Eurovolby nejsou sexy. A je to tak dobře

23.05. 03:15 | Autor: Martin Valeš

Evropská komise není vláda, co by se opírala o parlamentní většinu.

Evropská unie je důležitá. Rozhoduje o spoustě důležitých věcí. Ve většině toho rozhodování má důležitou roli Evropský parlament. Přesto aktuální evropské volby zajímají málokoho.

Stovky a tisíce politiků, úředníků i výzkumníků si už několik desetiletí láme hlavu, jak to udělat, aby zájem o unijní politiku odpovídal jejímu významu. Stovky a tisíce novinářů se snaží o EU referovat tak, aby to čtenáře zajímalo. Jsou pak vděční za každou pitomost, kterou se dá zpravodajství oživit - od tlaků ve vládní koalici přes klip Jany Volfové v burce po referendum o odtržení Kokonína od Jablonce, které se přidružilo k volbám.

Jenomže, chtě nechtě, evropské volby ze samé podstaty nebudou atraktivní. A to přesto, že v některých oblastech politiky a ekonomiky unie nahradila národní parlamenty, které jen dávají razítka na bruselské směrnice. Brusel sice dělá politiku, ale trochu jinou a trochu jinak, než jsou voliči a novináři doma zvyklí. Politika je to těžkopádná, pomalá, chudá na senzace a - navzdory tvrzením euroskeptiků - celkově umírněná.

Co je nejdůležitější, z eurovoleb nevychází eurovláda. Evropskou komisi nelze srovnávat s koaličním kabinetem, který má oporu většiny v dolní sněmovně. Předseda komise není šéf nejsilnější frakce, jehož by poslouchali jeho poslanci, a frakce v evropském parlamentu není srovnatelná s poslaneckým klubem. Britští labouristé, francouzští socialisté a Ficův Smer jsou každá docela jiná strana, a takových jich pod společnou socialistickou vlajkou spolupracují tři desítky; totéž platí pro lidovce. A nejsou to frakce či evropské strany, které skládají koaliční komisi - ta nemá s parlamentem prakticky nic společného, kromě volebního období. Jednotlivé komisaře jmenují vlády jednotlivých členských států, záleží tedy na domácích volbách. Post předsedy má jaksi připadnout vítězné frakci, podle průzkumů zřejmě lidovcům, ale to je pořád jen jedno křeslo z osmadvaceti; Evropská komise je vždycky něco jako široká koalice, ne-li opoziční smlouva. A dopředu se dá odhadnout, jak asi bude vypadat. I když tedy český případ je letos zajímavý, koaliční partneři se na nominaci neshodli (ANO tlačí Pavla Teličku, ČSSD Pavla Mertlíka) a možná právě jejich "střet" v eurovolbách rozhodne, kdo dostane tu pravomoc. Nijak závazné to není, z hlediska EU si klidně mohou hodit korunou, nakonec to stejně musí nějakým způsobem odhlasovat vláda.

Evropská unie není sexy. Hranice mezi výkonnou a zákonodárnou mocí vede jinudy a jinak než v národních státech. Sama komise si nic neprosadí, pro své legislativní návrhy potřebuje najít podporu či kompromis ve dvou nezávislých komorách - v Evropském parlamentu a v Radě Evropské unie (radě ministrů). Složení těchto komor nahrává zavedeným, systémovým, "normálním" stranám. V radě zasedají zástupci vlád, tedy těch nejsilnějších stran či koalic, a europarlamentu tradičně dominují lidovci a socialisté. Uvidíme, jak letos zabodují strany a hnutí vystupující proti hlubší integraci a/nebo proti imigraci a jestli se z populistů stane relevantní síla.

Možná by to narušilo dosavadní úzus, že v Evropské unii se málokdy rozhoduje hlasováním, "natvrdo", tábor proti táboru. Převládá snaha dospět k co možná nejpřijatelnějšímu kompromisu a naštvat co možná nejméně zemí a lidí. V podobném gentlemanském duchu si největší frakce - socialisté a lidovci - obvykle rozdělují post předsedy parlamentu.

Takže když už se prosadí něco tak zásadního a drásajícího, s tak výrazným hospodářským dopadem, jako byl takový zákaz žárovek, je to otázka letitých jednání, kompromisů, ústupků, lobbování, snad i nátlaku či korupce... Ale ve finále to zástupci víceméně všech zemí nějak akceptují. Kdyby se pro stejný zákaz rozhodla normálně fungující vláda kteréhokoli členského státu, zvládla by to řádově za rok, opozice neopozice. Ta by to pak třeba zase zrušila, jakmile by vyhrála volby, ale v médiích by se téma udrželo chvilku.

Přitom žárovky, křivé okurky nebo regulace tabákových výrobků jsou z pohledu spousty lidí tím nejzásadnějším a největším, co tak Brusel řeší. Však to není daleko od pravdy. Členské státy Bruselu předaly jen málo politické moci, většinu práce těch desítek tisíc euroúředníků představují technikálie. Více či méně nutné, spíš více než méně nudné, pokud zrovna nejde o to pomazánkové máslo. Zkrátka, v bruselských institucích se dělá nezajímavá politika, protože jsou do velké míry eliminována velká politická rozhodnutí, experimenty. Když se řeší něco velkého typu bankovní unie či záchrany Řecka, bývá to na půdě Evropské rady, tedy prezidentů a premiérů, nikoli standardním legislativním procesem. A těžko vám Brusel sáhne na důchod, to může jen Praha.

S tím nakonec souvisí i další argument: nudná je rovněž spousta těch, kteří usilují o jedno ze 751 křesel ve Štrasburku. Zčásti političtí vysloužilci a trafikanti, zčásti naopak odborníci na Evropu nebo některou konkrétní agendu - ale poměrně málo "prvoligových" politiků. Z českého pohledu se v Bruselu těžko dělá kariéra, těžko se dostanete do televize, těžko se budete ohnivě bít za to či ono, aby to bylo patřičně vidět. Takže opět, těžko (aspirující) europoslanci osloví voliče a média a těžko budou volby atraktivní.

To všechno je asi dobře - politika nemusí být zajímavá a volby nemusejí plnit titulní strany dlouho dopředu; když někdo nechce volit, ať nevolí. Jenom je nefér, když se pak nízká účast používá jako argument odpůrců evropské integrace.