"Můj dědeček stíral v Sarajevu Ferdinandovi krev ze rtů"

Hrabě Jan Podstatzký-Lichtenstein (76) na svém zámku ve Velkém Meziříčí opatruje zakrvácený kapesník zastřeleného arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Je totiž vnukem tajného rady Františka Harracha, jenž jel tehdy v Sarajevu s následníkem trůnu v otevřeném automobilu.

Váš děd František Harrach (1870-1937) byl pobočníkem a přítelem zavražděného arcivévody. Co je hlavním tématem hovoru, když se ve vaší rodině řekne sarajevský atentát?

Sarajevský atentát

Následník trůnu František Ferdinand d'Este přijel do Rakousko-Uherskem anektované Bosny (v roce 1908) jako vrchní inspektor armády. Sledoval zde závěr velkých manévrů, které radikální síly v Bosně i sousední Srbsko považovaly za provokaci. V neděli 28. června 1914 se měla konat následníkova okázalá návštěva Sarajeva, stal se tu však obětí atentátu srbských radikálů. Paradoxní je, že dva útočníci napřed k akci vůbec nenašli odvahu a teprve Nedeljko Čabrinović hodil na auto pumu, která se však odrazila a spadla pod jiný vůz a poranila řadu lidí. Nezraněný František Ferdinand přes mnoho varování nasedl po projevu na radnici znova do auta, které při cestě do nemocnice chybně odbočilo, řidič musel couvat a zdržení využil atentátník.

Asi řidič automobilu Leopold Lojka, což byl dědečkův zaměstnanec ze zámku ve Velkém Meziříčí. Právě on vezl 28. června 1914 v otevřeném automobilu nástupce trůnu s chotí Žofií a s nimi i mého dědečka Františka Harracha a bosenského guvernéra Oskara Potiorka. Všichni spolu v autě prožili první bombový atentát v ulicích Sarajeva, když se puma naštěstí odrazila o staženou střechu vozu a vybuchla až potom. Zranila sice dost lidí, ale nikoho z posádky dědečkova auta.

Moment, ten automobil patřil vašemu dědečkovi Františku Harrachovi?

Samozřejmě. A dnes je vystavený ve Vídni, moc pěkný vůz, značka Gräf & Stift z roku 1911.

Tragická byla až druhá jízda Sarajevem. Jak se o ní vyprávělo u vás doma?

Po návštěvě sarajevské radnice se jelo týmž autem do nemocnice, kde chtěl arcivévoda navštívit zraněné z bombového útoku. A právě tehdy Lojka udělal tu velkou chybu, když omylem odbočil do úzké ulice, která vůbec nevedla ke špitálu. Možná za to ani nemohl, jen měl špatné instrukce, v každém případě se tady osudově zdržel. Musel tam dát zpátečku a to tehdy nebylo tak snadné jako u dnešních aut. Byla to vlastně náhoda, že v tu chvíli se v ulici pohyboval i atentátník Gavrilo Princip, který zmatku využil a dvakrát vystřelil.

Dědečkovi se nic nestalo?

Ne. A to se schválně postavil na stupátko po levici arcivévody, aby případně vlastním tělem chránil jeho srdce. Zasažen byl budoucí císař a jeho choť Žofie. František Ferdinand d'Este začal krvácet z úst, dědeček se snažil tu krev stírat kapesníkem a ten zakrvavený kapesník teď vlastním já.

Mohou ho vidět návštěvníci vašeho zámku ve Velkém Meziříčí?

Je vystaven v takzvaném sarajevském salonu. Dědeček ho nechal zasklít, je to vlastně takový relikviář, který býval vystavován v zámecké kapli. Kromě kapesníku jsou v rozích té konstrukce ještě dvě speciální schrány. V jedné vidíme kus střepiny z bomby, která vybuchla při prvním pokusu o atentát. Ve druhé je arcivévodova manžeta potřísněná krví.

Jak se vůbec řidič Leopold Lojka dostal do služeb vašeho otce?

V roce 1909 se v okolí Velkého Meziříčí konaly obrovské císařské manévry, kterých se účastnilo 60 tisíc vojáků (přesně 47 567 vojáků, 2185 a 5791 koní, pozn. red.). Sám císař František Josef I. a německý císař Vilém tehdy přespali u nás na zámku a vlastně i František Ferdinand d'Este. Nějak se tu splašili koně a Harrachovi se zalíbilo, jak prostý vojín Lojka udatně zasahoval a byl přitom zraněn. Kurýroval se tu a pak i dostal práci, dědeček ho nechal vyškolit na osobního řidiče.

Sloužil Lojka dědečkovi ještě dlouho po atentátu?

Ne, ta událost je rozdělila, Lojka si pak otevřel v Brně hospodu. Nedávno jsem ale dostal pohlednici od jeho příbuzných. Bylo na ní to naše auto ze Sarajeva.

Cítil se řidič vinen za to chybné odbočení v Sarajevu?

To nevím, já bych ho moc nevinil, to byl moment náhody.

Bylo vůbec rozumné, aby se v tak vyhrocené době, kdy Srbskem podporovaní separatisté v Bosně žádali odtržení Bosny od Rakousko-Uherska, producíroval příští císař po Sarajevu jen tak v otevřeném voze?

Nebylo. Na velké slavnostní večeři v předvečer atentátu se o tom dost mluvilo. Dědeček pak říkával, že tehdy navrhoval arcivévodovi, že z bezpečnostních důvodů bude nejlepší, aby nasedl ráno do vlaku a odjel domů. Arcivévoda ale chtěl dodržet, co bylo naplánováno, už jen kvůli císaři.

Jak by se podle vás vyvíjela politická situace v Evropě, kdyby k atentátu nedošlo?

František Ferdinand d'Este nebyl člověk, který toužil po nějaké velké válce. Dědečkovi se prý arcivévoda svěřoval, že v panovnické rodině proti němu byla spousta výhrad. Arcivévoda se znal i s T. G. Masarykem, diskutovali spolu. Byl by to pro český národ určitě dobrý císař, vždyť měl za manželku Češku. Nebýt atentátu, válka by asi nevypukla, nebo o několik let později. Spíše si myslím, že by dříve došlo k nějakým revolucím, které by změnily obraz Evropy. Asi v Rusku, kde v roce 1917 skutečně vypukla. Možná ve Španělsku, nevím, klid by ale v Evropě nebyl.

Stýkáte se dnes s někým z Habsburků?

Deset let jsem pracoval pro Ottu von Habsburga, to byl úžasný člověk. Spolupracoval jsem s ním v emigraci, a to v době, kdy se utvářelo Evropské společenství, ze kterého se pak zrodila dnešní Evropská unie. A byla to i velká zásluha právě Otty von Habsburga.

Otto byl nejstarším synem posledního rakouského císaře Karla, tedy adept na rakouský trůn i potenciální český král. Po smrti Otty Habsburského v roce 2011 by se nyní českým panovníkem stal jeho syn Karel. Jste s ním ve styku?

Už ani ne. Občas si vyměníme nějaké zdvořilostní pozvánky, teď pojedu na zámek do Jilemnice, kde se k výročí Sarajeva podařilo udělat hezkou výstavu. Tam jsem pozval i Habsburky.

Zdálo se, že jednadvacáté století bude pro Evropu lepší než to minulé. Ale když se dnes podívám na Ukrajinu, už o tom pochybuji. Sledujete ukrajinsko-ruský konflikt?

Samozřejmě. A dost mě mrzí, jak západní Evropa jen kecá a není schopna žádných pořádných reakcí. Snad ani Putin nečekal, že tak snadno získá Krym. S Ukrajinou to má sice složitější, ale může se stát, že třetina Ukrajiny prostě bude brzy patřit Rusku.

Jak se vlastně dařilo vašemu dědečkovi Františku Harrachovi za první republiky? Vidím tady u vás doma na stěně jeho parte z roku 1937, kde je uvedena spousta jeho funkcí. Třeba tu čtu: "... člen Československé akademie zemědělské, předseda Československého červeného kříže ve Velkém Meziříčí..."

Hrabě Harrach republiku miloval a podporoval ji, kde se dalo, byl i mecenášem, dával peníze do umění i na sport, lidé ho prý ve Velkém Meziříčí měli moc rádi. Celý život ho však mrzelo, že František Ferdinand d'Este musel zemřít.

Atentátník Princip je částí srbské společnosti stále ctěn jako hrdina. Nedávno se v Terezíně, kde Princip zemřel, konala pravoslavná mše za jeho duši. Nevadí vám takové uctívání teroristy?

Mladičký Princip byl prostě naočkovaný nějakou ideologií, snažím se ho proto vnímat hlavně jako člověka. Pravdu vidí každý někde jinde, tu naši také nedokážeme obhájit třeba v Palestině, kde se radovali, když arabští teroristé zničili newyorské mrakodrapy.

Ví se vůbec, jak českou záležitostí byl sarajevský atentát? V autě seděli hned tři pravověrní Češi, arcivévodova manželka Žofie, František Harrach a řidič Leopold Lojka, rodák z Telče.

Asi moc neví, ale řeknu vám jednu pěknou příhodu. Zašel jsem si svého času na kávu do restaurace v německém Hannoveru, kde visela na stěně ta známá fotka našeho auta ze Sarajeva, jak v něm sedí i můj dědeček. Tak dlouho jsem si snímek prohlížel, až přišel majitel podniku a ptal se na důvod. Ukazuji mu dědečka a on spráskne ruce a říká, že jeho děd byl zase ten, kdo Gavrila Principa bezprostředně po atentátu zatkl. V Sarajevu se to samozřejmě rozkřiklo, rodina tam najednou měla ze života peklo a raději se vystěhovala právě do Hannoveru.

Jan Podstatzký-Lichtenstein (76)   Je vnukem Františka Harracha, jenž byl pobočníkem arcivévody Františka Ferdinanda d'Este (Harrach měl mimo jiné i významný podíl na mezinárodní politice Rakouska-Uherska a například v březnu 1914 se podílel na nastolení prvního albánského knížete). Jan Podstatzký-Lichtenstein žil s rodiči do jara 1948 na zámku ve Velkém Meziříčí, poté rodina za dramatických okolností emigrovala. Dospíval v Chile, posléze žil ve Španělsku, manželka Anita de Lorgeril pochází z Bretaně. Mají tři syny. Deset let pracoval pro Ottu Habsburského, působil v bankách i jako manažer stavební firmy. Zámek Velké Meziříčí dostal nazpět počátkem 90. let.

 

Čtěte dále

další zprávy