Mise v Afghánistánu ho změnila, rodina se začala bát o život

20.11. 06:21 | Autor: Marek Přibil

Bojoval ve válečných misích v Afghánistánu, před očima se mu rozprskly na kaši malé děti, byl raněn. "Po návratu se stal z mého muže úplně jiný člověk, málem mě zabil," říká dnes Ema V. Utekla do azylového domu, bojí se o zdraví dcer. Armádu viní, že její rodinu nechala na holičkách.

S manželem, profesionálním vojákem, žila Ema V. poblíž Prahy a jejich čtrnáctiletý svazek, z něhož vzešly tři děti, byl idylický. Pak ale muž absolvoval tři vojenské mise a rodinné štěstí se zbortilo jako domeček z karet.

Například v letech 2008 až 2009 začaly přípravy na manželovu třetí misi - opět v Afghánistánu, ovšem tentokrát v první linii. Pokud jí manžel volal, v telefonu prý slyšela střelbu a hovor byl přerušen i kvůli bombovému útoku. "Muž si stěžoval na krvácení z nosu a uší, které nešlo týden zastavit. Víc mi neřekl. Vycítila jsem, že je ve velikém stresu a má strach," zdůrazňuje žena. "Dodnes má fobii z výšek a trpí závratěmi. Při jednom z bombových útoků se běžel schovat na strážní věž. Viděl tam děti stejně staré jako naše, které se mu rozprskly před očima jako živé bomby. Jaké další šílené věci zažil, to už nevím."

Po návratu si prý manžel přestal vážit běžného života, jeho morální hodnoty se posunuly kamsi za hranici normálnosti. Bál se usnout. V noci ho budily děsivé sny, křičel ze spaní, házel sebou. Nejhorší však bylo, že začal být agresivní vůči dětem.

Ema V. v zoufalství volala na Linku bezpečí, kde jí zprostředkovali kontakt na intervenční centrum. Sociální pracovnice jí zajistila pobyt v azylovém domě. Skutečná tragédie ji však teprve čekala - a nešlo o pobyt v provizorním prostředí (více se o jejím příběhu dočtete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN).

Posttraumatický syndrom

Problém je ale hlubší. O posttraumatickém syndromu vojáků, kteří se vrátili z válečných misí, se na rozdíl od Spojených států či Velké Británie hovoří v Česku sporadicky. To ale neznamená, že by Češi netrpěli následky traumat, jimž čelili ve službě v zahraničí.

Syndrom je přitom nejrozšířenější zdravotní újmou, s níž se dnes vojáci vracejí z Afghánistánu či jiných vojenských misí. Jde o nemoc, při níž se zdánlivě nic neděje - ti, kteří jí trpí, ale znovu a znovu prožívají otřesné události, jichž byli svědky. Nemohou spát, rozpadají se jim partnerství, propadají alkoholu, drogám a vysoké procento z nich zvažuje jako jediné východisko sebevraždu.

Například podle studie programu BBC Panorama ji spáchá více britských vojáků, než jich zemře přímo v boji. Rodiny těch, kteří sloužili vlasti a pak si vzali život, si stěžují na nezájem ze strany státu. Jen za rok 2012 spáchalo sebevraždu 21 britských vojáků v aktivní službě. Dalších 29 válečných veteránů z Afghánistánu, kteří už opustili aktivní službu, se k této smutné statistice přidalo. Pro srovnání uveďme, že přímo na bojištích zemřelo za stejné časové období 44 vojáků.

V USA končí život sebevraždou více vojenských veteránů, než se dosud předpokládalo. Zatím nejrozsáhlejší studie podle agentury Reuters zjistila, že ji denně spáchá 22 bývalých příslušníků armády, tedy průměrně jeden za 65 minut.

Vyhodil se do vzduchu

Klinická psycholožka Claudia Herbertová vysvětluje, že syndrom posttraumatického stresu je "přirozenou reakcí těla na stresující situace a vzpomínky". Projevuje se dlouhodobě a v několika případech se rozvinul v patologické chování rovněž v Česku. "V Havlíčkově Brodě si jeden veterán vzal růžové rukavice, jaké nosí uklízečky, a šel s granátem vyloupit banku. Když si na něho policie počkala, po honičce v parku granát odpálil a zemřel," popsal jeden případ místopředseda Sdružení válečných veteránů Ladislav Sornas.

"Každý z nás je jinak odolný," uvedl pro TÝDEN Milan Bachan z odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany ČR. "Z válečných misí se ale v každém případě vracejí jiní lidé. Změní se jim životní hodnoty, pohled na svět." Svědčí o tom i případ vojenského lékaře, který dnes přespává pod mostem. Takových pohnutých osudů je přitom mezi českými veterány několik.

Foto: Profimedia

Autor: Marek Přibil