Kriminál nás spojil, říká partnerka Lukáše Nečesaného

Krajský soud v Hradci Králové pro nedostatek důkazů zprostil Lukáše Nečesaného obžaloby z pokusu o vraždu kadeřnice v Hořicích na Jičínsku. Podle soudu se nepodařilo prokázat, že to byl Nečesaný, kdo v únoru 2013 kadeřnici napadl. Přinášíme rozhovor, který Nečesaný a jeho žena Veronika poskytli v září 2016 časopisu TÝDEN.

Kdybych mohla, šla bych do kriminálu za manžela, líčila Veronika Nečesaná, partnerka Lukáše Nečesaného, kterého soud v roce 2016 opětovně odsoudil na třináct let za pokus o vraždu. Roční intermezzo na svobodě tehdy v září končilo. Po roce a dvou měsících však nastal další zlom - soud Nečesaného zprostil obžaloby.

Ještě je to čerstvé a úplně se mi to nezahojilo, podívejte, vyhrnul si v září 2016 Lukáš Nečesaný rukáv a ukazoval rameno s modravým portrétem, který si před týdnem odnesl z tetovacího salonu. Na rozloučenou. A na připomenutí manželky Veroniky, s níž se před rokem oženil a má s ní dceru Natálii. "Takhle bude pořád se mnou," zadíval se zálibně na její rozesmátou inkoustovou tvář. 

Jaké to bylo, když jste poslouchala rozsudek, který posílal vašeho manžela na třináct let do vězení?

Veronika Nečesaná: Na jednání soudu jsme vždy jezdili se sbalenou taškou. Nápor na nervy byl značný. Když jsme slyšeli verdikt, byli jsme na něj připraveni. Zbývají nám teď ještě tři možnosti - Nejvyšší soud, Ústavní soud a Štrasburk. Dávám tomu naději a nevěřím, že je rozsudek definitivní.

Dá se vůbec udržet vztah s mužem, který půjde na tak dlouhou dobu do vězení?

V. N.: Karty byly rozdány od začátku. Když jsme se brali, věděli jsme, že ještě není konec a že proces bude dál pokračovat. Čekali jsme ovšem, že se případ otočí v náš prospěch, například pro nedostatek důkazů. Bohužel se tak nestalo. Nemám tedy jinou možnost než to už dotáhnout do konce.

S manželem jste se dala dohromady, když byl ve vazbě. Nezkomplikovala jste si tím život?

V. N.: Člověk si někdy tak úplně nevybírá, do koho se zamiluje. Prostě se tak stalo a s tím jsem do toho šla. Věřím, že jednou spravedlnost vyjde najevo a manžel tam nebude nakonec ani těch sedm let, kdy by ho mohli po polovině trestu propustit.

Vy vůbec nekalkulujete s třinácti lety, na něž byl odsouzen, ale "pouze" se sedmi lety?

V. N.: Ještě nás čekají tři instance, nevím. Vůbec si takovou dobu nepřipouštím...

Lukáš Nečesaný: Věznice poskytuje různé úlevy. Člověk se může postupně dostat do méně přísného režimu. Dokonce mohu mít i intimní návštěvy, pokud člověk dostane po roce pochvaly a zařadí se do první diferenční skupiny.

Zaznívá názor, že váš vztah je marketingový tah na vylepšení image Lukáše Nečesaného. Jde o kalkul?

V. N.: Nestojí mi za to podobné názory komentovat a lidem je vyvracet. Jsou podobně absurdní jako tvrzení, jež se objevila v médiích, že Natálka ani není moje dítě, protože mne nikdo nevyfotografoval s těhotenským břichem. Zpochybňovalo se dokonce, že jsem byla těhotná. Kdyby mi dcerka bývala spadla z nebe, byla bych šťastná, protože bych si nezničila postavu a neměla jizvy. Opravdu jsem nevěděla, že Lukáše z vězení pustí. Takové nervy ostatně za žádné peníze nestojí. Mohla jsem si najít úplně jiného manžela a mít naprosto běžné starosti.

L. N.: Prošli jsme si cennou zkušeností, byť s sebou přinesla spoustu negativ. Sám jsem se změnil, dozrál jsem a založil jsem rodinu. Ve vězení má člověk čas přemýšlet, jak si naplánuje život. Musím říct, že co jsem si tam předsevzal, to jsem opravdu splnil, včetně maturity.

Vaše rodiny se již delší dobu znaly. Jak jste se ale vy dva vlastně sblížili?

V. N.: Znali jsme se z dětství a trávili jsme spolu mnoho dovolených, vždy jsme se považovali za kamarády. Když ale Lukáše zavřeli, nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to pro mě úplný šok. Začala jsem ho navštěvovat a postupně jsme se sblížili. Určitě jsem ale za Lukášem nezačala chodit z nějaké lítosti.

L. N.: Já na oplátku Veronice psal dopisy, vymýšlel básničky. A ty udělaly svoje. Posílali jsme si nakonec všechno možné - i samolepky. Jednou za měsíc jsem měl navíc povolené návštěvy, čehož jsme začali využívat. Byla to veškerá doba, kterou jsme spolu v tomto období trávili.

Měl jste vůbec o čem psát, když jste byl ve vězení?

L. N.: Fantazie ve vězení pracuje na plné obrátky. Psal jsem o tom, co bych s Verčou nejraději dělal nebo jaké by do budoucna byly plány. V kriminálu se dějí i vtipné situace, nezažíváme jen strádání a bídu. Někteří lidé se i tam umějí bavit. Tancuje se, lidé se snaží zabavit. Taková byla moje zkušenost.

V. N.: Já jsem psala úplně o všem. V době, kdy byl Lukáš odsouzen, jsem studovala zdravotnickou školu a psala jsem mu ze své stáže třeba o tom, jaké jsem potkala lidi, o koho jsem se musela starat. V dopisech jsem ale popisovala i jinak nedůležité detaily, třeba jakou mám zrovna barvu nehtů, aby dopisy byly dlouhé a Lukáš měl co číst. Chtěla jsem, abychom si říkali úplně všechno a byli si blíž.

Nemohla jste ale s jistotou vědět, že Lukáše pustí. Přesto jste si ho chtěla vzít?

V. N.: Plánovali jsme ve vězení dokonce i svatbu.

L. N.: Ano, ve vězení jsem Veroniku požádal o ruku. Přímo při jedné její návštěvě. Proto si jí tolik vážím. Vůbec nemohla vědět, zda se něco povede.

Je skutečně možné uspořádat ve vězení svatbu?

L. N.: Je. Ředitel věznice na Mírově mi řekl, že se to ale děje zcela výjimečně, zhruba jednou za deset let.

Jak se dívalo vaše okolí na to, že chodíte s člověkem, který byl odsouzen za pokus o vraždu?

V. N.: Moje rodina to brala dobře, protože Lukáše znala. Ostatní kamarádi se rozdělili na dva tábory. Polovina z nich mi fandila a měla jsem jejich podporu a polovina mě naprosto zavrhla. Smazala si mne z Facebooku a ukončila se mnou veškerou komunikaci. Což pro mě byl signál, jací jsou to ve skutečnosti "kamarádi". Nevěřili Lukášovi, protože ho neznali. Spoléhali se například na zprávy z televize, kde jsou mnohé informace o případu naprosto překroucené.

I vy jste přece musela mít pochybnosti. Nebála jste se, že je Lukáš násilník? Že by vás mohl třeba i bít?

V. N.: Všechny negativní informace mám jen z médií. Za celý rok na svobodě nás nikdo nekonfrontoval. Většina lidí nám naopak říká, že nám přeje, ať vše zvládneme.

L. N.: Když mě propustili, měl jsem obavu, že na mne někdo bude pokřikovat a nebudou mi lidé věřit. Byl jsem ale mile překvapen. Stačí, když jdu do krámu pro rohlíky, a lidé mne zastavují a říkají, jak mi drží palce. Je to opravu příjemné a člověka to nakopne.

Neodpověděla jste mi na otázku. Ptal jsem se, zda jste o Lukášovi neměla pochybnosti, psalo se o něm přece, že měl problémy s drogami. Brala jste to v potaz, když jste s ním zakládala rodinu?

V. N.: Kdyby se psalo o tom, co jsem v patnácti vyváděla já, asi by to také vypadalo strašidelně. Ani já jsem nebyla svatá. Každý má právo na to, zažít si i temné stránky života. Buď ho to posune dál, nebo se na tom zasekne. Lukáš se naštěstí skutečně dál posunul.

L. N.: Měl jsem poněkud divoké období okolo devatenácti let. Trochu jsem řádil a pořádal doma večírky. Vše je ve spise. Kouřit jsem přestal na vazbě, marihuanu jsem měl naposledy před čtyřmi lety. Dnes jsem nekuřák, táta od rodiny, sportuju, cvičím a občas si jdu zaběhat. Rozhodně nevedu život feťáka. Ani jsem nikdy závislý nebyl.

Jak svatbu brali vaši rodiče?

V. N.: Vybavuju si, že byli překvapení. Věděli ale, že nemá cenu mi do mého rozhodnutí mluvit. Nakonec mi dokonce pomohli svatbu zorganizovat.

Jste mediálně sledovaný pár. Jaké to je, vidět se tak často na titulních stranách novin a časopisů?

V. N.: Když Lukáše propouštěli z vazby, byla jsem úplně v šoku. Nemohla jsem uvěřit, kolik tam bylo lidí a novinářů a kolik z nich potom chtělo rozhovor a fotky. Lukášovo propuštění byl ostatně můj nejemotivnější zážitek. Zažila jsem svatbu, zažila jsem porod, ale nic ve mně nevyvolalo takovou emoci jako zpráva, že Lukáš jde domů.

Jenže teď musí do vězení znovu, pravděpodobně na mnohem delší dobu. Jak se připravujete na odloučení?

L. N.: Žijeme normálně, ale do našeho života přibyla myšlenka, že budu muset nastoupit k výkonu trestu. Už mám sbalenou tašku. Připravit se na vězení ale ani nejde.

Co jste si zabalil?

L. N.: Pár tílek, pár kraťasů na sport a na vycházky. Balím si samozřejmě také hygienu. Do budoucna řešíme i pětikilový balík, na který budu mít nárok.

Na Facebook ve vězení nemůžete, mobil také mít nesmíte. Jak spolu budete komunikovat?

L. N.: Můžeme si posílat jenom dopisy. Jednou týdně může vychovatel nechat vězně, aby si zatelefonoval z budky, a to přes staré stoosmdesátikorunové karty.

Myslíte si, Veroniko, že máte ještě naději, že vašeho manžela pustí z vězení předčasně?

V. N.: Lidem, kteří se mne na případ ptají, nedokážu pořádně vysvětlit, jak je možné, že dva podřízené soudy nerespektují rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tom případě by Nejvyšší soud ani nemusel existovat.

Nejvyšší soud přece vrátil případ k došetření, což se stalo...

V. N.: Problém ale je, že se případ vrací stejným soudcům. Kdo by přece přiznal, že poslal nevinného člověka na dva roky do kriminálu? Musel by to být skutečně velký charakter, aby přiznal, že se spletl.

Zeptám se nakonec ještě jednou: Veroniko, dokážete si představit, že byste udržela vztah s mužem, který bude dlouhá léta ve vězení?

V. N.: Nevím. Kdybych mohla, šla bych do vězení za manžela. Vyjde nastejno, jestli půjde za mříže on, nebo já, protože manžel je nevinný. Není to ale tragédie. Máme to vepsané v osudu a věřím, že nám to nakonec k něčemu je. Možná, že i proto jsme si tak blízcí.

Čtěte dále

další zprávy