Místo Obamy čínští generálové, Castro a Arafat

28.03. 10:00 | Autor: Ivan Motýl

Květen 1989, Jakeš a rumunský diktátor Ceaušescu.

S kým se stýkala československá politická elita před dvaceti lety? Například ještě 3. listopadu 1989, tedy čtrnáct dnů před sametovou revolucí, přivítal Husák s Jakešem delegaci čínských generálů. Ti přitom přijeli do Prahy s čerstvou zkušeností, jak zatočit s opozicí, když čínská armáda na počátku června 1989 zmasakrovala tisíce studentů při demonstracích v Pekingu.

Praha v roce 1989 přivítala i rumunského diktátora Ceaušesca, německého komunistického vůdce Honeckera, severokorejské, angolské a zimbabwské revolucionáře a hned dvakrát i palestinského vůdce Jásira Arafata. Z Prahy zase vyjela delegace za Fidelem Castrem na Kubu, do Nikaraguy za revolucionářem Danielem Ortegou či za levicovými vůdci do Jemenu a Vietnamu. Na oficiální návštěvu vyrazili českoslovenští komunisté i do Sýrie, Íránu, Iráku či Kampučie.

Ceaušescu na Pražském hradě

Představitele demokratických zemí Praha neviděla ráda, a už vůbec ne Američany, které tehdy reprezentoval prezident George Bush starší. Zato 17. května 1989 přijel na Pražský hrad rumunský vůdce Nicolae Ceaušescu, který svůj národ držel v šachu nesnesitelným špiclováním tajnou policií - Securitae. Ceaušescu nepřijel do Prahy s prázdnou a prezidentu Husákovi předal Řád vítězství socialismu, aniž mohl tušit, že za několik měsíců oba komunističtí vůdci svůj boj za "věčně vítězící socialismus" neslavně prohrají. Trojice Gustáv Husák, Milouš Jakeš a Nicolae Ceaušescu počítala, že socialismus přetrvá do jednadvacátého století a slavnostně podepsala Program dalšího prohlubování výrobní kooperace a specializace. Dohoda měla platit právě do roku 2000.

Rumunský diktátor pak v Praze povyprávěl o svém údajně šťastném lidu. "Odstraňujíc navždy vykořisťovatelské třídy, uplatňujíc neustále zásady vědeckého socialismu, náš národ pracuje v plné jednotě a tvoří si svobodně a vědomě, bez utlačovatelů, svou prospěšnou a šťastnou budoucnost," prohlásil. Jeho lid ale smýšlel jinak a 25. prosince 1989 Ceaušesca a jeho ženu popravil. Rudé právo, které ještě v květnu vítalo Ceaušesca z titulní strany, jen suše oznámilo: "Diktátorská dvojice byla popravena. Situace v Rumunsku se normalizuje, i když přestřelky pokračují."

Za Castrem s Řádem K. Gottwalda

První velkou zahraniční cestou československých politiků v roce 1989 byla mise Milouše Jakeše do Havany. S kubánským vůdcem Fidelem Castrem se poprvé setkal v pondělí 2. ledna 1989. Jakeš Castra dekoroval Řádem Klementa Gottwalda, který představil jako výraz úcty a vážnosti československého lidu. "Českoslovenští občané dobře znají vaši neutuchající práci, váš život, který jste zasvětil boji za národní svobodu," prohlásil Jakeš.

Leden 1989, Jakeš u Castra a Ortegy. Při exkurzi po "ostrově svobody" ocenil i vědecký a technický pokrok kubánského socialismu a v továrně na elektroniku Copextol dokonce objednal pro Československo údajně vynikající kubánské počítače, které však do Prahy zřejmě nikdy nedorazily.

Z Kuby se generální tajemník KSČ Milouš Jakeš vrátil do Prahy oklikou přes spřátelenou Nikaraguu, v níž ho přivítal tehdejší revoluční vůdce a šéf Sandinovské fronty národního osvobození Daniel Ortega.

"Daniel Ortega ocenil solidaritu, kterou Československo vyjadřuje hrdinnému zápasu nikaragujského lidu," uvedlo dobové Rudé právo. Ortega takto děkoval za československé zbraně, neboť zemi ovládala občanská válka mezi prosovětskými a prokubánskými "sandinovci" a jednotkami "contras", které měly podporu USA. Dnes je Ortega opět v čele země na šíji spojující severní a jižní Ameriku.

Nesmrtelná RVHP

Také doma v Praze uvítali Jakeš s Husákem celou plejádu revolucionářů a diktátorů. V úterý 17. ledna 1989 to byl například generální tajemník ÚV Jemenské socialistické strany Alí Sálim Bajda. Komunistický Jižní Jemen byl v té době v občanské válce s proislámským Severním Jemenem a předseda Bajda si přijel do Prahy především pro příslib dalších samopalů z brněnské Zbrojovky, i když oficiálně si odvezl jen kytici rudých květů od pražských pionýrů.

Jen o den později uvítal Milouš Jakeš sovětského armádního generála Alexeje Lizičova, zatímco předseda vlády Ladislav Adamec zamířil do íránského Teheránu. První únorový den roku 1989 přijal Gustáv Husák šéfa polských komunistů Wojciecha Jaruzelského a už 15. února jednal v Praze Milouš Jakeš s vůdcem maďarských komunistů Károly Grószem.

17. února 1989 přijal premiéra Ladislava Adamce otec sovětské perestrojky Michail Gorbačov a společně v Moskvě podepsali takzvané Směry čs. - sovětské spolupráce na 15 až 20 let a jednali o rozvoji Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) až do roku 2000. Ekonomický blok východoevropských zemí RVHP se však rozpadl už dávno před tímto datem - v červnu 1991.

Vítáme severské komunisty

Západoevropští politikové měli do Prahy přístup, jen když ve svých zemích zastupovali komunistickou stranu. Takto byl například 16. března 1989 přivítán v Praze šéf dánských komunistů Ole Sohn, který Jakešovi pochleboval, že společně "upevňují součinnost komunistických a dělnických stran celého světa". Podobně byl v květnu uvítán šéf norských komunistů Kaare Nilsen.

Smlouva s NDR na 20 let

Květen 1989, Jakeš vítá Honeckera. K pádu komunismu ve východní Evropě zbývalo jen několik měsíců, na Pražském hradě se však vůdcové z východní Evropy nadále dekorovali obskurními řády. 3. května 1989 dostal takové vyznamenání Gustáv Husák od východoněmeckého vůdce Ericha Honeckera - Řád Karla Marxe. Honecker v Praze zdůraznil, že jeho země se vyznačuje "stabilitou, dynamikou a revoluční obnovou".

Na dobu deseti let byla podepsána Smlouva mezi ČSSR a NDR o spolupráci mládeže a slavnostnímu podpisu přihlíželo v Černínském paláci dvě stě vybraných svazáků z obou zemí (z organizací SSM a FDJ), ačkoliv se smlouva už na podzim 1989 změnila v cár papíru a v říjnu 1990 zanikla i celá NDR.

Pražští zbrojíři Afriky

V červenci 1989 přijel do Prahy i angolský revoluční vůdce José Eduard dos Santos. Komunistické Československo bylo v té době proslulým zbrojířem Angoly, například v červnu 1982 dodalo bezplatně šest tisíc samopalů, sto pušek, dvě stě těžkých kulometů a tisíc granátometů spolu s nejrůznějším ženijním, spojovacím a zdravotnickým materiálem.

Říjen 1989, Arafat u Husáka v Praze. V roce 1989 studovalo v Československu asi dvě stě občanů Angoly. 11. srpna 1989 se v Praze ukázal Castrův ministr zahraničí Isidor Malmierka a tlumočil "upřímné pozdravy Fidela Castra prezidentovi ČSSR a československému lidu, které soudruh Husák opětoval". Levicovou diktaturou byly v roce 1989 i Seychely, takže na počátku září 1989 přijal Husák na Pražském hradě předsedu Seychelské lidové pokrokové fronty France Reného a jen několik dnů poté severokorejskou delegaci.

V říjnu 1989 si premiér Ladislav Adamec odskočil do Egypta a Iráku, zatímco Gustáv Husák ve stejný čas přivítal v Praze (už podruhé v roce 1989) palestinského vůdce Jásira Arafata a podepsal s ním Dohodu o spolupráci ÚV Národní fronty ČSSR a výkonným výborem Organizace pro osvobození Palestiny.

Arafat se v Praze minul s delegací ze Zimbabwe. I tuto africkou zemi podporovala Praha zbraněmi, například v roce 1986 získal zimbabwský vůdce Robert Mugabe bezplatně výzbroj v ceně tří milionů korun. Zemi, kterou zruinoval, šéfuje Mugabe dodnes.

Listopad a rady čínských generálů

Do sametové revoluce zbývalo pouhých čtrnáct dnů, ale na Pražském hradě tomu nic nenasvědčovalo. Ve čtvrtek 2. listopadu 1989 tady Husák s Jakešem srdečně uvítali náčelníka generálního štábu Čínské lidové osvobozenecké armády generálplukovníka Sü Sina. Oba českoslovenští vůdci tak dostali z první ruky návod, jak se zbavit opozičních demonstrantů. Na počátku června 1989 totiž tanky čínské armády zlikvidovaly studentské bouře v Pekingu a Čína dodnes nepřiznala, kolik studentů tehdy skončilo pod pásy bojových vozidel (odhaduje se, že až několik tisíc).

Řečeno s nadhledem dvaceti uběhlých let, Husák s Jakešem při rozhovorech s nejvyšším mužem čínské armády ale nejspíše poklimbávali. Jak jinak si vysvětlit, že při následné listopadové revoluci neposlali proti demonstrantům v pražských ulicích ani jediný tank.

Foto: archiv