Darovat ze závěti a přitom "teplou rukou": filantropický trend

07.03. 11:08 | Autor: Marek Šálek

Máme v nadaci nové židle. Mohli jsme mít i peřiňák, kredenc, gramorádio, toaletní skříň nebo šicí stroj Lada. Ale i když se o neziskovkách traduje, že v nich panuje pozvolnější pracovní tempo, na pouštění starých desek nebo přešívání oblečení tady přece jen čas nemáme. Nepotřebnou výbavu proto nabízíme na webu nadacevia.cz, všechno je k mání za odvoz.

Věci ze seznamu pocházejí z domácnosti Marie Horové, kterou lze označit za tuzemskou průkopnici "darování ze závěti": když vloni ve dvaadevadesáti letech zemřela, měla už sedm let jasno, jak bude využita celá její pozůstalost - především rodinný domek na Malém Břevnově, což je jedna z nejpěknějších pražských periferií kousek od Bílé Hory. Příběh paní Horové ale stojí za to převyprávět od začátku.

Fotogalerie:

Darovat ze závěti a přitom "teplou rukou": nový filantropický trend

Narodila se jako Marie Myšaničová v roce 1919 v Nižném Studeném na Zakarpatské Ukrajině. Když jí bylo necelých osmnáct, utekla z domova. Otec rozhodl, že dceru provdá za bohatého místního sedláka, kterému zemřela žena, a proto potřeboval, aby se někdo postaral o jeho tři malé děti. Marie si půjčila od babičky na vlak a raději odcestovala na opačný konec tehdejšího Československa - do Prahy.

Psal se rok 1937 a v metropoli onoho předlouhého státu (na délku měřil téměř tisíc kilometrů) žilo dost Rusínů na to, aby u nich Marie našla pomoc a práci. Pak ale přišla světová válka, jejíž konec znamenal pro zakarpatskou menšinu nástup sovětského teroru: speciální jednotky vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ, podřízené přímo Stalinovi, měly za úkol likvidovat či odvlékat své "spoluobčany" na území SSSR.

Doplatil na to i Mariin snoubenec: zmizel beze stopy. "V Praze nastalo hotové peklo. Kdo nestačil utéci za hranice, ten se oběsil nebo skočil z okna," napsala paní Horová na sklonku života ve svých stručných vzpomínkách. Ona sama tenkrát zareagovala velmi pohotově: obrátila se na svého českého známého, číšníka v kavárně Platýz na Národní třídě. Ten ji vyslechl a nabídl sňatek. Šestého května 1946 se vzali.

Sovětští agenti přestali Marii pronásledovat, zachránila ji matriční změna příjmení. "Potom následoval náš společný život. Pracovali jsme oba v pohostinství a skládali korunu po koruně. Po dlouhém čase jsme si koupili domek na Bílé Hoře, kde jsme byli spokojeni a šťastni," shrnula paní Horová dalších jednašedesát let soužití s kladenským vrchním Václavem Horou; ten zemřel v roce 2007.

Předtím než oslavili diamantovou svatbu, vydali se manželé Horovi do míst, kde Marie vyrůstala. A to, co na Zakarpatské Ukrajině viděli, je pohnulo k nevídanému činu: po návratu do Čech se rozhodli prodat svůj pražský domek a získané peníze věnovat na pomoc tamním dětem. "Chtěli bychom, aby se každému z nich dostalo alespoň základního vzdělání," znělo "jednoduché" přání manželů Horových.

A proč peníze přistály právě na účtu Nadace VIA? Když se Horovi radili se svou právničkou, jak vtělit do smlouvy o prodeji svého domku podmínku, aby je v něm nový majitel nechal v klidu dožít, projevili zájem o založení vlastní nadace. Jakmile ovšem zjistili, že i pro mnohem mladšího člověka je taková procedura vyčerpávající, začali zjišťovat, které z existujících tuzemských nadací mají solidní pověst.

Vybrali si Nadaci VIA a založili zde Fond manželů Horových. Díky němu - ještě za života obou dárců - se v dětském domově v Mukačevu objevilo prvních osm počítačů a mohla tady odstartovat výuka angličtiny a informatiky. Odlehlá vesnice Usť Čorná získala terénní minibus, aby se odtud děti mohly dostat do školy takřka za jakéhokoliv počasí. A bylo toho víc, například ve Ždenijevu, Užhorodě, Koločavě...

Celkem na Ukrajinu v dalších letech putovala pomoc za téměř milion korun. Horovi na veškeré finanční toky pečlivě dohlíželi, žádné rozhodnutí se neobešlo bez jejich souhlasu. Na oplátku získali nejen dobrý pocit a nové kontakty, ale - bez nadsázky - oporu ve stáří. Lidé v nadaci rádi vzpomínají na společné oslavy a výlety, méně již hovoří o stovkách hodin strávených v ordinacích a nemocnicích.

Jedna z mých kolegyň byla u toho, když paní Horová vloni zemřela. "Nikoho jiného už neměla, takže jsme to brali jako samozřejmost a střídali se u ní," vypráví Táňa Hlavatá, která má v nadaci na starosti obnovu filantropie a připomíná: "Ročně v Česku zemřou dva tisíce lidí bez dědiců, víc než sto milionů korun tak každý rok propadne státu." V erární kase takové peníze jenom zasyčí, bez viditelného užitku.

Dědické řízení se nyní chýlí k závěru. Kupec domku manželů Horových může se svým majetkem po mnoha letech začít nakládat dle svého uvážení, pro nadaci to znamená především likvidaci pozůstalosti. Většina osobních věcí už je v břevnovské Diakonii, o nábytek projevily zájem sestry boromejky, které v Řepích provozují hospic.

I takhle může končit dobrá zpráva...

Seriál Marka Šálka vychází každou středu.

Autor: Marek Šálek