Jaká byla Olga Hepnarová. Vzpomínky na vražedkyni

14.02. 20:01 | Autor: Ondřej Fér

Pohled na místo dopravní nehody z protějšího domu.

Byla to asi nejchladnokrevnější česká vražedkyně. V červenci 1973 v  Praze zabila osm lidí, které smetla nákladním autem na tramvajové zastávce. Příběh poslední popravené Češky dodnes děsí i přitahuje. Film Já, Olga Hepnarová měl premiéru v Berlíně.

Nákladní vůz cestou z kopce na Strossmayerovo náměstí zpomalil, to bylo vidět na brzdovém světle, vzpomínal na tragický den svědek Jiří Slunéčko. "Když se dostal nad úroveň tramvajové zastávky, zahnul na chodník... a pak přidal. Vjel do lidí."

Chvíli prý bylo strašné, zdánlivě nekonečné ticho. Pak začali lidé sténat jako jednolitý přízračný chór odněkud z hlubin pekla. Jakoby stranou od zmrzačených, rozbitých a potrhaných těl obětí stála pragovka s vypnutým motorem. Za volantem klidně seděla křehce působící tmavovlasá dívka s bledou pletí a chladnýma očima. Bylo jí dvaadvacet let a jmenovala se Olga Hepnarová.

"Zůstala v autě, nepokusila se utéct, neprojevovala známky vzrušení," vyprávěl vyšetřovatel Václav Froněk.

Na chodníku před tehdejší mlékárnou a prodejnou dětského oblečení zůstalo ležet na třicet lidí. Tři zemřeli na místě, dalších pět svým zraněním podlehlo později. Šlo hlavně o starší, ti mladší se stačili zachránit útěkem anebo tím, že jednoduše proskočili sklem okolních výloh.

Podle Karla Vejdělka, který byl roku 1973 zaměstnancem autopůjčovny, z níž si Hepnarová vypůjčila nákladní vůz Praga RN, "lidi brala hlavně sajtnama, to na nich bylo vidět". Byly prý celé od krve. Ještě v hloubi osmdesátých let lidé čekali na tramvaj radši na druhé straně tehdejší třídy Obránců míru. Málokomu se chtělo stát na místě, kde k masakru došlo.

Mluvčí otloukánků

Zajímavé je, jak málo se o tragédii mluvilo v době, kdy se stala. V novinách vyšla strohá tisková zpráva o tom, že na Strossmayerově náměstí v Praze došlo k tragické nehodě. Pak jako by se zavřela pomyslná informační voda.

Zprávy se ale šířily prostřednictvím šeptandy, která v ponurých časech normalizace představovala obdobu dnešních sociálních sítí. Netrvalo dlouho, a vědělo se třeba o dopisu, který Hepnarová krátce předtím, než zabila osm nevinných lidí, poslala do redakcí časopisu Mladý svět a deníku Svobodné slovo.

"Byla jsem vždycky takový otloukánek," napsala Hepnarová.

* Jak na Hepnarovou vzpomínali spolužáci a učitelé?

* Dokázala si k někomu vytvořit blízký vztah?

* Proč byla "otloukánek"?

ODPOVĚDI NEJEN NA TYTO OTÁZKY A CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 15. ÚNORA.