Normalizace Čechy zlomila víc než padesátá léta

11.09. 05:45 | Autor: David Jareš

Kdo byl viník a kdo oběť minulého režimu a jak se na komunistickou diktaturu dívat bez předsudků? V archivech nenajdete zlý režim, ale zlé, nebo naopak odvážné lidi. Zároveň však nemůžeme zakrývat, že většina obyvatel ve snaze přežít s režimem kolaborovala, říká historička MURIEL BLAIVE. V posledních týdnech rozběsnila mnoho lidí názorem, že minulý režim nebyl totalitní.

Rozpoutala jste bouřlivou debatu tvrzením, že minulý režim by se neměl nazývat totalita, protože toto označení nevystihuje jeho charakter. Připomíná to trochu místopředsedu vlády Pavla Bělobrádka, když jako veterinář napomenul slečnu, která si na Facebooku postěžovala, že jí umřel pes. Zvíře podle něho neumře, ale chcípne. Není to podobné, jako když vás zase za uši odborně tahá slovo totalita, ale laici to prostě používají jako opak demokracie?

Je důležité rozlišovat mezi akademickým termínem a slovem používaným každodenně. Také slovo totalita ve zkratce někdy použiji. Totalitarismus je termín, jenž měl společně pojmenovat nacismus a stalinismus jako režimy totálně ovládající společnost, která je úplně pasivní a žije v permanentním teroru. Jenže se ukázalo, že to není tak jednoduché. Tento koncept by vlastně znamenal, že Němci nemají žádnou odpovědnost za Hitlera nebo za holocaust. Intuitivně cítíme, že to tak není. Proto v pojmu totalita vidím problém.

S kolegy jsme o tom před rozhovorem diskutovali a spontánně se jich několik shodlo na tom, že to přece byla totalita: pamatují si, že nemohli cestovat, podnikat, studovat, čeho všeho se báli. Když nehistorikům "vezmete" totalitu, relativizujete jim minulý režim. Jaký termín by tedy byl nejlepší?

Myslím, že diktatura je slovo dostatečně strašlivé a bohatě vyjadřuje, jak byl minulý režim tvrdý a krutý. Vůbec nepopírám, co špatného se dělo. Na termínu totalita mi jen vadí, že se používá jako výmluva a vše zjednodušuje na zlé komunisty a nevinné oběti. Musíme opustit tento kolektivní přístup a studovat konkrétní lidi, jejich postoje, odvahu, obavy, strachy, motivaci, proč se účastnili odporu, nebo se naopak podvolili či svůj postoj měnili v čase. Odhalit mechanismus, který lidi nutil, aby se ponížili. A především se z toho poučit pro příště.

Komunistický režim se v čase proměňoval, v padesátých letech to byl tvrdý teror, později se represe střídaly s vlnami uvolňování až po srpen 1968 následovaný normalizací sedmdesátých let. Co bylo horší, teror, nebo psychická bezvýchodnost? Jak to českou společnost poznamenalo?

To je velmi zásadní věc. Českou společnost možná více než teror padesátých let poznamenala normalizace let sedmdesátých a osmdesátých. Nikdy se nevyrovnala s vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Byl to definitivní konec naděje na štěstí, na lepší život. Pro některé lidi to byl konec světa. Padesátá léta sice představovala teror, ale lidé měli naději, měli ideály, jimž mohli věřit a kterými mohli režim určitým způsobem omlouvat. Jednadvacátým srpnem toto pouto skončilo a v sedmdesátých letech už v komunismus nevěřila ani většina komunistů. Ani lidé, kteří socialismus podporovali až do roku 1989, nedokázali tuto událost pominout. Byl to hřích a chyba režimu, z níž se už nevzpamatoval. Šlo už jen o přežití režimu, lidé se uzavřeli do sebe, zcela rezignovali na politiku a zájem o veřejné dění. S tím bohužel bojujeme dodnes. Proto si myslím, že Obálka časopisu TÝDEN číslo 38. normalizace byla horší než padesátá léta. Lidé ztratili zájem se veřejně angažovat a trpíme tím stále. Dodnes nechtějí slyšet o tom, že by z té své ulity měli vylézt. Je to škoda nejen pro ně, ale pro demokracii i pro Evropu.