Jak jsem hledal rachotu s padesátkou na krku

15.12. 06:10 | Autor: Ivan Motýl

Kdo zaměstná propuštěného učitele a novináře s padesátkou na krku? A ještě v Ostravě či Jeseníkách? Ve škole nebo v redakci nemám šanci, maximálně mohu rozvážet burgery, jenže nekvalifikovaný džob bude spíš zdrojem dalších frustrací.

Do padesátky mi zbývají dva roky a úměrně s přibývajícími křížky potkávám v Ostravě pořád víc vysokoškolsky vzdělaných vrstevníků, kteří zoufale hledají práci v oboru. "Nevíš o něčem? Vezmu cokoliv. Korektury, doučování, kurzy tvůrčího psaní," pravidelně se mě ptá jednapadesátiletý přítel, literární teoretik a někdejší pedagog, jehož z univerzitních pozic vytlačili mladší a dravější.

Pedagogem byl do loňska i jiný pětapadesátiletý kamarád - sociální antropolog a etnograf -, ani on ale zatím novou profesní šanci nedostal. A protože je to chlap jak hora, nebál se ani manuální rachoty a našel si místo lesního dělníka, jenže po měsíci mu prý z mentality dnešního proletariátu bylo tak úzko, že s prací sekl.

Zřejmě bych dopadl podobně. Zaměstnání v Ostravě a posléze v zapomenutém horském okrese Jeseník naštěstí hledám jen naoko, abych prověřil šance padesátníků. A coby bývalý kantor, jenž sběhl k novinařině, napřed věřím, že přece seženu učitelské místo nebo post redaktora v lokálních novinách.

Hlavně čistý rejstřík

Ale popořádku. Je pondělní ráno a pochmurnými ulicemi zahalenými do smogu kráčím k ostravskému úřadu práce, kde hned musím zkousnout tvrdou realitu. "V nabídce nemáme ani jediné místo učitele nebo novináře," suše mi oznamuje úřednice. Kvalifikovanou práci prostě neseženu. Alespoň ne prostřednictvím úřadu, jedině prý přes známé.

Kdybych byl opravdu bez práce, puknu už na pracáku závistí. Ženská si pěkně sedí ve vyhřívané kanceláři, zatímco já rozpačitě hledám nějaké rozumné zaměstnání z aktuálních 4273 nabídek v Ostravě. Je to depka, když zjišťuji, co neumím a kde všude nemám šanci. S kvalifikací pedagoga a publicisty určitě neuspěji jako masér nebo číšník ve Stodolní, tedy v proslulé ostravské ulici hříchu. A nemohu dělat ani obchodního zástupce s hutními výrobky, ani 3D grafika se znalostí modelování v programu Cinema4D, 3DS Max nebo Maya. Pasé je i chovatel zvířat se zaměřením na teraristiku v zoologické zahradě, ačkoliv jsem v ostravské zoo už kdysi pracoval a s tamními chovateli vařil páví guláše nebo smažil bifteky z naporcované krávy určené pro šelmy. Jenže to tam vládl socialistický bordel, psal se rok 1986 a já čerstvě odmaturoval.

Dobrá, musím se držet při zemi. Kamarád psycholog, jehož se kvůli věku zbavili v psychologické poradně, si pochvaluje práci hlídače. Vrátné pro Ostravu hledá třeba bezpečnostní firma Pro Bank Security a paní Bronislava Plisková z personálního oddělení je docela milá. "Má to vůbec skoro v padesáti smysl, nejsem pro vás starý?" ptám se opatrně. "Věk rozhodně není kritérium, máme pracovníky všech věkových kategorií. Hlavně musíte být zdravý, pracuje se ve směnách, i v noci, tak ať to vydržíte. A požadujeme čistý trestní rejstřík," odvětí. Potěší ji, že jsem býval kantorem, to je prý pozitivní předpoklad. Vrátného asi podle ní budu dělat s pedantskou důkladností, nervní pedagog je pro funkci zlého dědka na vrátnici dobrá kvalifikace.

Kantor u burgerů

Při platu šedesát korun za hodinu, jaký nabízejí vrátnému, je možná lepší zůstávat doma na podpoře, přece se ale ptám po džobu i u dalších firem. Občas rád vařím, trochu se snad vyznám v mase, tak proč nezkusit prodavače v řeznictví. "Nejsem vyučen a budu mít za dva roky padesát," upozorňuji personalistku Michaelu Bílkovou z potravinářské firmy PMU CZ. "To nevadí, od prodavače masa žádáme hlavně odhodlání a vytrvalost," ubezpečuje mě. "Musíte se na to cítit, zatím vás můžeme vzít na brigádu a uvidíte sám," dodá povzbudivě. Podobně uspěji coby telefonista, potencionální zaměstnavatel oceňuje, že s jistým přemáháním dovedu se zákazníkem velmi mile komunikovat. Mohu roznášet letáky, uklízet nebo sbírat plody v žampionárně, dřít se jako skladník nebo doručovatel tisku.

Co se ale vykašlat na Ostravu a spojit novou práci s radikální životní změnou? Třeba se přestěhovat na chalupu v Jeseníkách a objímat stromy při meditacích, jak to kdysi dělával jeden důchodce z Vysočiny a posléze to dotáhl na prezidenta. Stejně jako ve zbytku republiky i míra nezaměstnanost v okrese Jeseník klesá. Bývala až dvacetiprocentní, nyní je to 7,3 procenta. Místo učitele v okrese samozřejmě není a coby redaktor tam mohu maximálně vydávat vlastní "Lesní noviny", pracák v Jeseníku mi ale nabízí pozici rozvozce hamburgerů pro firmu Lukáše Chasáka. Za dvanáct tisíc korun hrubého měsíčně.

Proč ne, na chalupě téměř nic neutratím, telefonicky se proto spojuji s panem Chasákem. "Nějaké zájemce mám, nic ale není rozhodnuto. Určitě se za mnou zastavte," vyzývá mě. "Býval jsem učitelem a novinářem, na hrbu mám padesátku," varuji ho. "Potřebuji dobrého řidiče a zodpovědného člověka, na věku nezáleží," odvětí. Také jeho těší moje pedagogická zkušenost, a vlastně i věk. "Víte, většina mladých je dnes dost nezodpovědných, nebojte se a přijďte," zve mě na osobní pohovor.

Imaginární práce

No tě pic! Humanitně vzdělaný padesátník, jenž přišel o práci v oboru, nemá na severovýchodě republiky zrovna pestré vyhlídky. A pedagog, který dokáže po letech za katedrou vyměnit školní křídu za hamburger, to dokáže jen výjimečně šťastná povaha s věčným mírem v srdci. Pro většinu vzdělanců postižených restrukturalizací nebo třeba syndromem vyhoření jsou ale nabídky nekvalifikovaných postů jen další frustrací. A v důsledku je to totéž, jako když jim na úřadu práce nenabídnou vůbec žádnou rachotu. Ano, práce je dost, jen je pro tuhle kategorii zaměstnanců poněkud imaginární.

* Po jakých oborech je největší sháňka po zaměstnancích?