Demokracie v českém Palermu

13.02. 18:01 | Autor:

To, co se u nás děje od úterního obvinění expremiéra Petra Nečase z korupce (přizdobeném čtvrtečním zadržením kmotra Ivo Rittiga v jiné kauze) nemá v civilizovaném světě obdoby. Pokud tedy vynecháme sicilskou Ctihodnou společnost (Onorata società), později známou jako Cosa nostra (Naše věc). Politické a mediální projevy v českém veřejném prostoru, které rozechvívají vzduch, by všude jinde byly pokládány za otevřené zastrašování justice organizovaným zločinem. Jenom v Česku snad ještě můžeme doufat, že toto zastrašování není starou známou praktikou "ctihodných", ale projevem obav o demokracii...

Jistě, v obecné hysterii je dobré zůstat chladným. A uvědomit si, že na úroveň výkladů práva různými orgány jsou v praxi různé nároky: nejnižší na policii a nejvyšší na soudy, přičemž státní zastupitelství stojí někde mezi těmito - zjednodušeně řečeno - krajnostmi či lépe: rovinami. Ideální by bylo, kdyby se všechny roviny sjednotily na nejvyšší možné nirváně a měly vždy úsudek svatého Petra u Nebeské brány. Jenže tak tomu na světě a v nepředvídatelnostech života být nemůže. Proto jsou obhájci, stížnosti, dovolání i halekání. Ale obviněním Petra Nečase nedošlo k tomu, že se z něj stal - kdekdo teď hřímá - "pokusný králík". Pokusní králíci jsme my všichni už jen tím, že jsme se narodili. Životu nejvíc nebezpečný je život sám.

Blázni z rozumu

Věci se seběhly v kostce takto: předloni se vzdali mandátů "rebelující" poslanci ODS Petr Tluchoř, Ivan Fuksa a Marek Šnajdr, aby Nečasova vláda přetrvala. Nejméně dva za to dostali trafiky na státním "hospodářském dvoře". Korupci v tom viděla dokonce i vicepremiérka pro boj s korupcí Karolína Peake. Natož Ivo Ištvan nebo ti, kteří také četli mezinárodní úmluvu o postihu korupčního jednání poslanců, kterou Česká republika ratifikovala. Nejvyšší soud však loni v létě nejprve rozhodl, že poslanci jsou chráněni indemnitou (tedy takzvanou materiální imunitou za projevy učiněné ve sněmovně) a že tudíž nemají co dělat ve vazbě. Ctihodní demokraté jásali. Ištvan tedy zločinné konání poslanců přeformuloval na skutky učiněné mimo sněmovnu. Načež Nejvyšší soud na podzim "zjistil", že projevy ve sněmovně i mimo ni tvoří nedílný celek. Kdybychom žili v kolumbijském Medellínu, slavila by to mafie - jak má ve zvyku po úspěšné drogové transakci - ohňostrojem. Nahým v trní zůstal už pouze Nečas. A chybí už tedy jenom případný zimní verdikt Nejvyšší soudu, jenž by náhle spatřil "nedílný" celek v Nečasovi a oněch třech poslancích (premiér měl přece zároveň i poslanecký mandát), kteří již stíháni být nemohou. Mělo by to svoji zběsilou logiku. Takový "vývoj právního názoru" připomíná ovšem úvahy restauratérů v Marseille, zda by nebylo přece jen lepší zvážit okolnosti a výpalné raději zaplatit.

Nedělejme si iluze, že se nynější povyk nad obviněním Nečase zvedl na obranu svobody. Jak velký strach o demokracii, která je snad nejspornějším slovem na světě, by se musel rozhostit mezi ctihodnostmi, až by se - jako nyní - zdálo, že se už dočista pomátly? To není strach o demokracii, když se tisknou titulky a vedou řeči, že olomoucký žalobce Ivo Ištvan je "krkavec práva", který s "prázdnýma rukama" (Nic na nás nemáš, otrapo z Nemanic!) "kriminalizuje politiku". Ten "jakobín" je "absolutně neznalý" ústavního práva, "problémů demokracie" (sic!) a dělby moci. "Zatkněte také Rusnoka či Obamu, nejlépe oba. A všechny, kdož také trafikařili! Proč jen Nečase?" píšou v různých variantách rotmistři sedmé velmoci, aby nepřišli o proviant. Tohle hýkání zdánlivých bláznů je však racionální strach, že možná přece jen končí ta demokracie, jak si ji naši ctihodní představovali a jak ji pro ně služebnictvo krášlilo, šlojířem přikrývalo a provoňovalo lesní esencí. Demokracie, na kterou si zvykli a v níž uléhali do peří. Čas se nachýlil?

Dohnat a předehnat

Jeden aspekt zdá se mi šokující. V prohlášení Státního zastupitelství v Olomouci bylo zmíněno, že poslanec má konat "v zájmu všeho lidu". Roztrhl se pytel s titulky, že prokurátoři (už zase jako v 50. letech) chtějí jednat v "zájmu všeho lidu" (komouši jedni). Advokát Tomáš Sokol řečnil: "Žalobce chce, aby soud rozhodl, zda politik jednal v zájmu lidu. Co je to lid? Připomíná mi to stalinistické myšlení. V panu Ištvanovi se asi naplno vzedmuly dávné ideologické proudy."

Jenže pan Ištvan jen citoval poslanecký slib z Ústavy České republiky (čl. 23, odst. 3): "Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat V ZÁJMU VŠEHO LIDU a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Jakobín Ištvan vychází ze základní ústavní zásady, z principu "suverenity lidu", z nějž jsou všechna zákonná oprávnění novodobých demokracií čerpána už od Americké revoluce (1776). Nějaký Ištvan může chybovat. Ale se suverenitou lidu demokracie už 250 let stojí a padá.

Možná, že naši demokraté mají proti demokracii něco zásadního, něco neprůstřelného, minuciózně vyargumentovaného. Může být. Ať to tedy řeknou! Ať je zcela jasné, že jsme už v Česku pravé sicilské Palermo nejenže dávno dohnali, ale i předehnali.

Foto: ČTK