Monstrproces se Slánským: pravda o justiční vraždě

Byl to jeden z největších politických procesů v poválečné Evropě. Na konci bylo jedenáct oprátek pro členy "spikleneckého centra" v čele s Rudolfem Slánským, jedním z nejmocnějších mužů Gottwaldova režimu. Po šestašedesáti letech se v opuštěné hale kousek od Prahy našly bedny s filmovým a zvukovým záznamem průběhu soudu. Podle historika Petra Blažka nález mimo jiné pomůže pochopit, jak fungovala tehdejší propaganda. Mluví o tom v rozhovoru pro aktuální vydání časopisu TÝDEN.

Jaký je význam nalezených dokumentů? Co tento objev znamená?

Našel se autentický záznam, který dokumentuje značnou část procesu s Rudolfem Slánským a dalšími obžalovanými. Umožní nám poznat atmosféru, ukáže nám, jak vystupovali jednotliví aktéři. Uslyšíme například poznámky, které si mezi sebou vyměňovali soudci. Uvidíme gesta jednotlivých lidí. Jde o svědectví o jednom z největších komunistických zločinů, před soudem navíc stáli členové této strany. A byli mezi nimi i lidé, kteří byli přímo zodpovědní za obrovský teror, který se rozpoutal po únoru 1948. Vedle Rudolfa Slánského například Bedřich Reicin nebo Osvald Závodský. Podle mě je to nejdelší filmový záznam politického procesu komunistického režimu. Nevím samozřejmě, jestli ještě nějaký delší neleží v ruských archivech. Záznam procesu s Miladou Horákovou měl šest a půl hodiny, tento bude ještě delší. Kolik přesně, to uvidíme, až se to dá všechno dohromady a zrekonstruuje.

Proč je takový záznam důležitý?

Jak lidé vypovídali, jak se chovali, je zásadní už jen proto, že nemáme k dispozici soudní spis. Před časem jsem dělal srovnání, jak ve vykonstruovaném procesu se skupinou okolo Milady Horákové vystupoval obžalovaný Záviš Kalandra, a jak to líčila dobová propaganda. Zjistil jsem zásadní rozdíly. Jsou tam zamlčené celé pasáže nebo jeho ironické poznámky. A když u toho ještě vidíte jeho obličej, jak se vyjadřuje, jak stojí, jeho pohyby, gesta, celé to dohromady ukazuje na jakýsi jeho výsměch - i když věděl, že jde na smrt. Ovšem když čtete propagandistickou verzi, máte pocit, že je to zlomený člověk, který se nebrání.

Vznikaly filmové a zvukové záznamy právě pro využití v komunistické propagandě?

Do natáčení vstupovalo několik institucí. Zásadní postavení mělo tehdejší ministerstvo informací a osvěty. Dalším bylo ministerstvo národní bezpečnosti, které hrálo nejdůležitější roli při vyšetřování a přípravě obžalovaných či svědků na proces, tedy ještě předtím, než nastoupili prokurátoři a soudci. Samotný proces pak připravovalo ministerstvo spravedlnosti. Důležité postavení měli samozřejmě i zástupci ÚV KSČ a pak tu také byli představitelé dokumentárního filmu. Byla to skutečně velká akce a masivní propaganda. Například jen rezolucí žádajících trest smrti v procesu s Miladou Horákovou bylo více než šest tisíc. A u Slánského ještě asi o dva tisíce více. V propagandě se patrně počítalo rovněž s použitím záznamů od soudu, jenže čáru přes rozpočet nejspíš udělalo úmrtí Stalina a Gottwalda na jaře 1953, které změnilo původní plány s využitím filmového záznamu. Pak je ovšem ještě nutné říct, že už v procesu s Horákovou se přelíčení nepodařilo natočit tak, aby zadavatelé byli spokojeni a mohli z toho vyrobit celý film. Stalo se třeba to, že u soudu omdlel svědek. Nebo se objevila stížnost, že obžalovaní nebyli úplně dobře připraveni, jak se to předem domlouvalo.

Slánský byl po Gottwaldovi nejmocnějším členem strany, válku přečkal v Moskvě, aktivně se zapojil do komunistického puče v únoru 1948, stal se generálním tajemníkem ÚV KSČ. Přesto byl v roce 1951 zatčen a odsouzen k smrti, Gottwald pro něj nehnul prstem. Proč takhle dopadl právě Slánský?

Dnes už víme, že určitou roli v procesu hrála provokace exilové zpravodajské skupiny OKAPI, zřízené generálem Františkem Moravcem, který pracoval pro americkou CIA. Napsali dopis, který byl pomocí kurýrky dopraven do Československa a zachycen StB. Rudolf Slánský v něm byl vyzýván, aby opustil republiku, protože mu hrozí nebezpečí. Dopis byl posléze použit proti Slánskému jako důkaz. Proces se ovšem připravoval už dříve a navazoval na vykonstruovanou kauzu někdejšího maďarského ministra vnitra a zahraničí László Rajka, který byl popraven v roce 1949 jako zrádce. Byl to důsledek údajného velkého spiknutí, které souviselo s roztržkou Sovětského svazu a celého východního bloku s Jugoslávií a s nastupující studenou válkou. Maďarské spiknutí vyšetřovali sovětští poradci Lichačov a Makarov, kteří zjistili, že stopy vedou rovněž do Bulharska, Polska a Československa. Vyšetřovací skupina tak vznikla i u nás a jednou z obětí se stal právě Slánský.

Který navíc doplatil na svůj židovský původ.

Ano. Ve stejné době se vyhrotily vztahy s Izraelem, který původně vznikl za výrazné pomoci Československa. Jenže na počátku padesátých let nesehrál roli trojského koně na Blízkém východě, jak si přála Moskva. V souvislosti s celkovou antisemitskou paranoiou Stalina se pak hledali viníci. Podle mého názoru měly v Československu vliv také začínající ekonomické problémy režimu, takže politické procesy do jisté míry plnily roli orientálních obětí - odsouzení jsou předhazováni davu jako ti, kdo jsou za nedobrou situaci odpovědní, protože se spikli s nepřítelem. V celém sovětském bloku nakonec proces se Slánským patřil mezi ty největší.

Záznamy z tohoto procesu se našly po šestašedesáti letech v opuštěné hale v Panenských Břežanech u Prahy. Jak se tam dostaly?

To nejsem schopen říct. Správci konkursní podstaty, kteří je tam našli, se původně obrátili na spisovatele a nakladatele Jiřího Padevěta, který zrovna neměl čas tam jet, dal jim ale kontakt na mě. Když mi poslali dvě fotky, hned jsem věděl, o co jde. Do Panenských Břežan jsem vyrazil spolu s dokumentaristou Martinem Vadasem, s nímž jsem se před lety podílel na cyklu Proces H o Miladě Horákové. Následně jsme domluvili schůzku s ředitelem Národního filmového archivu.

Máte nějakou teorii, jak se tam takto významné filmové záznamy mohly dostat?

Hodně jsem se tomu před lety věnoval, když jsem psal studii o dokumentech o procesu s Miladou Horákovou. Tady je to částečně podobné. Pár měsíců po procesu se Slánským se v roce 1953 soudní záznam přesunul do archivu dnešního ministerstva vnitra, tehdy ministerstva národní bezpečnosti. V roce 1956 padlo rozhodnutí, že bude dokumentace o procesu s Horákovou a se Slánským převezena do archivu ÚV KSČ, což se stalo v následujícím roce. Dokumentace s Horákovou se ovšem po několika měsících vrátila znovu na ministerstvo vnitra a posléze do Státního filmového archivu. Bylo to pět beden. Přečkaly i sovětskou okupaci - bez označení, bez popisů, aby nemohly být zničeny. Uchovaly se až do listopadu 1989.

A záznamy se Slánským?

Zůstaly v archivu ÚV KSČ. Určitě až do roku 1969. Co se s nimi stalo dál, jsou spekulace. Někam zmizely. Jedna z teorií je, že byly uklizeny někam, kde je sovětští okupanti nemohli zničit. Já mám ale dojem, že dokumenty někdo odvezl až na počátku devadesátých let. Zajímavé je, že se mi zatím vůbec neozvala policie. Očekával jsem, že to bude vyšetřovat kvůli možné škodě na státním majetku. Podle usnesení Federálního shromáždění z roku 1990 měl být archiv ÚV KSČ předán lidu. Existují i zákony o majetku KSČ, státní kinematografii a také archivní zákon. Všechny říkají, že tyto materiály mají být v majetku státu. Jak se dostaly do Panenských Břežan, to je práce pro kriminalisty. Vznikla škoda velkého rozsahu, jen náklady na odplísnění filmových pásů budou milionové. Jsou to desítky kilometrů materiálu.

Co všechno v bednách je?

Jsou to vlastně dvě části. Ve čtrnácti kovových bednách jsou ony filmové a zvukové záznamy z procesu s Rudolfem Slánským z listopadu 1952. Jednak originály nasnímané kamerami v síni Státního soudu na pražské Pankráci, které nesou etikety Československého státního filmu. Zvukové záznamy pořídili pracovníci Československého rozhlasu. A v některých bednách jsou i kopie. Právě s nimi bude největší práce, protože jsou nejvíce zasaženy plísní. Potvrdili to i pracovníci Národního filmového archivu, kteří nález roztřídí, odplísní a zkopírují na bezpečný materiál. Ve zbylých šesti dřevěných bednách jsou především přefotografované dokumenty z bývalého Ústředního výboru KSČ a nejspíš mezi nimi nechybějí ani listiny ze sekretariátu Klementa Gottwalda. Odhaduji, že jde o archiv od poválečného období do roku 1969. Ale teď to zkoumají lidé z Národního archivu, takže uvidíme. Očekávám, že v dohledné době Národní filmový archiv i Národní archiv vydají k nálezu další komentáře.

Přefotografované dokumenty z ÚV KSČ se také týkají procesu s Rudolfem Slánským?

Na filmech jsou přefotografované statisíce stránek. Jsou to archivy centrálních institucí, které řídily tento stát. Samozřejmě že součástí byly i dokumenty, které se týkaly politických procesů. Podle všeho jsou tam rovněž záznamy rehabilitačních komisí ze šedesátých let, které měly přezkoumat různé politické procesy včetně toho s Rudolfem Slánským.

Nemohou se v dokumentech objevit nové poznatky například o tom, kde po popravách skončila těla Heliodora Píky, Milady Horákové či Rudolfa Slánského?

Spíše bych to neočekával. U každého to navíc bylo jiné. Například u Slánského existuje svědectví z rehabilitační komise, že byl zpopelněn a popel posléze rozprášen na silnici někde u Kladna. Patrně to tak asi bylo, i když je třeba otázka, jestli to bylo právě u Kladna. V procesu s Miladou Horákovou byly kromě ní popraveny ještě další tři osoby, přičemž u dvou víme, kde jejich urny skončily - v pražském Motole. Ale u Horákové to nevíme. Tělo Heliodora Píky bylo údajně dlouho uschováváno a posléze zlikvidováno.

Na hřbitově v pražských Ďáblicích i na dalších místech jsou hromadné hroby se stovkou neidentifikovaných ostatků obětí nacistické a komunistické totality. Neměla by se už konečně exhumovat a důstojně pochovat?

S naším spolkem Centrum pro dokumentaci totalitních režimů a ve spolupráci s organizacemi někdejších politických vězňů o to usilujeme už od prosince 2014. Vydali jsme výzvu, aby vláda převzala odpovědnost nejen za Ďáblický hřbitov. Aby vedle faráře Josefa Toufara, jehož ostatky byly vyzvednuty v roce 2014, dostali šanci na důstojný pohřeb i ostatní. Psali jsme tehdejšímu premiérovi Bohuslavu Sobotkovi. Jediným výsledkem zatím je, že hřbitov v Ďáblicích byl vyhlášen národní kulturní památkou. Ale dále ministerstva pro místní rozvoj a obrany pod vedením Karly Šlechtové a Martina Stropnického neudělala nic. V Ďáblicích by přitom měly být i ostatky parašutistů, kteří vykonali atentát na Reinharda Heydricha. Připadá mi neskutečné, že tam roky leží s gestapáky, s K. H. Frankem. Chystáme teď petici a vyzveme novou vládu, aby na mrtvé z hromadných hrobů nezapomínala a umožnila jim důstojný pohřeb.

Petr Blažek (44) Jeden z nejvýznamnějších historiků se zaměřením na současné dějiny. Absolvoval magisterské studium v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v současnosti pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů. Současně je aktivní v Centru pro dokumentaci totalitních režimů. Zabývá se mimo jiné dějinami odboje proti komunistickému režimu, o čemž publikoval množství studií a vydal rozhovory s pamětníky. Působil jako odborný poradce například u dokumentů Proces H, Nikomu jsem neublížil, Neznámí hrdinové nebo u filmů Pouta či Hořící keř.

Čtěte dále

další zprávy