I prodejem plavek živ je nácek

15.04. 14:47 | Autor: Luboš Kreč

16_Udalosti V pátek 20. dubna uplyne 118 let od narození Adolfa Hitlera. Čeští neonacisté oslaví toto výročí po svém – někteří demonstracemi, jiní prací. Kromě pokřikování jim totiž začíná jít stejně dobře i podnikání: mají své obchody, vyrábějí vlastní oblečení, prodávají rasistické desky.

Vedle hospody U Pecek v Bassově ulici v Praze, poblíž stanice metra Vysočanská, sídlí nenápadný krámek. Nad prosklenými dveřmi s hnědým rámováním odráží velká bílá deska sluneční paprsky. Při troše námahy na ní lze přečíst černý nápis Hate Core. Louskání textu není snadné – někdo ho postříkal sprejem, snad i polil barvou. Chuligány, kteří vývěsní štít poničili, byli možná levicoví aktivisté z Antifašistické akce (Antifa). Prodejna Hate Core totiž patří Martinu Frankovi, vyhlášenému pražskému naziskinheadovi a organizátorovi neonacistických koncertů; podílel se třeba na listopadové seanci holých lebek v Dražicích u Tábora. Zhruba od téže doby provozuje i svůj obchůdek.

Hate Core Shop zvenčí nepůsobí nijak nápadně, jen na dveřích jsou nálepky značek Thor Steinar, Troublemaker či Pit Bull. Uvnitř už ale na pochybách zůstane jen málokdo: z reproduktorů vyřvává agresivní hardcorová muzika, poličku zdobí CD naziskupin Vinland Warriors, Race Riot nebo Burn Down, stojany se prohýbají pod sportovním, nijak laciným oblečením ultrapravicových značek. „Co si přejete?“ zvedá se ochotně zpoza počítače u stolu jeden ze dvou krátkovlasých hromotluků. Beze stopy podezíravosti podá žádané hudební desky, zeptá se, zda to je všechno, a slušně se rozloučí. Nákup probíhá jako v kterémkoli jiném obchodě – byznys je byznys.

Téeska táhnou

Martin Franek a jeho prodejna jsou ukázkovým příkladem toho, že se i zdánlivě nepružné neonacistické hnutí během posledních let naučilo vydělávat. Ba co víc: jde mu to čím dál lépe a především to dokáže v mezích – či spíše mezerách – zákona.

Donedávna ultrapravice ekonomicky paběrkovala. Hlavní zdroj příjmů tvořil prodej nelegální hudby a pořádání koncertů. Riziko velké, zisky nikoli. Dnes se specialisté z ministerstva vnitra, policie i neziskového sektoru shodují, že nazibyznysem může ročně protéct až deset milionů korun, přičemž toto číslo bude nadále stoupat.

Nejvíce peněz se momentálně točí v obchodě s oblečením. Tuzemský dovozce německé značky Thor Steinar, která je mezi pravicovými extremisty velmi oblíbená, měl v roce 2005 podle Ondřeje Cakla z nadace Tolerance a občanská společnost obrat kolem tří milionů korun. Loni to mohlo být o dosti více, protože popularita „téesek“ roste i mezi apolitickou veřejností.

Přitom jde o výrobce, o němž se v roce 2004 strhla velká diskuse v Německu: stojí za ním lidé napojení na tamní neonacistické hnutí, společnost byla navíc sérií trestních oznámení donucena změnit logo evokující symboly Hitlerovy říše. V této souvislosti nepřekvapí, že v ČR zboží Thor Steinar distribuuje plzeňská firma Irminsul, již vlastní neonacistický hudebník Tomáš Marek.

Také v dalších koutech Česka kvete podobné podnikání. Brněnští rasističtí skinheadi sdružení kolem Karla Hlaváče rozjeli výrobu oděvů Nibelung, přičemž nijak neskrývají inspiraci značkou Thor Steinar. Prodávají například trička, která na prsou zdobí středověká válečná přilba velmi podobná té, již měla ve znaku granátnická divize SS za 2. světové války.

Nejúspěšnějším tuzemským výrobcem je pražská značka Grassel, jež patří boxeru Petru Ondrušovi – dlouholetému členu nejnebezpečnější české neonacistické organizace Národní odpor. Krámky specializující se na výše uvedené a jim podobné značky lze najít po celé republice, namátkou třeba v Karlových Varech, Domažlicích, Olomouci, Českých Budějovicích, Děčíně, Ostravě, Vrchlabí...

Hračky a runy

Úspěšné podnikání má pro neonacisty tři zásadní přínosy. Peníze, které skini dříve investovali do oblíbených, nicméně s „jejich věcí“ nijak nesouvisejících značek (Lonsdale, Fred Perry, Umbro), nyní proudí do firem vlastněných extremisty. Ti mohou získané prostředky využívat k posílení a šíření své ideologie. „Trendy“ oblečení je také slušnou propagací, s níž souvisí šance oslovit veřejnost. Ultrapravičáci se naučili maskovat své symboly, již nepořádají okaté hony na romské spoluobčany, dávají si pozor na hajlování a distribuci jednoznačně nezákonné tvorby. Řada majitelů oblečení Thor Steinar netuší, že v obrázku na jejich bundě se skrývá odkaz na Říši a že jejím nákupem nejspíše přispěli na vydání desky s rasistickým či antisemitským obsahem, v horším případě pak na vznik nové ultrapravicové strany. Neonacisté po letech pokusů a omylů konečně našli způsob, jak legalizovat svou činnost a zase o něco tišeji proniknout blíž k normálu.

Tuto snahu nejlépe dokládají případy ze Slaného a Mostu. Ve středočeském městě svého času prodávali oděvy Thor Steinar v místním hračkářství, které navíc zdobil plakát kultovní neonacistické kapely Skrewdriver. V Mostě si zase lidé blízcí tamním fotbalovým hooligans z party Radical Boys otevřeli obchůdek s ultrapravicovým oblečením přímo v areálu stadionu, na němž hraje prvoligový klub FK SIAD Most. Vedení fotbalistů se přitom o problematické povaze nabízeného zboží dovědělo až od redaktorů TÝDNE.

Máme se bát?

Jestliže obchodem, který stojí převážně na neonacistickém hnutí, prošlo loni několik milionů korun, znamená to pro společnost něco závažného? „Přibližování dosavadních extremistů politickému mainstreamu je efektivní metodou získávání přívrženců a vlivu,“ uvádí šéf bezpečnostního odboru ministerstva vnitra Michal Mazel. Odkazuje přitom na zkušenosti z Německa, kde ultrapravice podobným způsobem posiluje své postavení již řadu let. Česku však podle jeho názoru v dohledné době obdobné nebezpečí nehrozí.

Politolog Miroslav Mareš uvádí, že pro mnoho výrobců je hlavní motivací finanční stránka věci. „Většině lidí jde primárně o peníze a mohou mít dobrý pocit, že žijí v rámci svého hnutí. Na efektivní volební kampaň by asi bylo třeba více peněz, než mohou prodejci tohoto zboží dát. A vůbec není jisté, zda jsou k tomu všichni ochotni.“ Podle Mazla však část zisků skutečně míří zpět do extremistických kruhů a je využívána k organizaci koncertů, propagaci ideologie i politické a občanské činnosti.

Foto: archiv

Autor: Luboš Kreč