Král Šumavy: Ve válce se střílet musí

26.07. 20:15 | Autor: Jan Gebert

"Strach jsem nikdy neměl," říká Josef Hasil o převádění lidí na německou stranu Šumavy. Znal zdejší lesy odmala. A věděl, že živý se nikdy chytit nenechá.

Jak vám bylo, když jste utekl z Československa a věděl jste, že už nemůžete legálně zpět?

Samozřejmě, že mi to nebylo vhod, ale nemohl jsem nic jiného dělat. Věděl jsem, že mě nesmějí za žádnou cenu chytit, protože by mě umlátili nebo pověsili a to jsem nechtěl. Věděl jsem, že se musím před hlídkami ztratit, utéct nebo se bránit se zbraní v ruce, pokud můžu. A když nemůžu, spolknu smrtící pilulku. O tom jsem byl absolutně přesvědčený. Nikdy jsem ale v té situaci nebyl. Vždycky jsem se z toho dostal.

Měl jste na rozdíl od jiných převaděčů víc štěstí, nebo jste měl lepší taktiku?

Mladý Josef Hasil v uniformě SNB. Důležité bylo znát směr a vzdálenost k hranici. Nikdy jsem se vlastně nebál. Věděl jsem, že když je uvidím první, uniknu jim. Běhal jsem, kličkoval jsem a dostal jsem se z přestřelky. Moje taktika ale byla dostat se co nejdál od hlídky. Jednou na mě čekali za skálou, začali střílet a já padnul na zem. Pak jsem vstal, kličkoval, a až v Bavorsku jsem zjistil, že mě střelili do nohy. Sám jsem střílel jenom jednou. A byl z toho jeden mrtvý.

Šlo o přestřelku u Českých Žlebů v prosinci 1949?

Převáděl jsem rodinu Hrašových z Husince. Přišla zima, napadl sníh a esenbáci přišli na naše stopy. Byli dva, viděli jsme je z lesa a čekali jsme, co budou dělat. Radili se, mluvili spolu, sundávali automaty, natáhli je. Pak vkročili na kraj lesa a křičeli: "Vylezte z lesa ven." Kamarádovi jsem říkal, že je můžeme přepadnout a vzít s sebou na hranice a pak je pustit. A on říká: "No, to tě nesmí ani napadnout". Když přišli blíž, začali jsme střílet a oba dva padli.

Věděl jste, že jeden z nich nepřežil?

Až potom jsme se dozvěděli, že jeden byl zastřelený a samozřejmě bych byl radši, kdyby se to nestalo. V lágru byl kněz, nějaký Oppelt se jmenoval. Řekl jsem mu, co se stalo a že mě to mrzí. On mi říkal: "Z toho si naprosto nic nedělej, poněvadž my jsme ve válce s komunismem a ve válce se střílet musí."

Od té doby nabrala štvanice na vás osobní rozměr?

Komunisti brali naši činnost osobně už dost dlouho předtím a psali o tom i v novinách. Nevím, kde vzali toho Krále Šumavy. Komunisti si zkrátka vymysleli, že mě musí chytit, a dávali si na Vánoce závazek, že toho "kapra" dostanou. Zatím se jim to nepodařilo. Ten kapr ještě dýchá. Sice špatně, ale dýchá.

Jak jste se dostal do výzvědné služby C.I.C.?

Mí známí v lágru (uprchlický tábor Válka) byli ve spojení s Američany a chtěli, abych pro ně pracoval. Američané mi dali instrukce a ptali se, koho bych mohl napojit a jaké mám v Československu známé. Říkal jsem, že mám známé esenbáky, s nimiž jsem sloužil na stanicích na Šumavě, a také známé z lidové strany v Písku. Řekli: "Všecko potřebujeme," a vyslali mě do Čech. Když jsme šli prvně, nedali nám ani zbraně. Jenom jsme si uřízli klacek, překročili jsme hranice a šli jsme až do našeho záchytného bodu. Ve vnitrozemí nám pak spojka předala skutečné zbraně.

Co bylo vaším úkolem?

Získávat vojenské, bezpečnostní a hospodářské informace. Například, kde je jaký vojenský útvar. Také jsem se snažil dostat k tajným zprávám od komunistů. Vynesl jsem do Německa zprávu ze sekretariátu komunistické strany, když zavřeli Rudolfa Slánského. Tehdy to nikdo ještě nevěděl a od nás to přebrala Svobodná Evropa.

Převádění lidí tedy nebylo vaším hlavním úkolem?

Převádět lidi bylo vedlejší, ani jsme to dělat neměli. Byla to možná chyba, protože jsme tím prozrazovali náš úsek, ale nadřízení nad tím přimhouřili oči.

Za převádění jste byl v roce 1948 odsouzen na devět let v lágru v Dolním Jiřetíně. Jak probíhal výslech?

Výslech v Českých Budějovicích pro mě nebyl nějak ostrý. Nikdy mě nebili, ale sprostě mi nadávali do zrádců. Pohrozili pěstí a říkali: "Kdybys nebyl náš kolega esenbák, tak bych ti tu hubu rozbil." Pak nás převezli na Pankrác do Prahy. Asi za čtrnáct dní, když nás brali ven na dvůr, uviděl jsem kamaráda Vyletu (kolega pohraničník, s nímž Josef Hasil převáděl). Měl zuby rozbitý a byl celý zmlácený. Nemohl ani jíst, ani nic polykat. Říkal, že to bylo hrozné bití, jaké dostal.

Mohl jste se u soudu hájit?

K soudu jsem ani vlastně nemusel. Měl jsem známého soudce Karla Vaše a ten mě nechal mluvit asi deset minut. Po soudu nás hned oholili, ostříhali nám vlasy a pak nás vezli do dolů do Dolního Jiřetína. Tam byl lágr s vězni, které odváželi každý den do uhelných dolů.

Jak jste coby pětadvacetiletý kluk ze Šumavy věznění snášel?

Říkal jsem si, že je konec, teď strávím léta ve vězení. Ale já nemohl rezignovat. U mé povahy to nešlo. Věděl jsem, že se musím dostat ven z kriminálu, že se musím pokusit o útěk. Všichni v lágru mluvili o útěku, zatímco já jsem přišel v lednu a utekl jsem už 9. května.

Jak se vám podařilo utéct?

Čekali jsme na auto, které nás mělo odvézt z dolů, v místnosti, v níž nás hlídal muž s flintou. Skočil jsem s kamarádem ke dveřím, otevřel jsem je a vyběhli jsme ven. Měli jsme štěstí, že tam nebyli esenbáci, poněvadž někdy tam hlídali i se psem. Hlídač pak za námi vyběhl ven a křičel "Chlapci, vraťte se, já to na vás neřeknu." Ale to už my jsme byli pryč. Přelezli jsme plot, měsíc tehdy svítil jako ve dne, což byla pro nás nevýhoda, mohli nás klidně vidět na dálku. Šli jsme tedy stínem podél potrubí k lesu do hor a tam jsme se schovali.

Proč jste neutekli z Krušných hor do Německa a místo toho jste se vydal na dlouhou cestu zpátky na Šumavu?

Chtěl jsem esenbáky zmást. Vydali jsme se na cestu okolo Žatce a Krýrů, kde byly hluboké lesy. Přišli jsme na paseku, k hájovně. Měl jsem puchýře na nohou z holínek a říkal jsem: "Já už nemůžu dál jít." Bylo asi sedm hodin ráno, zaklepal jsem na dveře hájovny. Přišla otevřít dveře žena, před sebou muže v trestaneckých šatech. Já se na ní podíval a říkám: "Paní, nebojte se. My nejsme žádný zloději nebo kriminálníci. Já jsem byl u SNB a zavřeli mě na dlouhou dobu a teď bychom potřebovali pomoct." A ona nás okamžitě pozvala dál. Hajný nám dal boty, dal nám najíst, umyli jsme se a zůstali jsme tam celý den. Pak ten hajný řekl o jeskyni, o níž nikdo jiný neví a kde se můžeme schovat. Mezitím poslal tajný vzkaz naší rodině a za několik týdnů pro nás přijel bratr Bohumil.

Utekl jste také kvůli vaší snoubence Marii, s níž máte syna Josefa?

Já jsem neutekl kvůli snoubence, i když jsem byl zamilovaný jako malý kluk. Děvče to bylo pěkné, šikovná byla. Určitě bych si ji byl vzal a neopustil bych ji v žádném případě. I v Německu jsem měl vždy na paměti, že je tam moje děvče. Dopadlo to ale prostě jinak, než jsme si představovali. Já jsem prodloužil svůj odchod, svou poslední cestu dokonce o den. Pak už jsem říkal, že nejde dál čekat. Nešla, tak jsem řekl, že tím se vše uzavírá a snad se to jednou obrátí. Ale jak vidíte, nic se neobrátilo a byli jsme čtyřicet let pod komunismem. Já domů nesměl, ona nemohla čekat čtyřicet let.

Věděl jste hned od vašeho příchodu do Německa, že budete bojovat proti komunismu?

Věděl jsem, že až bude první příležitost, zapojím se. Z vězení jsem věděl, jaký jsou komunisti mizerové, a doufal jsem, že se podaří vývoj zvrátit. Pak ale naděje zhasly.

Předpokládal jste, že přijde další světová válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem?

Jo, válka. Mezi Ruskem a Amerikou. A to se nestalo. Tak jsem si řekl, že to je konec, a bude lepší se odstěhovat. A pokud to půjde, tak emigrovat. Tehdy dostalo asi pět set lidí zvláštní povolení emigrovat do Ameriky. A já byl mezi nimi.

Měl jste i v Americe strach, že vás komunisti budou dál pronásledovat?

Čtěte TÝDEN! Taková možnost byla. Byl jsem na to připravený, takže jsem dával pozor na to, kam jdu a s kým se bavím. Nechodil jsem ani do sportovních klubů, jako byla Sparta. Věděl jsem, že tady má komunismus dost svých špiclů, tak jsem se jim raději vyhýbal. V roce 1972 jsem se chtěl podívat na olympiádu do Mnichova. Sestra mi ale na poslední chvíli napsala, ať nejezdím. Doslechla se, ani nevím jak, že mě komunisti chtějí zabít a vyhodit z vlaku.