Jak herec Potměšil přemluvil i sparťany

09.11. 12:00 | Autor: Lenka Nejezchlebová

Herec Jan Potměšil jezdil lidem v regionech vyprávět, co se děje v Praze. Dokud při jedné z jízd nehavaroval. Z bezvědomí se probral v únoru 1990 a od té doby je na vozíku.

Je pro vás 17. listopad vůbec důvod k oslavě?
Jak se to blíží, zvedá se mi hladina emocí - každý rok v ty dny. Pořád cítím obrovský smysl v tom, na čem jsem se tehdy podílel. Snažil jsem se být aktivní už dlouho před tím, ale nezapomenutelný je pro mě ten okamžik na Albertově, když jsem kromě oficiálních poslouchal i ty odvážné, kritické projevy... Najednou jsem věděl, že režim už je neudržitelný.

ČTĚTE TAKÉ: Oni to prostě vzdali, říkala si Marvanová dokola

Kdy jste poprvé pocítil, že by se něco mohlo zlomit?
V naší rodině se o politice hodně mluvilo, takže už jako malej kluk jsem tušil, že se našim něco nelíbí. A na střední škole už mi to bylo jasný. Tehdy jsem začal chodit na zakázané koncerty, sháněli jsme samizdatovou a exilovou literaturu. Nepřeceňuju to, nešlo o žádný odboj, ale šli jsme proti proudu. Pak přišel rok 1988, první manifestace kolem výročí okupace, slavné Havlovo vystoupení na žižkovském Škroupově náměstí, velké lednové demonstrace...

V lednu 1989 proběhl takzvaný Palachův týden. Tam jste byl v první linii?
Byl. Když nastoupili ozbrojenci s vodními děly, lidi se lekli a začali utíkat. Já jsem se najednou - nevím proč - zastavil, dav probíhal kolem mě a já jen stál. Jako kdybych se nemohl pohnout. Zůstalo nás tam takhle několik, pískali jsme, křičeli na policajty. A najednou po mně někdo skočil, vytáhnul mě o kus dál na chodník a strhnul mě k zemi. Asi tajnej. V tu ránu u mě byli uniformovaní policajti, kteří si mě přebrali a zadrželi ještě s několika dalšími lidmi. Prošacovali nás, nasáčkovali do autobusu a odvezli o kus dál do Školské ulice. Tam jsme čekali na výslech a já se snažil vysvětlit, že musím jít, protože hraju v divadle - měl jsem představení v Disku. "Neexistuje," řekli jenom.

Připadal jste si tehdy jako hrdina, nebo jste se spíš bál?
Spíš to bylo vzrušení, dobrodružství. Nevěděl jsem sice, jak to bude pokračovat, ale stálo to za to. Navíc po výslechu mě pustili.

V té době jste končil DAMU a začínal zkoušet v několika pražských divadlech. Bylo tání totality poznat i tam?
Silně. Už jen tím, že jsme třeba s Janem Kačerem začali zkoušet hru Josefa Topola, do té doby zakázaného dramatika. V divadlech se hodně mluvilo o politice, o demonstracích, bylo to hodně živé.

Pak jste podepsal Několik vět a sháněl další podpisy. Jak to probíhalo?
Chodili jsme v Praze i na venkově mezi lidi, nabízeli jim to k podpisu. Někteří odcházeli od stolu, jiní s chutí podepisovali. Cítil jsem, jak je to důležité, byl jsem v úplné euforii. Pak přišly prázdniny a po nich jsem nastoupil do angažmá Na Vinohradech a začal zkoušet dvě hry: Romea a Julii s režisérkou Jaroslavou Šiktancovou a v Činoherním klubu hru Sbohem, Sokrate od Josefa Topola.

Ani v jedné jste si už nezahrál. Přišly divadelní stávky a pak vaše bouračka....
S Romeem a Julií nám do premiéry chybělo čtrnáct dní, poslední zkoušku jsme měli 17. listopadu v podvečer. Šel jsem na ni rovnou z Albertova, měla být v Adrii u Jungmannova náměstí. Na Národní třídě se ještě nic nedělo. Jenomže když jsme zkoušeli, za rohem se začaly dít věci! Ke zkouškám jsme se už nevrátili a když jsem havaroval, obě hry se zastavily.

Vraťme se ještě do těch listopadových dnů. Vy jste prý chtěli přimět i fotbalisty, aby stávkovali. Podařilo se to?
V neděli 19. listopadu jsem běžel na Spartu, kluci měli hrát ligu, televize to vysílala živě a toho jsme chtěli využít. Maminka Jakuba Špalka tehdy pracovala na Letné jako kustodka, díky ní jsem se dostal až do šaten. Donesl jsem jim nějaké letáky a mluvil s Ivanem Haškem a Václavem Němečkem. Nejlepší by tehdy bylo, kdyby nehráli vůbec, ale myslím, že si tehdy vzali aspoň na ruku černé pásky. Pak jsem si řekl, že na stadionu zůstanu a podívám se. Jenomže se vedle mě zjevil příslušník, legitimoval mě a zadržel - i s balíkem různých materiálů. Převezli mě do cely kousek odtud, kde mě nechali vydusit, a pustili mě až v úterý.

Proč vlastně divadla hrála v těch dnech tak důležitou roli?
Byla to jedna z mála možností, jak šířit informace mezi lidi. Televize ještě nebyla svobodná, byla plná dezinformací. Do divadel jezdily autobusy z regionů a ti lidé pak přiváželi informace k nim domů. Zvali jsme hosty, politiky, aktivisty, studenty. Pamatuju si třeba, když přišel Valtr Komárek a s Tomášem Töpferem nechali hlasovat lidi v sále o tom, že by bylo dobré zřídit úřednickou vládu, která by nahradila tu komunistickou. Já jsem tehdy fungoval i jako spojka mezi studenty, herci i politiky. Nosil jsem jim vzkazy.

Komu od koho, třeba?
Pamatuju si, že mě Jan Kačer poslal za Václavem Havlem, a že prý musím rozhodně počkat, dokud si to Vašek nepřečte. Tak jsem běžel do centra OF v paláci Adria, Havel si ten papírek vzal, poděkoval, dal si ho do kapsy a zavíral dveře. Já tam stál dál, civěl, tak on znovu otevřel a povídá: "Co se děje?" Říkám: "Nezlobte se, ale já mám počkat, až to přečtete." Tak se smál a začal ten papírek lovit, vytahoval desítky podobných... Nakonec to našel, znovu na kouknul, a že prý to je výborná zpráva. Už ale nevím, co to bylo. Jiný večer se zase mluvilo o tom, že by se do dění měl vtáhnout nějaký symbol z osmašedesátého. Když padlo jméno Alexandra Dubčeka, tak jsem mu ještě ten večer zkusil zavolat. Vzal to, domluvili jsme se a on přijel do Prahy. Ale totéž tehdy určitě napadlo víc lidí, nebyl jsem jediný.

Osmého prosince jste vyrazili do Ostravy. Proč jste tam jeli?
Každý den v devět ráno jsme se sešli v divadle a domlouvali se, kam kdo pojede. Tehdy se chystal první přímý přenos ze setkání aktivistů s pracujícími v Ostravě, sezvali tam osobnosti spojené s městem, tedy i Jana Kačera (začínal v Ostravě režisérskou a hereckou kariéru, pozn. red.). Čekalo se, že přijde zástupce té armády lidí z těžkého průmyslu, aby nám sdělil, jestli se přidají na naši stranu. Přidali se, navíc v přímém přenosu, byla to dost zásadní věc. Když jsme se vraceli do Prahy, řídil jeden výtvarník, kterého bych nikdy nechtěl jmenovat... Byla už noc, venku sníh a mráz. Po půlnoci jsme se stavili u Devíti křížů, pak jsem v autě usnul. Probral jsem se - kromě jedné chvilky v nemocnici - až v únoru 1990.

Jaké byly vaše první myšlenky po procitnutí z bezvědomí?
Nevěděl jsem, co se stalo, jestli jsem někde zakopl nebo co, nemohl jsem napočítat víc než do pěti. Pak mi táta řekl: "Havel je prezidentem." A najednou mi všechno docvaklo do posledního detailu.

ROZHOVORY S VÁCLAVEM BARTUŠKOU A MILANEM KŇAŽKEM NAJDETE NA TÝDEN.CZ V ÚTERÝ.

Foto: Tomáš Nosil

Autor: Lenka Nejezchlebová