Karel Gott: Hledám svůj hlas! V posmrtný život nevěřím

Rozloučení se Zlatým slavíkem Karlem Gottem. V roce 2016 poskytl Mistr svůj poslední rozhovor pro časopis TÝDEN. Slavný umělec zemřel v noci 1. října 2019. O čem vyprávěl a jak vnímal posmrtný život?

Rozhovor s Karlem Gottem jsme měli původně dlouho domluvený na polovinu loňského listopadu. Když už se jeho termín blížil, přišla špatná zpráva. Zpěvák byl narychlo převezen do nemocnice a při operaci náhlé břišní příhody mu lékaři objevili zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin, takzvaný Non-Hodgkinův lymfom. Karel Gott začal absolvovat drastickou léčbu chemoterapiemi. Přitom si stihl "odskočit" pro svého čtyřicátého Slavíka, ale jinak se na veřejnosti moc neukazoval. Jeho mluvčí Aneta Stolzová nás ovšem ujišťovala, že slíbený rozhovor platí. Jen se prý o "chvíli" posouvá termín.

Před dvěma týdny mohl zpěvák do světa vyhlásit, že rakovinu mízních uzlin definitivně vyléčil. A tak jsme se minulý týden ocitli v obývacím pokoji jeho vily na Bertramce. Po vzájemné dohodě bez fotografa, ale zato s knihou Jak to vidí Gott - rozhovor na lodi z roku 1992, v níž zpěvák kromě jiného hovořil o osudu.

"Na jedno světélko z dětství si vzpomínám. Připadá mi ta vzpomínka, jako by se odehrála dnes v noci. Ležel jsem v posteli a najednou vidím, jak se otevřou dveře, a vchází žena zahalená do závoje a kolem ní se klene zář (...) Od té doby věřím, že máme někoho, kdo nás vede životem a určuje náš osud," stojí v ní kromě jiného.

Pamatujete si ještě na onu bytost z počátku vašeho života?

Nikdy na ni nezapomenu. Na to, jak vešla v bílém hávu do mého pokoje. Nebylo zjevné, jestli je to žena anebo nějaký duch, ale vzpomínám, jak přistoupila k mé postýlce, naklonila se nad ni a pak zase v tichosti odešla.

Měl jste strach?

Neměl. Vedle byli rodiče, měli navíc hosty. Bylo mi jen divné, že mi ji rodiče nepřišli představit, že něco neřekli. Třeba: Tohle je tvoje sudička.

Kdo to podle vás byl? Ona sudička? Nebo třeba anděl strážný?

Vypadala jako bílá paní, měla dlouhý háv, jaký takové postavy mívají. Jsou neagresivní, přijdou, nakloní se nad vás a něco řeknou. Mně také něco řekla. Nerozuměl jsem co, ale uklidnilo mě to. Usoudil jsem, že by to asi měla být ta, která mě v životě ohlídá.

Hlídá vás pořád?

Mám za to, že ano, ačkoli už jsem ji osobně víckrát neviděl. Nevím, jestli přímo ona, ale někdo, kdo mě hlídá, tam určitě je. A musí dávat velký pozor! Protože když si promítnu svůj život a některé situace z něj, musím konstatovat, že jsem toho přestál hodně. A někdy až zázračně dobře.

V životě jste přestál řadu okamžiků "na hraně". Měl jste přinejmenším tři vážné autohavárie, vyhrožovali vám únosem a smrtí, jednou dokonce požadovali za váš život výkupné. Nepřipadá vám zvláštní, že se v těch situacích ten váš anděl strážný neobjevil, že jste ho neviděl?

Máte pravdu. Zrovna na to myslím, že je to zvláštní. V těch chvílích, co připomínáte, jsem si říkal, že pánbůh tam asi je a že mě musí mít hodně rád.

Před Vánocemi jste vzkázal, že si nedovedete představit, že budete ještě zpívat. Z úst zpěváka to je něco jako ortel nad sebou samým. Vzdával jste to tehdy - nebo to bylo jinak?

Zpívat... Rozhodnout se zpívat, znamená chtít zpívat. A to jsem v tu chvíli vážně neplánoval. Nechtěl jsem. Byl to stav naprostého zoufalství a beznaděje. A navíc chemoška (chemoterapie) způsobila, že jsem skoro ztratil hlas. I teď, po té poslední chemošce, je to hodně znát. Hledám svůj hlas.

Znamená to, že už máte zase chuť zpívat?

Já chci. Moc chci! Tím spíš, že mám v paměti stav duše, který se dostaví, když se všechno zastaví. Poznání nečinnosti, ten náhlý klid, na který není člověk po letech zvyklý. Ze dne na den. Prostě jsem se najednou probudil, jako každé ráno, ale místo ženy vedle mě nade mnou stál doktor. A rovnou mi oznámil, jakou nemoc mám. Žádné utajování, obcházení. Rovnou k věci. Tvrdě. Naplno. A řekl mi také: Připravte se na všechno.

Jde to být v takové situaci připraven na všechno?

Nejde, samozřejmě... Tak jsem alespoň všechno přepsal na ženu.

Něco takového jsme v bulváru četli...

Vážně? Psali to? Neříkejte. Jak oni to jen všechno vyšťourají?

Asi na katastru, ne?

No, vidíte. Já myslím, že mají informátory všude. V nemocnicích, na policii, tak asi i na katastru.

S něčím takovým přece musíte být zvyklý žít, ne? Vnímal jste to tentokrát vzhledem k okolnostem jinak?

Už jsem se s tím naučil žít.

Jak se s tím žije v nemocnici se smrtelnou diagnózou?

Podívejte, aspoň člověk přijde na jiné myšlenky (rozesměje se). Dostává vás to do kondice.

Začali jsme trochu mystikou, pojďme se k ní vrátit. Jak to vlastně máte s vírou v Boha?

Víte, spíš jsem se vždycky zajímal o víru, která mě netrestá jako kacíře. Boha nikdo neviděl, nikdo nemůže říct, že by za to dal ruku do ohně. Přičemž za podobné věty by křesťanská církev dříve dala do ohně vás. Proto mě víc zajímá například buddhismus.

Více než víra je pro vás tedy důležitý stav duše a mysli?

Ano. Protože jak řekl pan Salman Rushdie (autor Satanských veršů, za něž na něho v roce 1989 ajatolláh Chomejní, nejvyšší vůdce Íránu, vyhlásil fatvu, v které ho odsoudil k smrti), ten spisovatel, co ho chrání Británie a přitom už svůj ortel zná, náboženství bude třeba, dokud budou existovat války. Jinými slovy, dokud se lidé budou zabíjet. Protože půjdete zabíjet s představou, že děláte pro svoje bratry a sestry něco velkého, co se vám v příštím životě vrátí. Ve válce se obětujete pro něco, co přijde až po smrti.

Věříte v posmrtný život?

Ne. Proč si lidé myslí, že budou žít po životě, to nevím. Zvířata si to nemyslí a žijí pro ten který okamžik, ne pro nějaký budoucí. Proč si to nemyslí mravenec?

My přece nevíme, co si myslí takový mravenec, ne?

Zvíře na to nemyslí, žije pro daný okamžik. Musí přežít.

Změnily uplynulé měsíce váš pohled na víru v něčem? V takových situacích jde přece člověk více do sebe, hledá vysvětlení různých věcí a událostí, ne?

Ano, měl jsem na to víc času. Pročetl jsem knihy o různých náboženstvích, kterých je strašná spousta. Každý věří v toho svého Boha, a že jich je. Proto mě zaujal ten Dálný východ a určitá tradice, kterou mají buddhisté. Oni vás nenutí k tomu věřit. Chtějí si o tom s vámi povídat. Rádi vám na všechno odpovědí, ale nenutí vám nic a netrestají vás. Takový způsob je mi bližší.

Čtěte dále

další zprávy