Filipínské chůvy míří do Česka. Neodmlouvají a berou almužnu

13.07. 18:45 | Autor: Josef Kolina

Pomocné práce v Česku vykonávají čím dál častěji cizinci. Novou módou jsou filipínské chůvy, které jsou pracovité, neodmlouvají a spokojí se s platem těsně nad hranicí minimální mzdy. Kdo je sem vozí a proč?

Jsou velmi milé, vstřícné a vděčné. Mezi jejich přednosti patří především velký smysl pro pořádek a přirozená intuice... Ne, úvodní věty nejsou chvalozpěvem na psí plemeno, jak by se mohlo zdát, ale úvodníkem z webu Filipínské chůvy. Sepsala je majitelka stejnojmenné firmy Veronika Čáslavová, která má za to, že beze zbytku platí. Její zaměstnankyně prý opravdu takové jsou. A pravda je, že něco o nich už vědět musí. Jezdí si je totiž třikrát ročně vybírat přímo na Filipíny. Následně jim vyřídí dvouleté pracovní vízum a v Česku je zaměstná jako chůvy, uklízečky nebo ošetřovatelky.

"Nejprve si s nimi promluvím v kanceláři a pak mi v takovém zkušebním domě ukážou, jak pracují. Naposledy jsem tam byla letos v lednu a protočilo se mi tam devadesát lidí. Beru jen ty, které umějí dobře anglicky a se kterými si lidsky sednu. Nechci být agenturou, která doveze lidi do Česka a pak už se o ně nestará," říká Čáslavová. Ostatně napilno má i v den našeho rozhovoru, kdy jede na letiště pro dvě Filipínky, jež prošly lednovým "castingem" v Manile. "Oběma jsem tu zařídila práci v úklidu. Jmenují se Dulce Amor a Marillo Francisco a jsou to jedny z těch starších. Dulce je čtyřiačtyřicet, usměvavá zvídavá paní, která loni, čert ví proč, nedostala víza, a letos jí je dali už za dva měsíce," chrlí ze sebe Čáslavová.

Všechny Filipínky má pod zaměstnaneckou smlouvou, ví o nich úplně všechno a v případě nesnází právě ona svým "ovečkám" pomáhá. "Mně se o nich i zdá. Mám jich tu čtyřicet a jsem s nimi neustále v kontaktu. Jen se podívejte, mobil mám úplně zahlcený zprávami, ve kterých se mě na něco ptají, posílají fotky z metra nebo jen přejí hezký den," směje se.

Katarská inspirace

Jak vlastně člověka napadne vozit do Česka Filipínky? U Veroniky Čáslavové byla klíčovou návštěva Kataru před pěti lety, kdy s manželem a půlroční dcerou objeli několik Čechů, kteří v ropném ráji zakotvili. Ve všech rodinách přitom viděli podobný obrázek. "Filipínské chůvy tam byly úplně všude. Podle zámožnosti rodiny od jedné do čtyř na domácnost. Vládla tam pohoda. Když jsem to viděla, chtěla jsem takovou pomocnici taky," vzpomíná.

Tušíte správně, že Veronika Čáslavová si na nedostatek peněz skutečně stěžovat nemůže, s rodinou bydlí v rozlehlém domě za Mladou Boleslaví, před nímž parkuje například sportovní porsche. Přesto při rozhovoru s ní brzy pochopíte, že nejde o nějakou rozmazlenou paničku, které se nechtělo vařit. Prostě podnikavá mladá dáma, která si toho nahrnula tolik, že na děti neměla tolik času, kolik chtěla.

K první chůvě přišla právě v Kataru. "Skončilo jí tam povolení k pobytu, nabídla jsem jí práci u nás v Evropě, ona nadšeně souhlasila a já se pustila do vyřizování povolení k pobytu. Mělo to trvat tři měsíce, a nakonec to zabralo měsíců devět. Zákonem dané lhůty jsou prostě v cizinecké politice jen orientační," vysvětluje. A právě při složitém vyřizování pracovního povolení ji napadlo udělat si z celé věci byznys. Nabízet filipínské chůvy zájemcům, za klienta vyřídit veškerou administrativu a za pár měsíců papírování mu už jen dodat vybranou pomocnici.

Hele, sníh!

Zájemce za tohle všechno zaplatí jednorázový poplatek šedesát tisíc, své služebné bude platit sedmadvacet tisíc měsíčně. Ona sama z toho dostane minimálně patnáct tisíc, zbytek bere firma. Filipínky jsou jejími zaměstnankyněmi, takže za ně Čáslavová a spol. platí klasické odvody státu.

I když je plat asijských služebných na české poměry velmi nízký, jim samým to tak nepřijde. "Na Filipínách jsem byla učitelkou společenských věd na střední škole a vydělala jsem si v přepočtu na české koruny tak maximálně deset tisíc, tady mám dvojnásobek," povídá sedmatřicetiletá Pamela Sinio. Matka tří puberťáků pečuje o děti, uklízí a vaří přímo u šéfové celé firmy. "V Česku bych chtěla zůstat a časem sem dostat celou svou rodinu. To by bylo skvělé. Je to krásná země. Ze všeho nejvíc mě tu ale dostal sníh. Každou zimu posílám fotky sněhu rodině a oni jen zírají. Něco takového nikdy na vlastní oči neviděli," povídá. Pamela u rodiny Čáslavových bydlí, za ubytování a stravu tedy nic neplatí a může posílat většinu svého platu domů na Filipíny. A podle zcela stejného modelu "jedou" všechny Filipínky, které Čáslavová do Česka přivezla. Pracují většinou od pondělí do soboty, neděle mají vždy volné a jako silně věřící je většinou tráví společně v kostele.

Sama Pamela zaplula do rodiny hladce. Doučuje angličtinu i děti ze sousedství a podle své bytné se stala nefalšovaným členem rodiny. Ovšem jakýmsi skrytým. Že je v rozlehlém domě přítomna i ona, jsme zjistili až za půl hodiny, kdy se poprvé mihla kolem. "To jsou celí Filipínci. Mají cit, kdy jsou potřeba, a kdy ne. Když ji nepotřebujeme, je ve svém pokoji a telefonuje třeba s rodinou. Navíc nic nevykecá. Když máte doma Češku, vědí o vás všichni všechno. Filipínka vám nerozumí, a i kdyby, je jí to úplně jedno. Ostatně většina z našich klientů se na nás obrátila právě poté, co se s českou chůvou spálili," říká Čáslavová.

Holky z Manily nebrat

Nicméně všechny Filipínky nejsou stejné. První pomocnice, kterou si Čáslavovi importovali z Kataru, představy o dokonalé, věrné a pracovité chůvě nenaplnila ani trochu. "Utekla nám za tři měsíce. Vůbec nevím, kde je. Asi ji zlákal velký svět a je v Paříži, která Filipínce nějak přitahuje," vypráví Čáslavová. Kvůli této špatné zkušenosti začala jezdit na Filipíny a vybírat si pomocnice sama.

Cílí na ženy z okrajových provincií, které jsou prý pokornější a vděčnější než ty z přelidněné Manily. Přednost dostávají také ženy bez předešlé zkušenosti s prací v cizině. Filipínské pomocnice totiž pracují doslova po celém světě, v bohatých asijských státech, na Středním východě anebo třeba právě v Evropě. A právě na starém kontinentě se k nim rodiny chovají asi nejvstřícněji a nejotevřeněji. Srovnávat může například Joyce Del Rosario, druhá z filipínských chův v rodině Čáslavových. "Pracovala jsem dva roky jako au-pair v Dánsku. Uklízela jsem tam dům a starala se o děti. Vždy osm hodin denně od pondělka do pátku. Dánové byli fajn, velkorysí, uměli výborně anglicky, a to dokonce i takový řidič autobusu," povídá usměvavá sedmatřicetiletá žena. Doma na Filipínách má manžela a dceru ve školním věku. Do Česka se vydala na doporučení. "Říkali mi o této zemi známí, že je to výborné místo, kde v Evropě začít. Velmi snadno se tu žije a je tu pro mě skvělé počasí. I když jsem z Filipín, kde je po většinu roku vedro, já ho úplně nemusím. Zdejší klima je fajn, hlavně zima," vyjmenovává výhody České republiky Joyce. V Česku pracuje výhradně v úklidu, a to u několika rodin. I ona má neděle volné a tráví je především s filipínskou komunitou.

Cíl: zůstat v Česku

Filipínců je v Česku zhruba 1500 a vyjma Čáslavové je k nám vozí nejrůznější pracovní agentury. Většina z nich pracuje právě v úklidu, u rodin, jako výpomoc v kuchyních a v dalších pomocných profesích, které Čechům nevoní.

Jakousi základnou českých Filipínek je jednak budova velvyslanectví, jednak kostel sv. Tomáše na pražské Malé Straně, kde se konají pravidelné mše v angličtině a kde Joyce zpívá ve sboru. I ona by chtěla v Česku zůstat, má ale jasnou podmínku. "Nejdřív se musím naučit dobře jazyk, jinak to nepůjde. Na filipínském velvyslanectví by teď měli vypsat bezplatné kursy češtiny, kam bych určitě ráda chodila," říká.

Dostat se do Česka nebo jiné evropské země je zkrátka pro Filipínky tou nejvyšší metou. Ty svobodné často volí nejsnazší cestu, tedy sňatek s Čechem toužícím po exotice. Filipínské matky to mají složitější, protože sem hodlají dostat celou rodinu. A někdy to dokonce vyjde: "Stalo se nám, že rodina, které jsme zprostředkovali chůvu, dokázala najít práci i pro jejího manžela a vhodnou školu pro děti. Takže veskrze hezký příběh," říká Čáslavová.

Existují ale i opačné případy. Třeba když si rodina s novou chůvou nesedne, a Čáslavová ji tak musí urychleně stáhnout a nahradit. Často jsou prý vinni domácí, kteří jednají se svou služebnou z pozice síly. Jakkoli se totiž zdá, že jsou filipínské pomocnice trochu submisivní bytosti, nemají rády, když s nimi jejich domácí jednají jako s onucí a vyčítají jim chyby, za které nemohou. "Mají v sobě zakódovanou jakousi pokoru, a pokud ji nemáte, dost jim to vadí. Když jim někdo předhazuje, že je platí, a proto budou makat, jak on píská, není to úplně dobrá cesta," říká Čáslavová.

Podobné případy jsou častější v ropných arabských státech, kde místní bohaté rodiny skutečně moc pokory vůči služebnictvu nemají. V Česku jde zatím spíše o výjimky. I přesto ale Filipínky u nás trochu trpí. "Nemohu si zvyknout, jak jste hrozně dochvilní a řešíte, když někdo přijde o pár minut později. To u nás máme filipínský čas, což znamená, že když si dáte sraz v devět, všichni přijdou v deset," směje se Pamela.

Foto: ČTK/Ramík Drahoslav

Autor: Josef Kolina