Editorial 8/2007

17.02. 13:19 | Autor:

Utajovaná kapitola ze života Josefa Tošovského, již minulý týden otevřela MF Dnes, není jen dalším příběhem o člověku, který si zadal s komunistickou tajnou policií. Není z řady těch, které dnes už mohou vyvolávat povzdech s dovětkem „ať se dá s těma estébákama už pokoj, vždyť je to skoro osmnáct let“. Nelze ho ani srovnávat se slabostí oslavovaného Jaromíra Nohavici, jenž v oněch temných letech vystupoval jako trpěný kritik poměrů odsunutý na okraj, ale zároveň donášel na své kolegy.

Tady totiž nejde jen o další osobní selhání z nedostatku statečnosti, která přece není povinnou lidskou výbavou, ale ctností, a pěkná písnička může být pro někoho více než autorova slabost. Máme zde studený kalkul, prezentovaný uhlazeným gentlemanem s věčnou tváří hráče pokeru, který se stará jen o dobře vykonanou práci, a takové každý režim potřebuje.

Odkrytí minulosti prvního a dlouholetého guvernéra národní banky a premiéra Václava Havla je potvrzením tušení selhávání nového systému, jenž měl být od ideologů nedemokratického státu a vykonavatelů jejich vůle, kteří takový stát drželi při životě, očištěn. Vědělo se, že takoví lidé jsou, že se jim dobře vede v soukromé sféře, často ovlivňují ekonomický vývoj země, ale nejvyšší posty ve státě jim měly být nepřístupné. Josef Tošovský není typ svazáckého funkcionáře Martina Ulčáka, agilního může v pozadí Miroslava Šloufa nebo vládce chemického průmyslu Andreje Babiše. Někdejší guvernér byl vnímán jako odborník, státu loajální zaměstnanec, který byl sice členem strany, ale jen řadovým, jehož schopnosti vysoce převyšují malý škraloup, který se v zásadě toleroval, stejně jako třeba u někdejšího ministra financí Ivana Kočárníka.

Je paradoxní, že se na vrcholné pozici dlouho držel i díky podpoře Václava Havla, a lze se jen dohadovat, co ten o Tošovském věděl nebo jen tušil. Je docela možné, že nic vědět nechtěl, protože po revoluci se jeho největším mocenským nepřítelem stál Václav Klaus, a zdá se, že byl schopen spojit se proti němu s kdekým, Rudé Právo nevyjímaje. Ironií osudu tak zůstane, že když Václav Klaus musel v roce 1997 podat demisi, tak si na jeho židli ve Strakově akademii právě z vůle Václava Havla sedl Josef Tošovský, který už jednou takto Klause střídal v osmdesátých letech na místě ve státní bance, když se straně znelíbila Klausova přednáška o americkém ekonomovi Paulu Samuelsonovi.

Na běhu těchto věcí se už nic nezmění a na Josefu Tošovském si stejně nikdo nic nevezme. Je ale dobré vědět, jak věci v životě běží, umět poznávat chování lidí, takzvaných odborníků, kteří s kamennou tváří obslouží dobře každého ďasa, rudého, hnědého, na barvě nezáleží. Odkrývání archivů není tedy důležité pro inkvizitory, kteří potřebují najít své čarodějnice, ale pro porozumění současnosti.

Hezký týden