Medvídek bez pocitu trapnosti

Když už se nic moc zajímavého neděje na jiných frontách, tak alespoň český filmový podzim začal hezky. Kdo by to jen do Medvídka řekl.
   
Když v létě zemřeli Antonioni a Bergman, hlavně starší generace se se sentimentem nořila do černobílých šedesátých let a ronila slzy nad současnými poměry ve filmu. Do různých pytlů se bezhlavě házelo všechno možné. Jako výraz, že tenkrát to ještě mělo smysl, zato dnes se točí jeden zaměnitelný kus vedle druhého. V zásadě jde o rezignaci, která vychází z přesvědčení, že všechno důležité už natočeno stejně bylo, posuny jsou malé, překvapení žádné, maximálně se tak objeví zdařilá variace na už známé téma. Nakonec je v tom dost pravdy, ale ta vychází z očekávání, která většinou nikdo už ani naplňovat nechce. Film totiž se změnou celé společnosti a jejích potřeb plní především funkci zábavy. Proto také vznikly obrovské multiplexy, které mají takové potřeby naplnit. Na zábavě přitom není nic špatného, zvlášť pokud se dělá dobře. Je také pravda, že vzniká řada zbytečných, nudných a špatných filmů, hlavně mezi těmi, které údajně pouhou zábavou být nechtějí. To je pak holé neštěstí, nic nového neřeknou a ještě prodělají, ale příště se stejně najdou další peníze, které to zaplatí. To je zvláště evropská a česká specialita. Přesto má stále smysl hledat, rozlišovat a vracet se k těm režisérům, kteří někdy předtím třeba zklamali anebo chtěli jen dobře pobavit, i když ani to není malá ambice. Chce to jen trochu trpělivosti a nevzdávat se. Nenechat se odradit senilním voláním po vracení lahví, překonat tajnosti, které jsou ve skutečnosti jen bezradností nad neschopností vyjádřit nějaký, byť silný pocit. Je důležité najít sílu a vstát po ráně pěstí se zatuchlým pachem šedesátých let od anglického krále. A to jen proto, abychom mohli věřit, že příště to bude lepší. Torturu lze ještě sadomasochisticky vylepšovat, ale člověk zase nemusí vyzkoušet všechno. Protože pak se po krásce v nesnázích, která opravdu v nesnázích byla, objeví Medvídek. Přesvědčivě, bez klišé a hlavně autenticky vyjadřuje pocit jedné generace. Jeho herci, byť by se mohlo zdát, že začínají být inflační, se předvedou v nečekaně jiných rolích, které zvládnou tak, že se jim může věřit.

Žádná zbytečná slova, nic není prvoplánově očekávané, ani chvíli pocit trapnosti, zároveň všechno, co film vypráví, se mohlo stát a určitě se děje. Možná se někde mohlo ubrat, něco úplně přesně nesedí, ale to je jedno, když děj tak pěkně plyne. V Medvídkovi ani není nutné hledat paralely s jinými filmy, protože popisované osudy jsou novými situacemi, které se dříve takhle odehrávat nemohly.
   
Poslední film Jana Hřebejka je prostě hrozně fajn. A kdo zrovna marně nečeká na nového Bergmana nebo Antonioniho, může se nejen dobře pobavit, ale i být zasažen věrohodnou výpovědí o době.

Hezký týden

Čtěte dále

další zprávy