"Moje lodě jsou jako prostitutky." Na voru přepluje Atlantik

Obeplul svět kolem Antarktidy, zažil válku o Falklandy, patnáctkrát přeplul Atlantik a právě mu vyšla patnáctá kniha. Slavný mořeplavec a dřevorubec Rudolf Krautschneider překročil sedmdesátku a chystá se opět přes oceán. Na voru.

Jak vás napadlo vyrazit přes oceán na voru?
Padesát let kácím smrky a padesát let myslím na to, že si z nich udělám vor. A najednou mi bylo sedmdesát. Řekl jsem si: "Kdy, ty starej vole, začneš ten vor stavět?" A hned ten den jsem šel do lesa kácet. Smrt a nemoc přijdou samy, to ostatní si musíme najít.

Nebojíte se?
Ne. Soustředil jsem do stavby voru veškeré znalosti, které jsem za čtyřicet let nasbíral. Smrkové kmeny ze Sibiře jsem našel na pobřeží Špicberků i Grónska. Pluly tam i několik let.

Poplujete sám?
Nikoho k sobě nemám, ale neřeším to. Vor popluje rychlostí procházky stařenky s pejskem. Důležité je plout oceánem a těšit se z toho, že je člověk živý. Do Ameriky bych měl doplout za čtyři měsíce. Je to z Evropy čtyři tisíce námořních mil. Víte, kolik je jedna námořní míle?

Sedm kilometrů? Ne, to je zeměpisná míle.
1852 metrů. To je základní geografický údaj. Všichni obdivují Kolumba za to, že doplul do Ameriky. Já ne. Kdyby si sedl do lodě, hrál padesát dní karty a jinak nic nedělal, tak tam z Kanárských ostrovů dopluje taky. Z námořního hlediska nejde o žádný výkon. Já Kolumba ale vždycky obdivoval za to, že se dokázal vrátit zpátky. Uměl najít Golfský proud a obloukem se severním Atlantikem dostal přes Azory do Evropy. To byl na tehdejší dobu obrovský výkon, který neměl obdoby. Ale objevit Ameriku? Od té doby tam lidé dopluli i na papyrusovém člunu, fouká tam stále stejný pasát a proud má jeden směr.

Mně to moc snadné nepřipadá.
Nejvíc mě rozesměje, když slyším, jak nějaký génius obeplul svět. Prosím vás, zhruba dvacet tisíc lidí právě teď pluje kolem světa. Já jsem přes Atlantik plul patnáctkrát, protože když chcete plout někam dál, musíte nejdřív přes Atlantský oceán. Ten přepluly děti, devadesátileté stařenky i slepci. Plavba přes Kanárské ostrovy do Karibiku je od konce listopadu do června, kdy tam nejsou hurikány, nejsnadnější plavbou vůbec.

Jak to uděláte s jídlem?
Vozil jsem potraviny i na tři roky. Navíc si vyrábím s přáteli vepřové konzervy. Snažím se maximálně zlevnit, vozím luštěniny, rýži, špagety a lovím ryby. I když v poslední době je jich ve střední části Atlantiku tak dvacet procent proti době, kdy jsem začínal. Buď ulovím málo, nebo nic.

Opravdu se nebojíte?
Žádný Čech na plachetnici na moři nezahynul. Statisticky je moře pro Čechy nejbezpečnější místo. Nebezpečná je pevnina.

Lidé se třeba bojí žraloků.
To nechápu. Bát se mají auta na silnici. Ale žralok? To je legrace. Jenže řada podnikavců si na nebezpečnosti žraloků založila živnost. Vydávají knihy a točí filmy, jak je nebezpečný. Samozřejmě, když cvrnkáte takhle velké zvíře do nosu, může vás kousnout. Ale sám od sebe ne. Když jsem před čtyřiceti lety čistil loď a viděl žraločí ploutev, vylezl jsem z vody. Ale po čase jsem to přestal dělat, žralok připlul vždy jen ze zvědavosti.

No, já nevím...
Když si vezmete do síťky rybu jako návnadu nebo pustíte do vody krev, připluje blíž a je agresivnější. Jenže úplně stejně se chová i pes. A psi zabijí a zmrzačí mnohem víc lidí než žralok.

Ani se svými dětmi se nebojíte?
Letos jsem plul s tříletým synem po Baltu, dcera Doubravka se mnou byla na moři jako pětitýdenní. To ale není nic divného - u mořských národů se děti na lodích rodí. Pořádám i plavby pro dětské domovy. Počasí je na 99 procent předvídatelné, a na uzavřeném moři, jako je Balt, jste schopen vždy utéct do přístavu.

A co je tedy na moři nebezpečné?
Ještě před patnácti lety, když plul někdo kolem světa, používal pro navigaci sextant. A hrozilo, že když jste týden neviděl nebe, neznal jste svoji pozici, což bylo největší riziko mořeplavby. Dnes jste s gépéeskou přesnější než největší admirálové světa z dřívějších dob a máte i v noci dokonalý přehled o počasí. Ano, extrémní tlakové níže, tedy hurikány, jsou skutečně nebezpečné. Ale moderní jachta se jim dokáže vyhnout. Loni se z plavby kolem světa vrátil můj kamarád Jarda Bernt. Je mu 75 let a určitě se necítí jako hrdina.

Vy jste se do hurikánu někdy dostal?
Strávil jsem pětačtyřicet let mořeplavbou na všech oceánech. Víte, kolikrát já se dostal do takové situace? Schválně, odkdy se počítá hurikán?

Sto osmdesát kilometrů za hodinu?
Ne. Když je rychlost větru šedesát dva a půl uzle (115 km/h, pozn. red.). Nedovedl bych spočítat, kolikrát jsem v něčem takovém plul. Průměrný vítr na Crozetových ostrovech v jižním Indickém oceánu je osm beaufortů (kolem 70 km/h, pozn. red.). To je bouře jako blázen. Kdyby tam žili lidé, říkali by třikrát měsíčně, že mají hurikán.

Takže na jihu už jde do tuhého?
Jižní části oceánů jsou jediným místem na zeměkouli, kde tlakovým nížím nepřekáží žádná pevnina, tudíž se tam tvoří největší vlny. Jsou tam pro plachetnici nejnebezpečnější místa na světě. Ale zase to odsýpá - uděláte 240 mil za den bez plachty. Zatímco největší změřená vlna na Baltu nemá ani pět metrů, v jižních šířkách dosahují třiceti metrů. Taková vlna když se zalomí a loď není dobře postavena a řízena, je schopna rozbít na kaši i zaoceánské plavidlo.

Ani takových obrů se neděsíte?
Něco vás převálcovat může. Třeba velká loď, když vás její radar nezachytí. Největší strach na vodě jsem ale měl, když jsem si vzal nafukovací lehátko a sjížděl od pramene Vltavy náhony a betonovými kanály a nevěděl, jestli projedu. Ale nějakým zázrakem to dopadlo dobře. Ale bát se na moři? Ano, uprostřed bouře, která trvá týden, cítíte sílu přírody a máte v sobě nějakou pochybnost, jestli je v pořádku lanoví, jestli jste dobře svářel trup lodě. Ale nenazval bych to strach.

Ani když jste tři a půl roku plul kolem Antarktidy v plachetnici s motorem ze Zetoru?
Ne. Měl jsem s sebou dva traktoristy. Podle sdělovacích prostředků existují šlechetné bílé sporty - tenis, golf a jachting. Je trochu divné, že na jejich vrcholu byl jeden dřevorubec a dva traktoristi.

U Antarktidy přece musí být ukrutná zima.
Na podchlazení můžete zahynout při silném větru a s mokrými šaty i v plus deseti. Tohle riziko je vždycky. Na všech lodích jsem proto měl kamna na uhlí a dřevo. Člověk se navíc dokáže přizpůsobit. Jakmile je dlouhodobě podchlazen, zvykne si a je zdravý jako řepa. A když přijde do místnosti, kde se topí, onemocní.

A co kra? Jedna potopila i Titanic.
Já si lodě stavěl sám a absolutně jsem jim věřil. A protože tady sedím, zdá se, že jsem je nepostavil špatně. Taky jsem nikdy nestavěl klasickou plachetnici, ale buldozer na moře. Nikdy jsem nedbal na to, aby loď měla krásný vzhled, protože krása spočívá v její pevnosti.

Kolik jich máte?
Ty lodě nejsou moje. Stavím je pro moře. Jsou něco jako prostitutky: nikomu nepatří a pluje na nich, kdo chce. Stavby Viktorky se zúčastnily dvě stovky lidí, dokázala obeplout svět a dnes ji mají nějací místní v Karibiku. Všude, kam přijdu, stavím lodě. V Polsku, Austrálii, Jižní Africe. První jsme jako děti vytesali z kmene dubu na břehu Dyje. Byla ale tak těžká, že jsme nikdy nevypluli. Tak jsem v ní alespoň podnikl v mysli fantastické lety do vesmíru. Na děvčata to působilo náramně.

Kde na to berete?
Pracuju. Když udeřila sedmdesátka, dal jsem si ale omezení. Nebudu pracovat víc než šestnáct hodin denně. Všechno, co dělám, mě šíleně baví. Když jsem se připravoval na plavbu kolem Antarktidy, tak jsem v noci pracoval v kravíně při telení krav, v pět ráno jsem jel na kole domů, spal do devíti, pak jel do lesa, do čtyř odpoledne kácel stromy, pak jsem si dvě hodinky zdřímnul a šel do kravína. A to jsem dělal každý den rok a půl, čímž jsem vydělal na to, aby rodina mohla fungovat, když budu pryč. Ale to jsem byl schopen pracovat osmnáct hodin denně, dnes jsem trochu flákač, a tak jsem to snížil na šestnáct.

Jste cestovatelská legenda. Co o něco požádat sponzory?
Vychoval mě dědeček, veterán první světové války. Šíleně mě poškodil svou výchovou, když říkal: "Pracuj, nenaříkej a nikdy nežebrej!" Dodneška posílám všechny sponzory do háje. Zavolá nějakej blb a řekne: "Pane Krautschneider, potřebuju, abyste mi přepravil loď z Asie. Peníze nejsou problém." Ale peníze jsou přece vždycky problém! Dám příklad - maminka má nemocného chlapce, který je po operaci na onkologii, bývalý manžel jí nedává peníze, ona ztratila práci a nemá na vlak, aby za tím osmiletým klukem jela. A pak vám někdo řekne, že peníze nejsou problém! Všechno, co jsem chtěl, se mi podařilo. A není to otázka sponzorů.

Napsal jste patnáct knížek. Tím se živit nechcete?
Snažím se zoufale, aby moje knížky byly levné, a nikde se nevnucuju. Mám asi padesát tisíc fotografií z celého světa, ale v knihách se jim vyhýbám. Tam jde přece o text. Obal mají z balicího papíru a musí stát do dvou stovek. Rok pracuji, abych mohl knížku vydat. Ale je to úžasná doba: zatímco některé knihy dnes stojí tisíc korun, v antikvariátu seženete Dostojevského za pětikorunu.

A co přednášky nebo vlastní cestovka?
Za rok udělám maximálně pět šest besed, jenom proto, že mě lidi pozvou. Nikdy bych nepodnikl cestovatelský krysí běh, kdy jezdí nějaký génius po republice a jeho reklama je na každém sloupu.

Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl mořeplavcem?
Chtěl jsem být učitel. Abych nemusel chodit do pedagogických institutů a podřizovat se státnímu násilí, vymyslel jsem si vlastní námořní školu, přes kterou přešlo přes tisíc lidí. Někteří obepluli svět, jiní kolem něho plují právě teď. Namlouvám si, že tahle moje mořská škola jim změnila život k lepšímu. Proto stavím lodě pro děti z dětských domovů a plavím se s nimi. Ale nechci to dělat pro peníze.

Vy jste asi hodně umanutý.
Můj problém je, že se těžko komukoli a kdykoli podřizuju. V dětství se mi zdálo, že škola zdržuje. Donekonečna se tam opakovalo něco, co jsem si pamatoval. Správně by to mělo být tak, že by učitel řekl: "Ty, ty a ty, vy už to víte, tak běžte domů." Navíc řada učitelů vzděláním nedosahovala úrovně svého oboru. A když do něj není učitel absolutní fanda, je skoro hanba, že učí. Většinou jsem si četl pod lavicí, a když se mě na něco ptali, nepovažoval jsem to za důležité a neodpovídal. Pokud mi tu knížku vzali, tak jsem se sebral a odešel. Tyhle konflikty provázely celé moje dětství.

Vy jste opravdu nevyšel ani základní školu?
V šesté třídě jsem propadl a vyšel jsem pak ze sedmičky. V žádném případě jsem nebyl ty školní pitominy ochoten poslouchat tolik let. V zeměpise se paní učitelka zeptala, kolik kombajnů má Sovětský svaz. Dědeček mi říkal, že nejvíc na světě, protože všechny jsou mizerné, takže jich je potřeba hodně. Tehdy vycházel časopis Čtení o Sovětském svazu, ve kterém bylo napsáno, že když krmili jelena máslem, tak mu slezly rohy, tudíž máslo je nezdravé. Stálo tam také, že zavřeli kulaka, protože spálil kombajn. Učebnici jsme ale měli pět let starou, tak jsem se zeptal učitelky, jestli je to s tím spáleným kombajnem, nebo bez něj. A dostal jsem pětku.

Politická situace vašim dobrodružstvím nevadila?
Za bývalého režimu byli oficiální cestovatelé s červenou knížkou (členská legitimace KSČ, pozn. red.), kteří cestovali bez problémů kamkoli. Námořní jachting byl ale vždy sportovní odvětví, existoval tu Sportturist a další organizace, přes které to šlo. Když jste tady v Praze nalodili na říční člun plachetnici, oni vám ji dovezli za sedm set korun do Hamburku a zpátky. Část hamburského přístavu navíc patřila Československu. Neříkám, že to bylo vždycky snadné, ale nebylo to nemožné. V Čechách bylo za minulého režimu několik tisíc námořních plachetnic. Když všichni tak trpěli, kolik z nich se podle vás v roce 1990 vydalo na plavbu kolem světa?

Asi dost.
Jenom já. Není to divné?

To tedy je.
Ne, není. Je to normální. Většině stačí jet někam na dva týdny, a je o čem vyprávět.

Vy můžete vyprávět hodiny... Byl jste třeba v roce 1982 v ohni války o Falklandy.
Tehdy jsem o tom nic nevěděl a byl jsem blbej jak poleno. Myslel jsem si, že můžu věřit sdělovacím prostředkům, byl jsem na Falklandách a chtěl plout dál na jih. Seděl jsem v přístavu, kde šlo do tuhého: farmáři rozbíjeli alkohol, protože ožralý voják je nebezpečný, a stěhovali se z městečka Port Stanley na farmy. Já poslouchal tranzistorové rádio ruské výroby (díky němuž jsem mohl navigovat podle radiomajáků), britský ministr zahraničí lord Carrington zrovna říkal, že žádná válka nebude, tak jsem sedl do lodičky a vyplul. Za dva dny jsem se dostal do konvoje argentinských válečných lodí. Na palubách měli vojáci načerno pomalované obličeje, jak to commandos dělají, já jsem na ně přátelsky mával, ale nikdo mi neodpověděl. V tu chvíli jsem pochopil, že válka bude. V noci jsem se otočil a plul jsem zpátky. Večer jsem dorazil do přístavu a zanedlouho začal útok.

To asi nezapomenete.
Válka začala ráno v pět hodin dvacet minut druhého dubna 1982. Anglických vojáků nebylo ani sto a přepadlo je dva tisíce argentinských commandos v anglických uniformách, vycvičených přes anglickou armádu. Takže to vypadá jako trochu komická válka. Ale nebyla. Argentinci se snažili nezabíjet, ale Angličani válčili jako o život. Stál jsem v přístavu na kotvě, za mnou kotvil u bóje vojenský člun a střílel na břeh, odkud palbu opětovali. Já byl tím pádem uprostřed, zvedl jsem poklop, abych si to vyfotil. Když jsem ale vylezl, všichni přestali střílet a ukazovali mi, že mám zase zalézt do kajuty. Takže mě nikdo zabít nechtěl. Film mi vzali, internovali mě a později vypověděli, ale to jsem si vykoledoval. Nepověsil jsem na své jachtě argentinskou vlajku, nesundal jsem falklandskou. Vlezli ke mně na palubu a roztrhali mi ji. Prostě jsem se choval nestandardně, ale to dělám celý život. Každopádně tam mám dodnes spoustu dobrých přátel, protože si mě díky tomu pamatují.

Lidi si dovedete získat všude?
Například Brazílie je jednou z nejnebezpečnějších zemí světa. V zátoce Botafogo hodím kotvu, všechny místní pozvu na loď, uvařím jim krupičnou kaši, omluvím se, že musím něco zařídit, a odjedu na břeh, abych demonstroval, že jim věřím. Moje loď nevypadá jako snobárna, můj vzhled, šaty i loď vypadají jako traktor. Nevypadá to, že by tam byly nějaké cennosti. Takového vola prostě neokradou. Důležité je nebýt cizí, nežádoucí element. Kdybych měl krásnou plachetnici, myslím, že bych dnes nebyl živý.

Rudolf Krautschneider (70) Narodil se ve Vídni, od čtyř let ho ve Znojmě vychovával dědeček, který nikdy neviděl moře, ale pořád o něm mluvil. Vyšel v sedmé třídě, živil se hlavně jako dřevorubec, s lodí Vela doplul v roce 1976 na Shetlandy a do Grónského moře, s jachtou Polka na Špicberky a v letech 1981-1983 na Falklandy. Na Polárce obeplul Antarktidu a jeho největší loď, 22metrová replika Magalhaesovy Victorie, obeplula svět. Má čtyři dcery a syna. Nejstarší dvě plují po moři, závodí a překládají námořní knihy. Třetí s ním na lodi trávila tři až čtyři měsíce v roce. Děti pomáhají i se stavbami lodí. Před dvaceti lety začal brát na plavby ty, kteří chtěli odvyknout závislosti na drogách. Zapojil se do budování dětských domovů rodinného typu. Právě mu vyšla 15. kniha Vnučka oceánu s CD pro nevidomé (s Alfredem Strejčkem a Štěpánem Rakem).

Čtěte dále

další zprávy