"Mohli bychom mít pět nových národních parků!"

Zatím poslední novou chráněnou krajinnou oblastí se před dvěma lety staly Brdy. Česko má ale vhodné podmínky pro vyhlášení dalších chráněných území včetně národních parků. Vzniknou? "Nezáleží jen na odborném posouzení, ale také na tom, zda o to má zájem společnost," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN František Pelc, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Jsou v Česku ještě další území, která by si zasloužila péči v podobě chráněných krajinných oblastí, jako tomu bylo v případě Brd?

Z přírodovědného hlediska jsou tu dokonce území, která by se mohla stát i národními parky. Jde především o Křivoklátsko, o němž se ostatně už roky odborně diskutuje. Je to takový nekonečný příběh. Před pár lety už to vypadalo, že se tam národní park vyhlásí. Uvidíme, co bude dál. Osobně doufám, že se v dohledné době k unikátnímu území podél Berounky zase brzy vrátíme a že tam jednou národní park skutečně bude. Jenže taková diskuse může trvat klidně deset patnáct let. Samozřejmě nejen o Křivoklátsku.

Jsou tedy ještě jiná podobně hodnotná místa?

Dále by bylo možné uvažovat o centrální části Jeseníků, části Beskyd a rovněž o části Jizerských hor, tam by ale spíše šlo o rozšíření Krkonošského národního parku. Z nížinných oblastí, kde se takových mimořádně cenných území zachovalo jen málo, lze zmínit ještě Litovelské Pomoraví. Tamní lužní lesy jsou unikátní, ale na národní park mají poměrně malou rozlohu.

A co chráněné krajinné oblasti?

Z CHKO lze uvažovat o území, kterému říkáme Středomoravské Karpaty, tedy především Ždánický les. K vážné diskusi jsou i Krušné hory, to je skutečně úchvatná oblast. Nekončící příběh jsou rovněž Doupovské hory, o nichž se přemýšlelo už v minulosti, když se rozhodovalo, který vojenský prostor armáda opustí - nakonec to byly Brdy. Dalšími tipy na CHKO jsou Rychlebské hory u Jeseníků a rovněž Poorličí podél Tiché a Divoké Orlice. A na závěr jsem si nechal soutok Moravy a Dyje.

O tomto území se vedou diskuse snad už pětadvacet let a zdá se, že konec je stále v nedohlednu.

Jsou tam unikátní plochy různých typů lužních lesů, které ve střední Evropě už skoro nenajdete. Nějaký stupeň ochrany tam najít musíme. Území je pro svou jedinečnost rovněž součástí evropské soustavy chráněných území Natura 2000, proto i z Evropské komise chodí opakované dotazy, kdy s tím už něco uděláme. CHKO tam už jednou po listopadu 1989 málem vyhlášena byla, ale nakonec to nevyšlo. Teď už několik let vedeme diskuse o způsobu ochrany. Zatím jsou tam jen malé rezervace, což není dostatečné. Jednou z variant je stále CHKO, další možností je celá soustava maloplošných chráněných území, což by ve výsledku zahrnovalo také poměrně rozsáhlé území. A třetí variantou je model smluvní ochrany, tedy smlouva mezi státem, respektive krajem a majiteli pozemků.

Proč chráněné krajinné oblasti jednoduše nevyhlásíte, když si to příroda na různých místech zaslouží?

Vyhlášení velkoplošných chráněných území se vždy skládá ze dvou rovin. První je odborná část, tedy jestli má dané území odpovídající přírodovědné a krajinářské hodnoty. Druhý, neméně důležitý faktor je, jestli na vyhlášení takové CHKO nebo národního parku existuje společenská dohoda, zda vůbec existuje společenská objednávka. Vzpomeňme třeba na národní park Šumava. Naštěstí se tam situace už do značné míry uklidnila. Nebo Novohradské hory, které byly hodnoceny jako možná CHKO už od sedmdesátých let. Po listopadu 1989 jsme jejímu vyhlášení byli sice hodně blízko, ale tamní obce s tím nakonec nesouhlasily. Obávám se, že Novohradské hory už nikdy CHKO nebudou.

Čím to je, že se lidé proti novým CHKO či národním parkům někdy bouří a nechtějí je?

V každém regionu to bývá trochu jiné. Nechci tvrdit, že tento odpor není nelegitimní, lidé na něj samozřejmě mají právo. Často to bývá tak, že se v daném regionu postaví proti ochranářským plánům skupina, která má pocit, že je park nebo CHKO nějak omezí. V jednom nejmenovaném regionu třeba místní podnikatel objížděl obce a vykládal, že se kvůli novému chráněnému území zavře fabrika, lidé přijdou o práci a vznikne škoda za několik miliard korun. Jenže po vzniku CHKO by se nic takového nestalo, nic by se nezavřelo. Z různých studií navíc vyplývá, že velkoplošná ochrana nemá negativní vliv na regionální ekonomiku. Spíše se dají doložit pozitivní příklady. Nemohu samozřejmě zcela vyloučit, že nějakému jednotlivci může ochrana přírody zkomplikovat jeho specifický obor podnikání. Někde si zase lidé mylně myslí, že nebudou moci chodit do lesa na houby nebo na borůvky. Takové názory pak musíte zlomit a vysvětlovat veřejnosti, jak to ve skutečnosti bude. Obecně platí, že je to šance pro rozvoj regionu a podnikání.

Přesto si někteří lidé stěžují, že je národní parky nebo CHKO omezují, například když si chtějí zrekonstruovat rodinný dům nebo postavit nový. Říkají, že někde něco ochranáři povolí, jinde jsou striktně proti.

Mohu mluvit jen za CHKO. Právě povolování staveb je jedna z věcí, na kterou jsme se v poslední době zaměřili. Pracujeme na tom, abychom všude stejně rozlišovali věci podstatné a nepodstatné. Vytvořili jsme architektonickou komisi, jež má i externí členy, a ta hodnotí sporné případy. Chceme, aby se všude měřilo stejným metrem a naše rozhodování bylo srozumitelné.

Po listopadu 1989 panovala ekologická euforie, veřejnost podporovala vše, co se týkalo zdravého životního prostředí. Proč to po dvaceti pětadvaceti letech vyprchalo? Třeba i kvůli nepovoleným stavbám v chráněných oblastech?

Češi v té době cítili deficit především ve dvou věcech: v demokracii a v ochraně životního prostředí. Viděli, co například napáchaly kyselé deště v Jizerských horách, Krkonoších nebo v Krušných horách. Společenská objednávka po zlepšování životního prostředí byla opravdu masivní. Od té doby dostala ochrana přírody jasná pravidla, přijaly se zákony, vznikly potřebné instituce a nevládní organizace. Z logiky věci se někdy stalo i to, že ochrana přírody některé projekty neumožnila. Navíc se objevily jiné priority než ochrana přírody: když tady byla hospodářská krize, lidé přišli o práci, neměli peníze. Nabyli třeba také dojmu, že se v ochraně přírody udělalo už dost, že není třeba to přehánět. Když se to všechno namixuje, dostaneme se k výsledku, že se veřejná poptávka po nových chráněných územích hodně oslabila. Bohužel k tomu občas přispěli i sami profesionální ochranáři.

Jakým způsobem?

Trochu jsme podcenili práci s veřejností. Žili jsme z vlny euforie, která tady byla ve vámi zmiňovaných devadesátých letech. Teď se to snažíme napravovat. Musíme být srozumitelnější, aby bylo například jasné, proč v chráněných oblastech platí určitá pravidla, že mají smysl a pomáhají přírodu skutečně chránit.

Ochranáři se při plánování nových chráněných území dostávají poměrně často do konfliktu s lesníky. Typickým příkladem je Křivoklátsko, kde jako protiakce vůči plánovanému národnímu parku vznikl první lesnický park. Je na stejné úrovni ochrany přírody jako CHKO, nebo dokonce jako národní park?

Už jsem to kdysi říkal: je to totéž jako srovnávání lunaparku a národní parku. Vzniklo to samozřejmě účelově proti snahám vyhlásit na Křivoklátsku národní park. Lesnický park měl vyvolávat dojem, že právě on tamní unikátní přírodu chrání. Jenže on vznikl na území chráněné krajinné oblasti - příroda je tam zachována právě díky CHKO, kde se musejí dodržovat zákonem stanovená pravidla. Lesnický park v CHKO je nesmysl.

Odpor proti ochraně přírody se vede i ohledně vlků. Někteří farmáři požadují, aby se tato šelma, která se do české krajiny vrací po sto letech, střílela. Mají se zemědělci vlkům přizpůsobit?

Předně musím říct, že máme z návratu vlků radost. Do naší přírody patří a mají v ní svou důležitou funkci. Na mnoha místech totiž regulují přemnožené jeleny, daňky, srnce, muflony a divoká prasata. Kdyby se sečetly všechny škody, které tato přemnožená zvěř způsobila v lesích a na polích, dostaneme se k miliardám korun. Naproti tomu vlci mají z loňského roku na svědomí škody na stádech hospodářských zvířat zhruba za sedm set tisíc korun. Pro mnohé je stále překvapení, že se tyto šelmy do české krajiny vracejí. Farmáři byli zvyklí na určitý způsob hospodaření, ale toto zvíře jim to teď narušuje. A někteří jsou hodně naštvaní. Není se čemu divit - když vidíte roztrhané jehně, není to nic pěkného. Vlk je ovšem evropsky chráněné zvíře, nemůžeme jeho ochranu začít tím, že po něm budeme střílet. Pro naši krajinu jsou potřeba jak hospodářská zvířata, která ji pomáhají udržovat, tak vlci. Obojí je veřejný zájem, proto chce stát chovatelům pomoci.

Tím, že platí škody, které vlci ve stádech způsobí?

Poskytuje dotace na údržbu krajiny a rovněž hradí škody, které vlk způsobí na hospodářských zvířatech. To ale není všechno. Do evropského Operačního programu Životní prostředí jsme po poměrně složitých anabázích dostali, že farmář může získat až osmdesát procent z nákladů na vybudování speciálního oplocení, které s vysokou pravděpodobností zabrání, aby se vlk dostal ke stádu. Taková bariéra je docela drahá, proto je i dotace vysoká. Součástí ochrany stáda je také kvalitní pastevecký pes, speciálně vyšlechtěná plemena. Než se ale najde vhodná koexistence pastevců a jejich stád s vlky, může to trvat ještě roky. Zkušenosti z německé Lužice, kde žije mnohonásobně více vlků než u nás, ukazují, že to jde.

Vedle vlka je ovšem v lesích další predátor, i když nežere stáda, ale stromy - kůrovec. Kvůli suchu se rozšířil na ohromných plochách. Nemůže ohrozit i chráněné oblasti?

V hospodářských lesích je kůrovec velký ekonomický průšvih a samozřejmě že také může ohrozit některá chráněná území. Lýkožrout smrkový ukázal na neudržitelnost zavedených lesnických postupů, jež jsou v české krajině založeny na praxi z doby přibližně před dvěma sty padesáti lety. Když se tehdy plundrovaly lesy a bylo potřeba nové dřevo, Marie Terezie nařídila, že se po vykácení musejí vysadit nové stromy. Byl to začátek průmyslové produkce dřeva, který přetrval dodnes. Samozřejmě se trochu obměnil na základě nových poznatků, ale princip je stále stejný: dominantní je smrk, ostatní dřeviny se přidávají spíše jako nějaké hnojivo. Tento koncept se musí radikálně změnit. Lesy nemohou plnit jen hospodářskou funkci, mají i funkce ekologické včetně zadržování vody v krajině. Teď kůrovec napadl smrky na stovkách kilometrů čtverečních, ale tím to nekončí, bude toho více.

Na to ovšem osvícení lesníci upozorňují už dlouhé roky. Varovali, že kvůli klimatickým změnám bude smrk v nižších polohách neudržitelný.

Zažil jsem podobnou emisně-ekologickou kalamitu už na konci osmdesátých let. Postihla Krušné hory, Jizerské hory, zčásti Krkonoše. Také tehdy osvícení experti dlouhé roky předem varovali, že emise oslabují porosty, což vyhovuje právě kůrovci. Ale nikdo to nechtěl slyšet a dál se vysazovaly smrky. Teď se situace kvůli dlouhému suchu do značné míry opakuje. A jak dlouho se mluví o tom, že se musí vysazovat víc listnáčů a třeba jedlí, které lépe odolají klimatickým změnám včetně sucha? Ve Švýcarsku, Bavorsku, Slovinsku už se to dávno uplatňuje, u nás to je spíše výjimka. Potřebujeme stabilnější porosty. Potenciál je až sedmdesát pět procent listnatých stromů, přičemž smrk by mohl být dominantní od výšky asi devíti set, tisíc metrů nad mořem. I tak by ho bylo asi jen jedenáct procent. Realita? Máme ho asi na šedesáti procentech rozlohy lesů.

Vraťme se k původní otázce, jestli kůrovec nemůže ohrozit porosty v chráněných oblastech, mám na mysli především Jeseníky.

Může, i když to zatím není tak dramatické. Zejména na úpatí Jeseníků jsou lesy ohroženy. Ve vyšších polohách by to snad nemuselo být tak vážné, i když při masivním rojení kůrovce nelze vyloučit skoro nic. Nejcennější části CHKO samozřejmě hlídáme, a kde to jde, děláme různé sanace napadených smrků - dřevo neodvážíme z lesa, ale necháváme ho na místě. Může se ovšem stát, že sucho potrvá další dva tři roky a najednou se objeví problém s lýkožroutem i tam, kde jsme to nečekali. Může to nastat v Beskydech, Žďárských vrších, ale nejohroženější jsou momentálně opravdu Jeseníky.

RNDr. František Pelc (55) Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. V devadesátých letech byl ředitelem CHKO Jizerské hory a na přelomu století ředitelem Správy chráněných krajinných oblastí ČR. V letech 2002 až 2006 byl poslancem a v letech 2007 až 2010 náměstkem ministra životního prostředí. V současnosti je ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, která zajišťuje odbornou i praktickou péči o přírodu, zejména o chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace a památky. Je ženatý a má dvě dospělé děti.

Čtěte dále

další zprávy