Hrůzný tělocvik v koncentráku. Pamětník listopadu 1939 vzpomíná

12.11. 19:01 | Autor: Lukáš Seidl

Viděl umírat spoluvězně a odklízel jejich mrtvá těla, hrůzy koncentračního tábora ho ale nezlomily. "Byl jsem tělocvikář a to byla moje výhoda," vzpomíná sedmadevadesátiletý Vojmír Srdečný, jeden z posledních žijících pamětníků 17. listopadu 1939.

Na svůj věk působíte neuvěřitelně vitálně. Cvičíte snad ještě?

Snažím se udržovat v dobré kondici. Ještě minulý rok jsem každý den běhal nebo chodil pět kilometrů. Poslední dobou jsem to musel srazit, denně nachodím už jenom tak dva až tři. Více už nezvládnu. Pohyb je ale život, to je bez diskuse.

Vám o život několikrát šlo. Především v koncentračním táboře Sachsenhausen, kam vás nacisté převezli po zatýkání na studentských kolejích 17. listopadu 1939. Noční razie gestapa a jednotek SS byla reakcí na protesty proti okupaci, při nichž byl smrtelně postřelen student Jan Opletal. Vzpomínáte na ty chvíle často?

Bylo mně čerstvě dvacet let a bydlel jsem na Švehlově koleji v Praze. V první várce zatčených nás bylo 1081 vysokoškoláků, na to číslo nikdy nezapomenu. Vybavuji si také bránu s nápisem "Arbeit macht frei", kterou jsme po příjezdu do Sachsenhausenu museli v noci projít. Průčelí několika domů byla osvětlená a na nich německy napsáno: Je jediná cesta ke svobodě: poslušnost, píle a láska k vlasti. To nás v koncentráku přivítalo. Pak jsme obsadili bloky číslo 50, 51, 52 a 53.

Studoval jste tělesnou výchovu, odmala aktivně sportoval. Byla to v koncentračním táboře výhoda?

Určitě. Starší lidé to měli samozřejmě složitější, problémy měli ale třeba také mladí filozofové či matematici. Nechci se jich nijak dotknout, ale prostě nebyli zvyklí hýbat se. Byl jsem tělocvikář a to byla moje výhoda. Cvičit jsme totiž v koncentračním táboře museli všichni.

Cvičit?

Ano. Ze začátku jsme sice nepracovali, ale dozorci pro nás připravili tělocvik. Pravda, trochu zvláštní. Vypadalo to tak, že nás vyhnali ven z ubikací a rozdávali povely: dělali jsme dřepy, poskakovali, leželi na břiše nebo se kutáleli doprava a doleva.

Vadilo vám to, nebo jste to vnímal jako snesitelnější alternativu času stráveného na přeplněných ubikacích?

Bral jsem to jako obyčejný trénink. Nejhorší ale bylo, když napadl sníh. Museli jsme si do něj lehnout a otáčet se ze strany na stranu. Byli jsme úplně promočení a pochopitelně se nemohli převléknout. To všechno ještě šlo vydržet. Nikdy ale nezapomenu na dva hrůzné okamžiky, které jsem v Sachsenhausenu zažil.

Co se stalo?

Bylo 18. ledna 1940. Dozorci nás vyhnali na apelplatz, patnáct tisícovek vězňů. A zakázali nám jakýkoli pohyb. Bylo osmadvacet stupňů pod nulou, nacisté mezi námi procházeli a pečlivě sledovali, zda se někdo nehýbe. Celé to trvalo zhruba tři hodiny a za tu dobu padlo okolo tří stovek vězňů. Umrzli. A já byl donucený mrtvá těla odklízet. Bylo to hrozné. Musel jsem je uchopit za ruce nebo nohy a odtáhnout pryč. Esesmani je potom spálili. Už ani přesně nevím, kolik bezvládných těl jsem takhle odnesl, snad osm, devět. Nikdy na to nezapomenu.

Zmiňoval jste dva hrůzné okamžiky. Který byl ten druhý?

Osmý únor 1940. Několik vězňů z bloku 52 ráno zaspalo. Esesmani vyhnali necelých sto padesát lidí z ubikace ven a nechali je zaházet metrovou vrstvou sněhu. Šest studentů prochladlo natolik, že během několika dní zemřeli.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ 14. LISTOPADU

Foto: archiv , Radek Cihla

Autor: Lukáš Seidl