Hlášky a skutečnost

03.09. 17:50 | Autor:

Premiér Jiří Rusnok zvažuje mírné zvýšení platů státních zaměstnanců.

"Hláška", že se musíme z krize či stagnace a vůbec z celkové nejistoty proinvestovat a nikoli projíst, byla od samého počátku filozofií - omlouvám se filozofům - Rusnokovy vlády a už dávno jejího faktického tvůrce, prezidenta Miloše Zemana. Znělo to vždycky rázně a přesvědčivě.

Zatím se zdá být leccos jinak. Premiér Jiří Rusnok zvažuje mírné zvýšení platů státních zaměstnanců, protože se holt i doma něco spotřebovávat musí a žádná ekonomika na světě nežije jen z exportů. Vyrábíme, abychom konzumovali, a co jsme si navařili, chceme aspoň trochu i okoštovat. Jíst se musí a lednice bývají projedené, aby se mohlo - s jakous takous hotovostí v kapsách - vyrazit na nákupy. Kdyby všechny státy všechno jen vyvážely, které pak budou něco dovážet? Kdyby byly rozpočty jen a jen vyrovnané za každou cenu, kdo by pak cokoli komukoli "cáloval"? Kdo by měl střechu nad hlavou a nechodil jen pěšky, nebýt hypoték a leasingů (anebo premiérů v demisi navyšujících platy)? A kdo by to všechno - takovou katastrofu - vůbec přežil?

Ministr financí Jan Fischer šel ještě dál v prohlubování rozporu mezi hláškou a skutečností, mezi - vznešeněji vyjádřeno - teorií a praxí. Idea shora padající zněla (a vlastně stále zní), že je třeba investovat především do dopravní infrastruktury a do lidského kapitálu, tedy do vzdělanosti. Jenže Fischer jde na středeční vládu s tím, že z erárního penězovodu pro dopravu vyškrtl deset miliard korun a pro školy pět. Přesvědčivá keynesiánská páka na zvedání "vzdělanostní ekonomiky" jde tedy - skoro doslova - od desíti k pěti. Zarazí tento vývoj rozzuřený ministr dopravy Zdeněk Žák? Nebo jej, celou vládu a pana prezidenta premiér Rusnok s ministrem Fischerem přesvědčí, že státní rozpočet má mnoho sloupců a položek? A že v nich aktuální a situační potřeby (právě jim se říkává "holá skutečnost" anebo "tvrdá realita") vždy nevyhnutelně vítězí nad zásadními prioritami velkých teorií a působivých hlášek?

Růžová šeď

Jedna věc se jeví být zarážející. Pět či deset miliard korun na děravé silnice anebo školní lavice, ba i těch 105 miliard naplánovaného deficitu pro příští rok, jsou totiž vlastně směšné částky. Směšné v porovnání například s objemem takzvané šedé ekonomiky, kterou stát nijak nekontroluje a z níž přímo neinkasuje žádné peníze. Odhad této šedé zóny u nás činí pro letošek 622 miliard korun (jde o celých 16 procent HDP, tedy o 118 tisíc korun na jednoho každého z Čechů, Češek a Češat). Šestkrát by Fischer z těchto peněz mohl smáznout schodek státního rozpočtu. A co dnes zamýšlí vzít dopravě, mohl by jí vrátit více než šedesátkrát (a školství stodvacetkrát)!

To jenom tak pro množstevní ilustraci, pro nic víc. Neboť ani po plném nasvětlení šedé ekonomiky by ji stát neměl k dispozici celou (a i v jejím současném přítmí se tentýž stát dostává - třeba zprostředkovaně - k tučnému lizu). Kromě toho jsme lepší než průměr Evropské unie (18,5), který ovšem zhoršují takoví šampioni jako Bulharsko, kde šedá ekonomika převyšuje 30 procent HDP (zatímco západní Evropa je pod 10 procenty).

Všechno je, jak má být. Česko je zase "mostem mezi Západem a Východem", byť jen v poněkud neveselé - leč funkční, všudypřítomné a systémové - šedé ekonomice. A vůbec je to tak, že různé povznášející ideje, odvážné vize a nadějeplné hlášky nás vší tou šedí holé skutečnosti - nejen šedou ekonomikou - vedou po růžových cestách.