Přítelkyně ubodaného muslima: Rasismus se přesunul na web

Před šestnácti lety dva skinheadi na ulici ubodali súdánského studenta Hassana Elamina Abdelradiho. "V Praze nemohla jít běloška s černochem po ulici a jezdit MHD, aniž by slyšela minimálně jednu urážku za den," vzpomíná v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ na život s předsudky i na okolnosti celého případu jeho tehdejší partnerka.

Jak vaše okolí tehdy reagovalo, že máte přítele ze Súdánu? Setkala jste se s diskriminací?

Mluvíme tu o začátku a polovině devadesátých let. Postoj společnosti k cizincům byl tehdy mnohem vyhraněnější než dneska, negativní postoje se projevovaly bez ostychu. V Praze, přinejmenším mimo centrum, nemohla jít běloška s černochem po ulici a jezdit MHD, aniž by slyšela minimálně jednu urážku nebo alespoň poznámku za den. Výhrůžky ze strany skinheadů, pokud jsme je potkali v metru nebo na ulici, byly také běžné. Stejné potíže měly ženy, které se rozhodly mít vztah s Asiatem. V přímé interakci (ve škole, v nemocnici, na úřadech, v různých organizacích a tak dále) nám ale lidé jako dvojici spíš projevovali sympatie, s diskriminací jsme se nesetkali nikdy.

Podle informací serveru Romea byl váš snoubenec napaden už čtyři měsíce před svou smrtí, rovněž skiny. Jaké to pro vás bylo? Proč mu policie nedala větší ochranu, případně nezasáhla už v té době?

Jak jsem už řekla dříve, v té době nebylo to, čemu se dá dneska říct "napadení skiny", nic neobvyklého. Většinou takové konflikty vedly jen ke rvačce, i když zrovna devadesátá léta byla relativně bohatá i na incidenty končící smrtí napadených. Kdo by si po "napadení" šel stěžovat, když ví, že agresory stejně potká na ulici zítra zase? Možná, že kdyby nám bylo čtyřicet nebo šedesát let, brali bychom to jinak. Další věc je, že oznámit takový útok na policii byla sázka do loterie. Vysvětlím na příkladu: můj známý, subtilní černoch, byl na Moravě napaden několika skinheady. Oznámil věc na policii a výsledek šetření zněl, že on napadl je a při útoku, jemuž se oni bránili, si rozbil brýle, roztrhal oděv a poničil osobní věci.

Prostě, chci říct, že se takové věci děly běžně. Ptát se, proč černoch po rvačce se skinheady nedostane policejní ochranu, je jako ptát se, proč policie nepostaví před váš dům hlídku poté, co vás vykradli. Ostatně, policie v podobných situacích nikoho nechrání ani dneska. Na serveru whitemedia.cz jsou fotografie, adresy, telefonní čísla, jména partnerů, adresy škol a podobné citlivé údaje řady lidí, které extremisté prohlašují za nepřátele národa, a pokud vím, nejenže policejní ochranu nemá nikdo z nich, ale policie není ani s to zajistit alespoň dodatečnou ochranu jejich osobních údajů, natož životů nebo majetku.

Možná to pro vás bude těžké, ale co jste cítila, když jste se dozvěděla, že váš přítel byl zavražděn?

Myslím, že tohle se nedá popsat tak, aby to pochopil někdo, kdo podobnou situaci nezažil. Náhlá ztráta blízkého člověka je vždycky hrozná, ale násilná smrt dokáže otřást víc než co jiného. V době, kdy k vraždě došlo, jsem s obětí strávila čtvrtinu svého tehdejšího života, vlastně všechna svoje dospělá léta.

Po smrti Hassana jsem navštívila jenom posledních pár demonstrací, které se konaly na protest proti jeho vraždě v různých městech. To byly až dodneška poslední demonstrace proti rasismu, na kterých jsem byla. Předtím jsem přitom pravidelně chodila na všechny protestní akce, včetně například výročí křišťálové noci. Bohužel jsem po Hassanově smrti ztratila víru v jejich smysl.

Jak policie vyšetřovala Hassanovu vraždu? Máte nějaké zásadní pozitivní či negativní poznatky z toho procesu?

S nikým jsem o tom nemluvila a neměla jsem o tom vůbec žádné informace. Až během soudního procesu jsem pochopila, co přesně měl na mysli Liberijec Edward H. Blyden, když v 19. století po svých zkušenostech z Evropy píše, že když má "inteligentní černošský cestovatel" na výběr mezi rasistou a člověkem, který ho miluje proto, že je chudák černoch, vždycky by dal přednost rasistovi. Paní soudkyně, která byla přesvědčeně antirasistická a otřesená hrůzou rasismu, vypouštěla z úst při dotazování svědků věci jako: "A ta dívka, kterou jste potkali, byla také černoška, nebo byla normální?"

Obžaloba se poněkud irelevantně a bezvýsledně pokoušela poukázat na možnost, že obchodoval s drogami. To byl nesmysl, protože zavražděný byl po celou dobu studia závislý na stipendiu ve výši maximálně patnáct set korun měsíčně a přivýdělcích na brigádách. Kdyby prodával drogy, nemuseli bychom spolu jezdit na zemědělské brigády za Prahu a do Rakovníka lepit samolepky na balíky menstruačních vložek. Tyto pověsti, vzniklé až po vraždě, se dostaly až do Súdánu a teprve druhý napadený, který útok přežil, je dokázal vyvrátit.

Sledovala jste případ v médiích?

Přístup médií byl bohužel často málo profesionální. Většinou uváděla chybné informace (špatný věk, špatné jméno, podivné spekulace), málokdy si autoři dali tu práci, aby sami zjišťovali skutečnosti. Světlou a nápadnou výjimkou byl jistý bulvární list a já si pak celá léta přála vědět, kdo si s případem dal takovou práci a ověřoval i ty nejpodrobnější maličkosti. Úplnou náhodou jsem se vloni setkala se sestrou novinářky, která ty články psala. I tato žurnalistka měla příbuzné ze Súdánu a já jsem byla ráda, že jí můžu alespoň po letech zprostředkovaně poděkovat.

Když srovnáte tehdejší situaci se současností, zmírnil se nějak současný rasismus, nebo je situace stejná?

Mám pocit, že rasismus se přesunul z ulice na internet. Jistě hodně záleží i na lokalitě, ale otevřené útoky na ulicích už téměř nejsou. Navíc já nevím, jak reaguje mládež na diskotékách a v klubech, protože je to jiná generace. Na druhé straně internetové diskuze se jen hemží útoky na menšiny. Přičemž názory diskutérů jsou radikálnější.

Snažíte se nyní sama nějak bojovat proti předsudkům?

Ano, ale nebudu to rozvádět.

Tehdejší šéf ČSSD Miloš Zeman v té době prohlásil, že vznikne zákon zakazující skinheady. Neslyšela jste v okolí, že by vznikla nějaká skupina, která by v této myšlence pokračovala?

Ne.

Vražda Hassana byla první čin, který veřejně odsoudili i politici. Nepřekvapily vás i přesto poměrně nízké tresty pro oba pachatele?

Tresty z právního hlediska nízké nebyly. Pachatelé byli velmi mladí. Mimochodem paradoxní mi tehdy přišlo, že přesvědčení o nadřazenosti a lepší inteligenční i jiné kvalitě bělochů a agresivitě černochů vedly bělošského kuchaře k tomu, že ubodal neozbrojeného súdánského inženýra. I když v jednom ze svědectví zaznělo, že už z domova šli s úmyslem "pokřtít nový nůž", nezapomínejme, že v 90. letech se rasově motivovaných vražd udála celá řada a tresty za ně byly od podmínky do maximálně třinácti let i v případě dospělých pachatelů. Jen nedlouho předtím za ještě otřesnějších okolností, dá-li se to tak říct, zemřeli Romové Tibor Berki a Tibor Danihel a tresty také nebyly nijak drakonické.

Lidsky, samozřejmě, trest dost vysoký být nemůže. Po vynesení rozsudku se ozývaly pobouřené hlasy, že chudák pachatel bude mít zkažený celý život, že trest je příliš krutý a co chudák pachatelova matka? Nikdo nepomyslel na matku oběti, které se syn po letech vrací domů sice s diplomem (dostal ho in memoriam, protože promovat měl v lednu), ale v rakvi! Asi nikdo, kdo by si mohl mezi těmito variantami vybrat, by se mnou nepolemizoval o tom, že život "zkažený" pár roky ve vězení je přece jen mnohem lepší, než život "zkažený" pár ranami nožem.

Jak jste reagovala na desátý díl seriálu Sanitka 2, který odvysílala Česká televize v den výročí smrti vašeho přítele? V něm jsou Arabové-muslimové vyobrazováni málem jako divoká a agresivní zvířata.

Česká televize plní zákaznickou objednávku, tedy vysílá to, co chtějí lidé vidět. Nedávno jsem na internetu četla zcela otevřený a zřejmě vážně míněný komentář tvrdící, že je nutno v ulicích zabíjet muslimské děti, od těch se prý musí začít, neboť s těmi to půjde zatím nejsnáze. Názor byl označený řadou souhlasných hlasů. Česká televize tedy vysílá pořady, které jsou v souladu s názory většinové společnosti.

Více o diskutovaném díle seriálu Sanitka 2 čtěte ZDE.

Vražda z listopadu 1997

Co se v sobotu 8. listopadu přesně odehrálo? Petr Zborník a Jan Schimperk se setkali v klubu U dělové koule se dvěma súdánskými studenty Hassanem Elaminem Abdelradim a Abdulem Karinem. Zborník se Schimperkem jim pod pohrůžkou násilí radili, ať klub opustí. Když Abdul hledal Hassana, aby společně vyhověli požadavku násilníků, narazil znovu na Zborníka se Schimperkem. Všiml si, že Schimperk má v ruce řetěz a Zborníkovi se leskl v rukou nůž. Dal se tedy na útěk, ale upadl a v tu chvíli mu Zborník přeřezal šlachy na pravé ruce. Abdul se zvedl a běžel se ukrýt na koleje. Schimperk po čase pronásledování vzdal, ale Zborník Abdula sledoval až do 5. patra kolejí, kde se při pohledu na zkrvaveného, na zemi ležícího Abdula lekl a šel pryč. Při odchodu zřejmě narazil na vracejícího se Hassana, kterého dvakrát bodl. Jedna z ran byla smrtelná. Soud v Praze odsoudil Petra Zborníka za vraždu a napadení ke 14,5 roku odnětí svobody. Jeho komplic dostal za trestný čin násilí proti skupině obyvatel 7,5 měsíce nepodmíněně. Po odvolání Vrchní soud v Praze zmírnil Petru Zborníkovi trest na 13,5 let a Janu Schimperkovi uložil jen podmínku. V současnosti je Petr Zborník na svobodě, protože mu byl po jedenácti letech prominut zbytek trestu za dobré chování.

Čtěte dále

další zprávy