Mohou za nevěru geny? Nejvíc záletní jsou voliči komunistů

Do její pasti se lidé chytají odpradávna. Nevěra. Člověka oblaží i srazí na psychické dno. Záletnické choutky přiznává více než třetina Čechů. Mohou za to geny, nebo obyčejný chtíč? Jak partnerskou bokovkou poznat a komu hrozí nejvíce?

Francouzský císař Napoleon Bonaparte si s nevěrou hlavu nelámal. "Není to záležitost nijak komplikovaná, naopak zcela jednoduchá. Je to záležitost vhodné postele," prohlásil vojevůdce a sám tuto tezi v praxi uplatňoval. Když mu císařovna Josefína nemohla porodit následníka trůnu, rozjel velkolepé sexuální dobrodružství.

Na oblíbeném residenčním zámečku Saint-Cloud dal ze svých komnat zbudovat tajné chodby končící v místnosti, do níž si zval půvabné společnice. "Nejsem muž jako každý jiný. A mravní zásady, kterými se řídí chování jiných, se na mě nevztahují," prohlašoval. Zdrcená Josefína jeho zálibu brzy prohlédla. Cítila marnost, ponížení i beznaděj. Pocity, které není nutné partnerům nevěrníků popisovat. Po staletí zůstávají stejné.

"Připadala jsem si bezcenná, k ničemu. Naprosto ponížená," vypráví TÝDNU čtyřicetiletá fyzioterapeutka Lenka. Muž ji začal podvádět po čtyřiadvaceti letech manželství. Opakovaně. Prozradil ho až milostný vzkaz, který mu na dovolené vypadl z batohu. Vztah společnými silami zachránili hlavně kvůli dvěma dospívajícím dětem. "Už nikdy mu ale nebudu úplně věřit. I když se snažím, prostě to nejde," přiznává Lenka.

Záletní Češi

Nevěra nám není cizí. Podle posledního průzkumu agentury STEM/MARK podvedlo své partnery či partnerky 37 procent zadaných Čechů. V polovině případů šlo o jednorázový úlet, čtyři procenta nevěrníků ale přiznala, že udržují několik mileneckých vztahů současně. Předpokládá se však, že jsou mimopartnerské zálety ještě častější. Logicky. Málokdo se s nimi chlubí a mnozí raději mlčí i před sociology.

"Podle některých výzkumů jsou největšími nevěrníky Rusové a za nimi následuje skupina zemí, jako jsou Dánsko, Německo, Francie, Itálie, Česká republika a další. V nich se přiznává k nevěře kolem padesáti procent mužů a pětatřiceti procent žen. Nezdá se tedy, že by u nás byla výrazně jiná situace než v blízkých zemích," přibližuje psycholožka Michaela Peterková, která se ve své praxi problematikou nevěry dlouhodobě zabývá.

Obecně platí, že se častěji podvádí ve městech než na vesnici. Podle dat Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze přiznalo bokovku ve městech s 20 až 50 tisíci obyvateli 39 procent mužů a 27 procent žen. Platí přitom, že s velikostí měst čísla rostou. Nejvíce věrní si jsou lidé na jihu Moravy, což podle odborníků do značné míry souvisí s vyšší religiozitou v oblasti.

Zajímavý je také dřívější průzkum agentury Sofres-Factum. Vyplývá z něj, že největšími nevěrníky jsou voliči KSČM. Alespoň jednou prý svůj protějšek podvedl každý druhý příznivec komunistické strany. Mezi nejvěrnější partnery naopak patří voliči lidovců. Opět ovšem nejspíše hraje roli i míra upřímnosti respondentů.

Geny, nebo slabost?

"Dodnes si manželovu nevěru vlastně neumím vysvětlit. Nechápu to. Měli jsme hezký, bezproblémový vztah. Nemyslím si, že bychom se jakkoli nudili," vrací se k nepříjemné životní epizodě fyzioterapeutka Lenka a dotýká se otázky, na kterou se dlouhodobě snaží odpovědět psychologové, lékaři i vědci. Proč jsou lidé nevěrní? Proč vyhledávají dobrodružství v cizí posteli, když jsou ve většině případů ve vlastní ložnici spokojeni?

Čistě z hlediska evoluce není partnerská přelétavost tolik překvapivá. Monogamní styl života je podle vědců vlastní pouze třem procentům savců. V porovnání s ptáky, kteří žijí s jedním partnerem až v 90 procentech případů, poměrně zanedbatelné číslo. Člověku byla věrnost dána do vínku také proto, aby mohl přežít. Hlavně v pradávných dobách, kdy byla dokonalá kooperace partnerů zásadní: muž lovil, sháněl obživu, chránil rodinu. Žena zůstávala s dětmi, pečovala o ně, hlídala oheň. Milenecké avantýry, které by nastavený systém rozvrátily, byly takřka nemyslitelné.

S rostoucí vyspělostí civilizace ale takový pragmatismus slábl. Věrnost se stala spíše záležitostí morálky. Jenže otázky zůstávaly. Jak to, že někdo bez problémů vydrží s jedním partnerem celý život a druhý si musí manželství opakovaně zpestřovat zálety? Proč je pro někoho věrnost zkrátka nepředstavitelná?

Vědci si začali pohrávat s hypotézou, že existují jakési geny zrady. Vrozené předpoklady, pro jejichž majitele je cizí náruč neodolatelná. Zmíněnou teorii v roce 2014 připustili v rozsáhlé studii výzkumníci z australské Queenslandské univerzity. Konkrétní geny ale nenašli.

Štěstí v neštěstí

Jejich teze zato nastartovala řadu podobných výzkumů, jejichž výsledky byly jednoznačnější. "Přistupovat k otázce nevěry čistě psychologicky už nelze. Objevila se totiž nová vědecká data vypovídající o vlivu neurobiologických a genetických faktorů," říká neuropsychiatr Marcel Waldinger z nizozemské Utrechtské univerzity. Naráží na nové studie, podle kterých napomáhají k promiskuitě neurotransmitery dopamin a oxytocin.

První z nich je označován za hormon štěstí a radosti, druhý lásky či důvěry. Jejich hladina v těle kolísá, což do značné míry ovlivňuje lidské emoce i sexuální chování. Výzkumníkům se podařilo prokázat, že geny, jež zmíněné hormony uvolňují, se mohou u různých jedinců lišit. A tím své nositele teoreticky předurčovat ke specifickému jednání. "Stále jde ale o hypotézu, kterou je nutné prověřit. Rozhodně to v tuto chvíli není alibi pro nevěrníky," konstatuje Waldinger.

Opatrný je i respektovaný klinický psychiatr Richard Balon z Waynské státní univerzity. "Nesmíme zapomínat, že fungování genů zásadně ovlivňuje prostředí. A sexuální chování určuje soubor genetických, biologických, kulturních, historických, psychologických a náboženských faktorů." Podobně to vidí také psycholožka Peterková. "Není to tak, že by všichni nositelé těchto genů byli nevěrní a naopak ti, kdo dané dispozice nemají, byli všichni věrní. Je potřeba ještě druhý díl skládanky, a tím jsou vlivy prostředí - v jakém vztahu člověk žije, jak byl vychován nebo jaké má příležitosti k navazování mimomanželských vztahů," vypočítává odbornice.

Muži versus ženy

Milenecké etudy nejsou žádnou novinkou. A podvádělo se už dávno před zmíněným Napoleonem. Zajímavé však je, že zatímco dříve byla tato aktivita spíše dominantou mužů, za poslední čtvrtstoletí se stává výrazně častější mezi ženami. Odborníci to vysvětlují jejich rostoucí finanční nezávislostí i emancipací. V loňském průzkumu britské seznamovací společnosti Coffee & Company uvedlo 25 procent žen, že by klidně měly poměr s cizím mužem, pokud by je zaujal. Naopak nevěru s neznámou kráskou ve stejném průzkumu připustilo pouze devět procent mužů.

Motivace k nevěře se u odlišných pohlaví často různí. Její přesnější popsání je však složité. "Ve výzkumu vám muž například odpoví, že příčinou jeho nevěry bylo to, že mu jeho žena věnuje málo pozornosti. Skutečnost ale mohla být taková, že ten muž měl prostě příležitost, ta druhá žena o něho jevila zájem, což dělalo dobře jeho egu, takže s ní měl poměr - ale v manželství byl do té doby spokojený," vysvětluje Peterková. Poznamenává, že hledat u podobného jednání nějaký konkrétní smysl je často zbytečné. Mnohé zálety jsou totiž i pro jejich samotné aktéry zpětně nevysvětlitelné. "Obecně mezi nejčastější důvody nevěry patří nuda, pocit přehlížení partnerem nebo sexuální touha. U mužů je to častěji sex, u žen nedostatek intimity či lásky v manželství."

Psycholog David Holmes z Manchesterské metropolitní univerzity přesto jednu výraznou odlišnost vidí. Týká se plánování nevěry a jejího následného maskování. V tom jsou podle něho ženy jasně lepší. "Plánují a vymýšlejí různé strategie, aby mimomanželský vztah utajily. Muži jsou naopak spontánnější, řídí se aktuálním vzrušením a často jdou do akce bez plánu. Jejich hřích se tudíž i častěji provalí," tvrdí odborník.

Odlišný je také způsob, kterým obě pohlaví nevěru vnímají. Podle nové studie výzkumníků z britské Cardiffské metropolitní univerzity publikované v časopise Evolutionary Psychological Science je pro ženy daleko složitější vyrovnat se s emocionální stránkou. Jde o případy, kdy jejich partner nezávazně flirtuje s jinou, chová k ní přílišnou důvěru, rozebírá s ní intimní zážitky či osobní problémy. Naopak muži nejhůře skousávají sexuální nevěru. Podle vědců je to dáno evolucí - muž si nikdy, pomineme-li genetické testy - nemůže být stoprocentně jistý tím, že skutečně vychovává vlastní děti. U ženy tato starost odpadá. Od partnera však potřebuje zajistit, a proto ji k němu váže silné emocionální pouto.

Profil nevěrníka

Pro každého, kdo o věrnosti svého protějšku pochybuje, je zásadní jedna věc: jak nevěru poznat. Existuje nějaký univerzální způsob, indicie, které záletníka prozradí? Podle psychologů či partnerských poradců se takové chování může paradoxně projevovat i přesně opačně. Tedy nečekaně nadměrnou pozorností, vstřícností, laskavostí. Nevěrník si své selhání uvědomuje a morálně se snaží sám před sebou alespoň trochu ospravedlnit. Partnera například zahrnuje dárky, čímž si ho zase snaží pojistit pro případ, že bude románek prozrazen.

Mnohé ale také napoví situace, kdy o sebe začne protějšek znenadání pečovat a nepřiměřeně dbá o svůj vzhled. Běžnou praxí je pak podezřelé chování jako náhlé zaheslování mobilního telefonu či profilů na sociálních sítích nebo důsledné mazání historie zpráv v mobilu a na Facebooku.

S podezřívavostí a žárlivostí se to ale podle známého sexuologa Jaroslava Zvěřiny nemá přehánět. Na svém webu zmiňuje příklad, kdy žárlivá pacientka vymyslela hodně svérázný kontrolní mechanismus. Na penis svého partnera pravidelně malovala fixou jakousi značku. "Mám to vyzkoušené, pane doktore. Když se tře ve vlhku, smaže se," vysvětlovala. "Nicméně po čase, při jedné z návštěv v mé ordinaci, uvedla, že systém selhává: ‚Ta děvka si tu fixku pořídila taky,'" líčí Zvěřina.

S nevěrou se ve své praxi setkává běžně, přesto záletnický fenomén nevidí tak černě. "Chronických a přehnaně aktivních záletníků i záletnic je mezi námi jen nepatrné procento. Z dlouholetých zkušeností z manželské poradny mám navíc dojem, že za svou nevěru platí nejvíce lidé nezkušení, kteří se podobného mravního poklesku dopustili třeba jen jednou v životě."

Komplikované to podle vědců z Harvardovy univerzity mají také lidé, kteří jsou vnitřně přesvědčeni o své vnější kráse. Tíhnou totiž k tomu hledat co nejpohlednějšího partnera - zkrátka sobě rovného. Pokud navíc nejsou ve svých současných vztazích úplně spokojeni, románku s krásným protějškem odolají jenom těžko.

Flirt s avatarem

Flirtování, intimní rozhovory, vášnivé polibky, sex... Jedny z možných podob současné nevěry. Ne však jediné. "Mnoho lidí se dnes věnuje ‚sexu na dálku' - přes různé chaty nebo jiné komunikační prostředky," potvrzuje psycholožka Peterková, že také partnerské podvody se díky technologickému pokroku začínají přesouvat do oblasti mobilní komunikace a na sociální sítě.

Ve sci-fi románech se už celkem běžně objevuje motiv sexu s virtuální postavou. Stačí si jen nasadit brýle, vybrat vhodného partnera a zvolit druh erotického zážitku. Rozkoš pak může probíhat až do chvíle, kdy dojdou baterky. Budou jednou psychologové či sexuologové virtuální nevěru řešit také v pozemské realitě? "Technika už postupně začíná umožňovat, aby se i to realizovalo, takže lze s jistotou předpokládat, že k tomu v dohledné době dojde," říká Peterková a zmiňuje scénu ze známého seriálu Teorie velkého třesku, kdy musí jeden z hrdinů vyhledat lékaře, protože mu robotická ruka stiskne při erotickém aktu přirození a následně se zasekne. "Tohle se naprosto reálně může stát už dnes."

Čtěte dále

další zprávy