Jak Češi slavili okupaci? Svatbou i vstupem do KSČ

Už dva roky po invazi Sovětské armády do Československa většina národa odvolala svůj protiokupační postoj ze srpna 1968.

Zatímco 21. srpna 1968 většina obyvatel spontánně odmítla právě započatou sovětskou invazi, už v roce 1970 stejná většina sklapla uši a souhlasila s "internacionální pomocí" Československu. TÝDEN.cz zjišťoval v dobovém tisku, jak jsme v republice "oslavovali" jednotlivá výročí srpnové okupace v průběhu sedmdesátých let.

Svatba na počest okupace

Ukázkový příklad kolaborace předvedla například jistá Marie Havlíková z ústředního výboru Leninského svazu mladých. Svatbu na staroslavné olomoucké radnici si totiž účelově naplánovala na 21. srpen 1970 a Československá tisková kancelář událost vylíčila jako tklivý sentimentální příběh. Marie Havlíková si totiž vzala za muže Vladimíra Jegorova, sovětského vojáka, kterého poznala 21. srpna 1968, když prý šla "chlapce z Východu přivítat kytičkou a polibkem".

A takto Havlíková vzpomínala na srpen 1968 těsně před svatbou: "Co se to vlastně stalo? Snad ani nejsem v naší zemi, to přece není možné, co slyším z rozhlasu. Že jsou to okupanti? Není to omyl? Nebo zrada?!" Příběh lásky k sovětskému vojákovi ČTK popisovala jako revoluční story. "A z přátelství vznikla láska. Nechť je jim 21. srpen symbolem věrnosti pro celý život. Jim, dětem revoluce," bojovně končila reportáž ČTK o kolaborační svatbě. 

Ještě je čas odvolat

Nejpilněji se konsolidovalo v kraji uhlí a železa, tedy v Severomoravském. Tamní deník Nová svoboda byl hlásnou troubou krajského výboru Komunistické strany Československa a v pátek 21. prosince 1970 oznámil na titulní straně palcovým titulkem: "Dva roky úspěšné konsolidace". Vlastně šlo o titulek pro přepis vášnivého projevu krajského tajemníka KSČ Miroslava Čapky.

"Dva roky od vstupu spojeneckých vojsk jsou za námi. Vše je teď mnohem jasnější," oznámil nejmocnější muž v kraji. "Vstup spojeneckých vojsk byl akt mezinárodní solidarity, který pomohl přehradit cestu antisocialistickým a kontrarevolučním silám v Československé socialistické republice." V celém Československu probíhaly čistky, v rámci strany i na každém pracovišti. Kdo písemně neodsouhlasil, že sovětskou okupaci považuje ze onen akt mezinárodní solidarity, mohl se rozloučit s jakoukoliv vedoucí pozicí v práci.

Tajemník Čapka však obyvatelům republiky dával šanci, když prohlásil: "Dnes, když víme mnohé z toho, co nám bylo pravicovými antisocialistickými silami utajeno, má každý, kdo chce znát objektivní pravdu, možnost upřesnit, korigovat své soudy ze srpna 1968 a napravit své omyly." Vylíčil, jak je důležité zvát sovětské vojáky na besedy do všech závodů, škol a institucí. "Sovětští vojáci jsou tím, čím vždy byli: věrnými spojenci - rudými bratry," hřímal v den druhého výročí okupace země. "Co se splnilo z těch všelijakých předpovědí, které ve sdělovacích prostředích rozšiřovaly pravicové a antisocialistické síly? Nic. Neřádí u nás ani NKVD, ani neodešel nikdo na Sibiř," řečnil Čapka. Opomněl ovšem na všudypřítomnou StB a na sto tisíc emigrantů, kteří před sovětskými tanky utekli na Západ.

Papaláši v Kremlu a útěk do kina

Podobně ke svým "ovečkám" hovořili i další krajští tajemníci strany. Generální tajemník KSČ Gustáv Husák ale mlčel, nejspíše ho totiž šeredně bolela hlava po ruské vodce, neboť vůdce sovětských komunistů uspořádal večer 20. srpna 1970 slavnostní večeři v Kremlu právě pro ústřední výbor KSČ.

Hlasy tajemníků ovšem museli podpořit dělníci či pracující inteligence. Na stránkách denního tisku se úkolu zhostil mimo jiné jistý J. Václavík z Příboru, který odhodlaně prohlásil: "Příchod vojsk spojeneckých armád v srpnu roku 1968 jsem uvítal. Přišly do naší republiky oprávněně. Náš stát se ocitl v politických nesnázích. Reakce chtěla zvrátit všechno to, co se v naší republice od roku 1948 vybudovalo. Jestliže někdo soudí, že takové síly u nás nebyly, mýlí se. Je mnoho důkazů o tom, jak tyto živly pracovaly." Podobně mluvil dělník Josef Kaniok. "Toto opatření bylo jediné východisko, jak zabránit v Československu hromadnému krveprolití, které připravovala pravicová reakce."

Jinak byl 21. srpen 1970 docela obyčejným dnem. Československá televize vysílala od 20 hodin pořad Kamera na cestách, tentokrát z Itálie, kam už se obyčejný smrtelník z Česka de facto neměl šanci podívat. Ve 20.30 hodin vystřídal cestopis snímek Žižkovská romance, milenecké drama z roku 1958 s Janou Brejchovou. Kdo nebyl spokojen s televizním vysíláním, mohl na neslavné výročí okupace zapomenout v kině: 21. srpna 1970 se mimo jiné promítal americký snímek Výstřely na Broadwayi, jenž začínal scénou, kdy z newyorské federální banky někdo ukradl zlaté cihly za tři miliardy dolarů.

Husák na Krymu

V roce 1971 připadlo výročí sovětské okupace na sobotu. A byl to věru horký den, teploty vyšplhaly na jedenatřicet stupňů. Tři roky po okupaci nicméně strana usoudila, že údajnou internacionální pomoc sovětské armády není nutno tolik vyzdvihovat. Režim vydal pokyn, aby denní tisk řešil hlavně úrodu. Brambor se sice urodilo dostatek, zato málo ovoce: "Úroda ovoce v letošním roce není dobrá. Málo kompotů se z letošní sklizně dostane na trh z meruněk, višní a třešní."

Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák se právě vrátil z přátelského setkání vedoucích činitelů bratrských komunistických a dělnických stran na Krymu. Ani zpráva z jednání však rok 1968 nijak nepřipomínala, pouze bylo konstatováno, že Československo musí "nezbytně vést rozhodný boj proti projevům pravicového i levicového oportunismu, proti nacionalismu a antisovětismu".

Zrádce Kolder na titulní straně

K autorům takzvaného zvacího dopisu, jenž Sověty vyzýval k okupaci Československa,  patřil i komunistický politik Drahomír Kolder. Parte za ortodoxního komunistu bylo na titulní straně Rudého práva zveřejněno paradoxně právě ve výroční den okupace: 21. srpna 1972. "Soudruh Drahomír Kolder zasvětil celý svůj život zájmům dělnické třídy. Byl čestným a skromný soudruhem," chválila strana svého věrného. Dávno bylo zapomenuto, že 22. srpna 1968 se všude po republice objevil nápis: "Dubčekovi slivovicu, Kolderovi šibenicu!" Drahomír Kolder (1925-1972) tak alespoň obohatil český jazyk o jedno nové synonymum pro zradu: kolderovština.

Kina 21. srna 1972 promítala český western Kaňon samé zlato čili "dobrodružný příběh o drsných zlatokopech, kteří byli ochotni obětovat zlatu všechno a zapomněli, že potřebují i trochu obyčejného štěstí". Ale také polskou komedii Modré pondělí či francouzskou Piti Piti Pa s Louisem de Funèsem.

Správnost politické linie

V srpnu 1978 už české země žily pod sovětskými samopaly desátý rok. Strana ale výročí opět příliš nepřipomínala. Odpůrce režimu z Charty 77 již uvrhla do chládku, zatímco znormalizovaná inteligence podepïsovala antichartu, pamflet odsuzující úlohu chartistů.

Jediný text, který v Rudém právu zmínil okupaci čili internacionální pomoc, se jmenoval "V zájmu socialismu". A mimo jiné přinesl tyto duchaplné věty: "Vývoj naší společnosti od dubna 1969, kdy bylo zvoleno nové vedení strany v čele se soudruhem Gustávem Husákem, plně a neodvratně dokazuje správnost politické linie, nastoupené v procesu konsolidace."

Do sametové revoluce chybělo dlouhých jedenáct let. 

Čtěte dále

další zprávy