Moudří milicionáři a hutníci aneb Pohřby Havlových předchůdců

To jsou paradoxy, pane Vaněk! Klaus mluví nad rakví Havlovi a Zápotocký Benešovi. A Husák opěvuje mrtvého Svobodu za jeho boj s kontrarevolucí.

Až na státní pohřeb T. G. Masaryka by všechny dosavadní funusy československých prezidentů mohly posloužit jako docela dobré náměty pro absurdní dramata. Stačí zalistovat v dobových novinách.

"Oblinou skla je vidět prezidentova tvář, tak známá a laskavá, kterou miloval lid této země. Smrt na ní vyhladila starostlivé vrásky: vypadá, jako by na chvíli usnul po své práci." Tak vylíčilo Rudé právo posmrtnou podobu prezidenta Klementa Gottwalda (1896-1953), když strana svého "malého českého Stalina" vystavila ve Španělském sále Pražského hradu.

Pohřeb "Hospodáře", jenž vyhnal buržousty z Hradu

Pohřeb se konal 19. března 1953 a vypukl přesně ve 13 hodin. U sirén zkamenělo nejméně milion smutečních hostí v ulicích Prahy a symbolická rozloučení začala ve stejný okamžik i ve všech větších městech. "V tu chvíli myslí na soudruha Gottwalda miliony pracujících v celé republice. Tovární sirény zvučí na znamení smutku, houkají lokomotivy - a lidská srdce buší zrychleným tempem: Klement Gottwald, Gottwald, Gottwald - Hospodář, otec soudruh."

Nad Gottwaldovou rakví promluvil předseda vlády Antonín Zápotocký a posléze jeho náměstek Viliam Široký, jenž byl zároveň předsedou slovenských komunistů a jeden člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). Široký například vylíčil, jak Gottwald vyhnal z Pražského hradu buržousty: "Novým duchem ožil Pražský hrad za soudruha Gottwalda. Jeho prostory již nesloužily prázdné buržoasní kratochvíli ani protilidovým a protinárodním čachrům a intrikám. Na Hrad přicházeli k soudruhu Gottwaldovi dělníci rolníci, pracující inteligence, aby mu oznamovali svoje zkušenosti a čerpali od něho moudré rady."

Když byl "Hospodář" a "otec soudruh" vynesen ze Španělského sálu a uložen na lafetu taženou třemi páry černých koní, do čela průvodu se postavili pionýři. Tedy "vnučky a vnuci soudruha Gottwalda", jak poznamenala reportáž v Rudém právu. Těsně za rakví kráčela manželka zesnulého Marta Gottwaldová, její dcera Marta a zeť Alexej Čepička, ministr Národní obrany. Hned za nimi pochodovali Antonín Zápotocký a Nikolaj Alexandrovič Bulganin, prominent sovětského režimu, o kterém se právě uvažovalo jako o nástupci zesnulého diktátora Stalina.

Zvolna se zavírá rudá opona…

Průvod prošel přes Prašný most, Letenskou pláň, Švermův most (dnes Štefánikův - pozn. red.), náměstí Republiky a Václavské náměstí. Na Národním muzeu visela obrovská Gottwaldova fotografie s nápisem: "Kupředu, československá úderná brigádo, pod praporem Lenina a Stalina Gottwaldovou cestou!"

To už bylo tři čtvrtě na pět, končila čtvrtá hodina pohřebních ceremonií a průvod vyrazil na Vítkov k Národnímu památníku, v němž proběhla poslední ze série smutečních projevů. Tady také mělo být Gottwaldovo tělo nabalzamováno a vystaveno. Napřed ale rakev symbolicky zmizela z očí pohřebních hostů: "Do prvních zvuků Internacionály zaznívají salvy děl. Zvolna se zavírá rudá opona, za níž mizí katafalk s rakví…"

Nikdy nezadupeme setbu Antonína Zápotockého

Gottwaldův nástupce Antonín Zápotocký (1884-1957) velkého "Hospodáře" o mnoho let nepřežil a jeho pohřeb začal 18. listopadu 1957 v pravé poledne ve Španělském sále Pražského hradu.

Nad rakví opět promluvil Viliam Široký, zkušený rétor už z Gottwaldova pohřbu. Funus však nebyl zdaleka tak velkolepý. "Náhlý tvůj odchod zasáhl každého z nás hluboko do srdce. Čím větší je však žal nad tvým úmrtím, tím neotřesitelnější je naše víra ve vítězství naší svaté věci," pronesl nad mrtvým Široký. "Pod vedením své rodné komunistické strany dovršíme velké dílo - dílo socialismu a komunismu," zapřísahal se.

I Zápotockého rakev byla uložena na lafetu a pohřební průvod prošel zhruba stejnou trasu jako s Gottwaldovými ostatky. Rudé právo pečlivě vylíčilo, kdo kráčel těsně u lafety. Byla to sestava jako z nějakého velkolepého živého obrazu na téma socialismus: "Z každé strany stáli tři příslušníci naší armády, dva milicionáři, dva horníci v uniformách, příslušníci ministerstva vnitra, hutník v pracovním oděvu a žena v bílé blůzce s červeným šátkem na hlavě."

Když smuteční průvod vstoupil do srdce Prahy, národ si měl uvědomit, co vše z bojů dělnické třídy tady spatřil Antonín Zápotocký: "Bitvu o Lidový dům, viděl prokřehlá hladová děcka, blahobytné pány ze Živnobanky…"

Na Václavské náměstí průvod dorazil přesně v 15 hodin a 40 minut a podle Rudého práva tady na svého prezidenta čekaly "statisíce lidí". Tady končila oficiální část obřadu a tělo bylo odvezeno do strašnického krematoria. Národ ovšem napřed stačil přísahat: "Nikdy nezadupeme setbu, kterou on zasil. To slibujeme."

Smrt Novotného Husák ignoroval

Třetí komunistický prezident Antonín Novotný (1904-1975) byl pohřben až v době, kdy už sedm let nevykonával prezidentskou funkci, z níž musel odstoupit v březnu 1968. Odepsán reformními komunisty, mimo jiné Gustávem Husákem, jenž to však zrovna v roce 1975 dotáhl též na prezidenta.

Novotný byl pohřben 1. února 1975 bez státních poct a Rudé právo věnovalo obřadu jen těchto pár řádků, které doslovně přepisujeme: "V sobotu 1. února v 15 hodin se konalo ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích poslední rozloučení se soudruhem Antonínem Novotným, zakládajícím členem strany, bývalým prvním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem republiky. Pohřbu se zúčastnila delegace vedená členem ÚV KSČ soudruhem Emilem Mertlem, představitelé městského výboru KSČ v Praze a obvodního výboru strany v Praze 5. Se zesnulým se rozloučil soudruh Emil Mertl." 

Lafetu s rakví táhl transportér

Zato pohřeb čtvrtého komunistického prezidenta Ludvíka Svobody (1895-1979) byl opět velkolepý. "Startovalo" se na Pražském hradě 26. září 1979 ve 13 hodin. Svoboda se dočkal všech státních poct a nad jeho tělem promluvil Gustáv Husák, jenž z bývalého symbolu pražského jara učinil bojovníka proti kontrarevoluci: "Ve složité krizové situaci, kdy byl socialismus v naší vlasti vážně ohrožen nástupem oportunistických a kontrarevolučních sil, se znovu projevila jeho životní zkušenost, moudrost a státnická rozvaha."

Lafetu s rakví poprvé netáhli koně, nýbrž obrněný transportér. "Lidé neskrývají dojetí. Postarší milicionář setřel slzu z oka," popisovalo Rudé právo nálady v ulicích. Úloha Lidových milicí pak byla zdůrazňována vícekrát: "Vidíme muže z jednotek Lidových milicí, kteří nezapomenou na podporu generála Svobody v památných dnech Února a na jeho státnickou moudrost v letech 1968 a 1969."

Průvod měl zatím nejdelší trasu. Vedl na Letnou, Strossmayerovo náměstí, Hlávkův most, Těšnov a do Koněvovy ulice, Želivského ulicí a Vinohradskou třídou až ke strašnickému krematoriu, před kterým zazněly čestné salvy: "Do Internacionály, která hřmí odhodláním pevně nést štafetu, kterou nám Ludvík Svoboda předal, zaznívají utvrzující čestné salvy vojenské jednotky (...) Už nikdy neuvidíme ten milý vějířek vrásek kolem jeho otcovských očí, neuslyšíme jeho vlídný i starostlivý hlas."

Od Husáka zpět k Benešovi a Háchovi

Pátý komunistický prezident Gustáv Husák měl v listopadu 1991 pouze soukromý rodinný pohřeb. Přesto se na něm objevilo několik politiků včetně předsedy tehdejší slovenské vlády Jána Čarnogurského, jenž svoji účast později vysvětil takto: "Bol som mu na pohrebe, pretože Husák bol formálne mojím predchodcom vo funkcii predsedu vlády, teda ako predseda Zboru povereníkov Slovenska. Ďalšia vec je, že sedel vyše deväť rokov vo väzení za propagáciu slovenského, síce buržoázneho, ale nacionalizmu. To znamená, že chcel pozdvihnúť postavenie Slovenska a za to sa, síce v rámci komunistickej mašinérie, dostal do väzenia."

Nádech absurdity však měly i pohřby nekomunistických prezidentů. Rozloučení s Edvardem Benešem (1884-1948) se konalo 8. září 1948 a bylo plně v režii mladé komunistické diktatury. Nad rakví promluvil předseda vlády a zasloužilý komunista Antonín Zápotocký, jenž mimo jiné řekl: "Jeho jméno, památka i činy vešly do dějin. Budeme se starat o to, aby tato památka zůstala vždy světlou a krásnou, jako byla jeho práce. Věříme, že se nezdaří záludné úmysly těch, kteří by památku velkého mrtvého chtěli pro své reakční cíle zneužívat."

Druhý nekomunistický prezident Emil Hácha (1872-1945), jenž byl hlavou II. republiky a protektorátu, musel být pohřben tajně jen za účasti rodiny. Stalo se 30. června 1945 na pražském vinohradském hřbitově. Prezidentovo jméno se na náhrobku mohlo objevit až po roce 1989.

Čtěte dále

další zprávy