Oběšenec se drží zásadně zezadu, říká šéf ostravské "mordparty"

10.04. 05:45 | Autor: David Jareš

Šéf ostravské "mordparty" plukovník Luboš Valerián se s mrtvolami poprvé setkal jako elév u sebevražd. Vraždy vyšetřuje téměř třicet let, od zabití krutých manželů po sadistické mordy malých dětí. Pochopení i odpor k pachateli musejí jít stranou. "Jinak nemůžete být dobrý kriminalista," říká.

Rukou vraha zemřelo v loňském roce 136 lidí, o 19 méně než v roce 2015. Nejčastěji kvůli problémům v osobních vztazích, obětí mnohdy brutálních útoků jsou senioři, rodiče nebo prarodiče. Vrahy jsou často přátelé nebo příbuzní, kteří se buď snaží vyřešit partnerský problém, nebo potřebují peníze na drogy, alkohol či pokrytí dluhů.

Čeští detektivové řeší za rok o něco více případů, než jich odhalil šéfinspektor Barnaby v seriálu Vraždy v Midsomeru, ale podobně jako on vypátrají vraha téměř vždy. "Za kalendářní rok se objasněnost pohybuje na dvaadevadesáti až pětadevadesáti procentech," říká mluvčí policejního prezidia Ivana Nguyenová. Úspěšným regionem, kde v některých letech vyřeší dokonce všechny vraždy, je severní Morava. Za poslední dvě desetiletí vyšetřovala místní "mordparta" 764 vražd, z toho jich objasnila 716, pouze 48 zůstalo nevyřešených.

Desítky let vyšetřujete vraždy na severní Moravě. Jak se vyrovnáváte s případy, kdy se pachatele nepodaří odhalit?

Neexistuje dokonalý zločin ani dokonalý zločinec, platilo to v minulosti, platí to i dnes. Objasněnost vražd je u nás velmi vysoká, tomu jsem velmi rád. Vypráví se dokonce vtip, že právě proto je na severní Moravě za spáchání nájemné vraždy vyžadována dvojnásobná finanční částka. Podle mé vlastní statistiky se počet vražd v našem regionu ročně pohybuje od dvaceti po rekordních čtyřiašedesát v roce 1994. Naštěstí od roku 2000 postupně klesá, letos zatím evidujeme čtyři, všechny objasněné. Nicméně zůstávají i případy, kdy se pachatele zjistit nepodařilo. Čím je případ starší, tím je objasnění složitější. Pátrání se vždy odvíjí od místa činu, oběti, stop, způsobu provedení činu, motivu, použitého nástroje, způsobu ukrytí oběti a tak dále. Pomáhají i nové metody, postupy a technika. Hledáme vzájemné vztahy oběti a možného pachatele. Nenajdeme-li je, je to o to obtížnější a složitější, nicméně ani v takovýchto případech není dopadení pachatele nemožné.

Jak se smiřujete s tím, když tušíte, kdo je pachatel, ale není dost důkazů k jeho odsouzení?

To jsem zažil na vlastní kůži. Vražda učitelky, poslední školní den na Vsetínsku. Obvinili jsme pachatele, opatřili podle mého názoru uzavřený řetězec důkazů, byť nepřímých, byla podána obžaloba. Nicméně soud rozhodl o zproštění viny a on zůstal na svobodě. Dodnes jsem bytostně přesvědčen, že jsem měl před sebou skutečného vraha. Existují však i případy, kdy jsem naopak přesvědčen, že o vraždu nešlo. Vzpomínám si na mladého muže, jehož ohořelou mrtvolu jsme našli v lese na Opavsku. Visel za ruce, které měl za kmenem spoutané pouty, na hlavě zbytky plastového sáčku, přes ústa zbytek tkaniny a kolem stromu bylo rozsáhlé spáleniště. Zpočátku to vypadalo na rituální vraždu.

Jak poznáte, že se zabil sám?

Výsledky vyšetřování ukazovaly na bizarní sebevraždu, zejména soudní pitva, vyšetřovací pokus a psychiatricko-psychologický profil zemřelého. Bál se nástupu na vojnu, takže měl velmi silný motiv, a způsob provedení a celkové aranžmá měly jeho skutečné důvody zakrýt. Zůstalo však malinké procento pravděpodobnosti, že se do takové situace dostal nedobrovolně, například na něho někdo mohl mířit zbraní a donutit ho k tomu. Proto zůstal případ jako neuzavřená vražda.

* Jak snáší, že pachatelé neobjasněných vražd běhají na svobodě?