Když umře diktátor

02.12. 12:08 | Autor: Pavlína Wolfová

V neděli pohřbí po devítidenní státním smutku v pestrobarevném Santiagu de Cuba comandanteho Fidela Castra. Z politiků z demokratického světa se na pohřeb hrne málokterý, někteří alespoň pošlou přiměřenou kondolenci příbuzným. Je to s ním složité. Totiž, když umírají diktátoři, tak se v podstatě hlavně slaví a tančí. Oprávněně, samozřejmě. To se opakuje a opakovat bude donekonečna, protože vždycky někde nějaký ten diktátor bude umírat. Jen co osobně pamatuji, slavilo se a pilo až do rána, když v prosinci 1989 popravili Nicolae Ceaušesca.

Očima Pavlíny Wolfové. Dokonce to přenášela televize, jak ho rovnou na dvoře soudu, kde ho odsoudili za genocidu, zastřelili i s manželkou. Bylo mi tenkrát osmnáct a byla to poslední poprava, kterou jsem v životě sledovala. Bylo to hrůzostrašné navzdory tomu, že svět pochopitelně slavil. A potom umřel v roce 1994 Kim Ir-sen, i když prý plánoval žít do 120 let, korejští lékaři ho usilovně drželi jakž takž při životě do dvaaosmdesáti.

Světu se ulevilo, bylo po jednom dalším diktátorovi, i když nakonec za dveřmi čekal v zákrytu už další a ten trvá. V roce 2006 popravili s pompou a na videozáznam iráckého vůdce Saddáma Husajna, bylo to prý samozřejmě hnusné. Pak byl dopaden, lynčován a zastřelen dávný vůdce "Velké libyjské arabské lidové socialistické revoluce", co jsme ho tady dříve vítali, Muammar Kaddáfí. Děsný pohled na smrtelnou zběsilost zloducha - k vidění na záznamech byl všude.

Kubánci truchlící, Kubánci slavící

To Fidel Castro odešel jinak - v klidu, tichosti, ostatně bůhví, jestli vážně skonal až nyní. A skutečností je, že důvodem k přinejmenším decentní oslavě to je. Jen od té doby, co jsem tenkrát na vlastní oči uviděla u zdi padnout manžele Ceaušescovi, vždycky když po takové smrti vyletí k nebesům barevné ohňostroje, myslím na ty, kteří neslaví. Na rodiny těch diktátorů, ať už dobře věděly - nebo nevěděly (jistě, že spíše věděly). Víte, oni ti zloduchové byli jejich milovaní tatínkové, dědečkové, manželé... A pak myslím na ty lidi, které se diktátorům podařilo lobotomizovat, odizolovat, odříznout a dezorientovat.

Kubánci vzdávají hold svému mrtvému vůdci.

Právě těchto devět dnů jich spousty vyděšených vzdávají napříč Kubou hold rakvi s Fidelem. On jim totiž kdysi celé jejich životy naplánoval a doposud je řídil. A najednou tu není, vůdce jim zemřel. To jsou dnes ti upřímně smutní Kubánci, které jsem viděla a mluvila s nimi, když jsem tam před lety na pár týdnů byla. Pocházejí, mimochodem, ze stejného hnízda a stejných poměrů, jako ti nyní veselí, kteří tančí v Little Havana ve floridské metropoli Miami.

Co na to Elián?

Ale pak je tu ještě jeden, na kterého nezapomenu. Dnes už mladý muž, o němž vážně netuším, zda tančí, anebo pláče. Je to Elián Gonzáles. Pamatujete? Dítě kubánské emigrantky, která zahynula na plavidle cestou za americkým snem. Před smrtí přivázala svého syna k pneumatice, aby ho zachránila. Polomrtvého ho v listopadu 1999 vylovili dva rybáři u floridských břehů. Elián pak nějaký čas okoušel svobodný svět, tu americkou verzi Kuby, žil v domku u vzdálených příbuzných v Little Havana.

Dnes je tam jeho muzeum, které jsem před pár lety navštívila. Je v něm k vidění, jak si klučík užíval Ameriku se vší náležitostí k věku jeho šesti let. Zůstalo tam po něm pyžamo se Spidermanem, balíček skořicových žvýkaček, cédéčka s disneyovkami, jeho první autíčko na ovládání... Prý miloval lívance s javorovým sirupem a kouskem másla. Jenže on, jak americké úřady časem usoudili, neutíkal za svobodou, on tam byl zavlečen nezodpovědnou matkou, která mířila za svobodou. Tatínek (který ho mimochodem roky neviděl a nevychovával) zůstal doma na Kubě, stýská se mu po synovi a k tatínkovi syn přece patří, když maminka umřela. Takže milého Eliána v roce 2000 americké úřady svlékly z pyžámka se Spidermanem a vrátily po krátké diplomatické tahanici zpátky do Havany.

Uplakaného plaváčka si na miamské ranveji vyzvedl tatínek, nastoupili do speciálu a odletěli. Já v Havaně tenkrát byla. Viděla jsem v přímém přenosu státní televize z letadla vystupovat žvýkajícího otce s rozpačitě se umívajícím drobounkým Eliánem v náručí. Vítali je pionýři, přijel i Fidel Castro, pro ten zážitek zavřeli celou velkou část Havany , aby je při tom všeobecném objímání nikdo nerušil. Pak jsem zažila oslavy Kubánců z návratu ukradeného dítěte, slyšela úvahy o tom, že od té doby může říkat Fidelovi dědečku a že jeho otec, obyčejný číšník z Varadera, už do smrti nebude muset pracovat a dostane titul comandante, který už z živých tenkrát nosil jen sám Castro.

Elián prý nastoupil na prestižní školu V. I. Lenina v Havaně, po bok dětí nejvlivnějších komunistů ostrova, a pak se po něm slehla zem. Ví se o něm jen málo - vystudoval prý univerzitu v Matanzasu a aktivně se zapojuje do hnutí mladých komunistů. Už se nedozvíme, jestli mu nechyběl zbytek dětství Spiderman. Fakt je, že asi už nikdy nehladověl a ani nemíval k večeři jen fazole. Nedá mi to ale nezamyslet se nad tím, jak ten kluk, co nakrátko okusil americkou svobodu, a protože ho odvlekli zpátky, vysloužil si zlatou klec komunismu, vnímá skon svého vůdce. Dědečka Fidela Castra.

Foto: Natacha Pisarenko

Autor: Pavlína Wolfová