oběd nechutný. Večeře každý den studené, a to jeden krajíček chleba a něco na něj, a paní, která to roznáší, čeká, jestli to budete jíst, a když zapochybujete, tak po tom skočí a odnese," napsala další z čtenářek. "K pití je buď voda z barelu nebo černý čaj," dodala.

Nemocnice v reakci na tato slova slíbila, že vše prošetří. "Každé stížnosti v naší nemocnici věnujeme velkou pozornost, detailně se jí zabýváme a stěžovateli odpovídáme. Stejně tomu bude i ve vámi uvedeném případě," řekla on-line deníku TÝDEN.CZ Helena Rögnerová, jednatelka společnosti Mediterra, která nemocnici v Neratovicích vlastní. Podobně mohou reagovat i jiné nemocnice. Jestli však na jejich sliby dojde, nikdo neví.

Proč jídlo není dobré? Ministerstvo neví

Stížnosti pacientů na stravování v nemocnicích se staly už tradicí. Po léta se nic nemění a lidé jsou nespokojení stále s tím samým. A jak se na celou věc dívá ministerstvo zdravotnictví? Je stejně překvapené jako pacienti. „Myslíme si, že k nápravě ve stravování mohlo dojít, že k tomu nemocnice měly příležitost i díky poplatkům, které v nich pacienti platí," řekl on-line deníku TÝDEN.CZ jeho mluvčí Tomáš Cikrt. „Sami nevíme, proč se stravování nezlepšuje," řekl a dodal, že se ministerstvo pokusí na problém najít v nemocnicích odpověď. "Rozhodně jim nechci dopředu křivdit," řekl opatrně.

Ilustrační foto: profimedia.cz

Autor: Marie Bezděková